"Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, říkalo se na Össe, a Lucas Hildebrandt to přísloví znal. Měl postřeh na nenápadné drobnosti, které mohly pohnout světem, a ani tahle mu neunikla: zdánlivě bezvýznamná událost, překrytá vším tím zmatkem kolem návratu d-alfských kolonistů. Zatímco se medianti v potu tváře snažili zasloužit si svůj plat a plnili všechny netlogové kanály bombastickými titulky jako Nový Gulag odhalen, Nezákonné praktiky Rady pro výzkum vesmíru, D-alfa vydává své otřesné tajemství, byl už o několik tahů dál a klepal u docela jiných dveří. Dotyčné dveře – portál z nerezové oceli, leštěného titanu a olovnatého skla – vypadaly právě tak okázale, jak se v administrativní čtvrti sluší. Stačil však jediný pohled na rozmáchlé a vzdušné, snivě atektonické tvary budovy, aby člověku došlo, že tady nenarazí na banku ani úřad, a koneckonců na nic lidského. Össenský sloh, kterému se trefně přezdívalo emzácká gotika, se zárukou odpuzoval všechny finančníky, manažery a právníky; copak by nějaká soudná firma chtěla mít kancelář v kostele? Lucas Hildebrandt se bezděky otřásl odporem, když těmi honosnými dveřmi procházel do ztemnělé kruhové haly, a ruka mu zrovna tak bezděky zamířila k rameni v prastarém pozdravu Dědiců Akkütlixových – než si vzpomněl, že on přece v Akkütlixe nevěří. Rychle schoval dlaně pod měkké záhyby ponča a kradmo vklouzl do tmy mezi sloupy. Zavřelo se za ním ticho, po hluku ulice málem hmatatelné; tohle byl docela jiný svět. Lucas potěžkal na jazyku vzduch svatyně, zkalený vonným kouřem, a pod žebra se mu zaryl strach. Už už cítil, jak se vzpomínky derou přes práh paměti – nejcizejší vzpomínky, jaké měl; a málem se vrhl zpátky ke dveřím, než ho dostihne celá průtrž neuchopitelných představ. Jenže pak si uvědomil, proč tu je: Rada, D-alfa, podezření. K čertu s Össe! Měl příliš málo času, než aby mohl utíkat před tím jejich idiotským patosem. Rozhlédl se. V hale čekal dobrý tucet Össeanů, mlčky a bez sebemenšího pohybu – hrstka na nohou, většina vkleče. Všichni bez výjimky měli skloněnou hlavu, obrácenou čelem ke středu, kde právě tak nehybně jako oni stála socha Hmyzího boha. Podle tradice byla odlitá z hladké lesklé oceli a umístěná v karmínovém aiö – slunci – z růžového mramoru a červené žuly. Normální svatí mají svatozář nad hlavou; jen Akkütlix si po ní šlape. Lucas se ušklíbl. Ještě něco tam bylo – zvláštnost, kterou by každý přehlédl, kdyby o ní nevěděl: klikaté stružky vytesané v paprscích aiö, nořící se do kamene jako vyschlá koryta bystřin a sbíhající se u chodidel Hmyzího boha. Zčernalý škraloup na jejich dně vypadal jako prach z železitých granátů. Ale byla to krev. Lucas prošel kolem sochy, aniž se na ni podíval, a našel si nenápadné místo vzadu. Jeho tmavě šedé vlněné pončo s dlouhými třásněmi skoro splývalo s barvou kamene. Ve stěně bylo několik dveří, po obou stranách opatřených úzkými tabulemi z modročerné břidlice, na kterých zářily nápisy křídou. Přelétl je očima; byly v čistém lodním össeinu, bez jakýchkoliv transkriptivních znaků a pochopitelně bez překladu do nějakého rozumného lidského jazyka. Zdobné, vysoce ornamentální tvary össenského písma se lidem vesměs líbily; byl to pěkný motiv na trička; ovšem jen málokdo je dokázal číst tak dobře, aby na tu schopnost vsadil vlastní kůži. Nebylo divu, že v téhle budově uprostřed nejlepší čtvrti N-n-Yorku není kromě něho jediný Pozemšťan. Ale on už překonal ten krátký záchvěv strachu. Obvykle ke všemu přistupoval se značnou rezervovaností; dokonce i k Össe; a teď, když viděl úzkostlivě zbožné výrazy na tvářích svých nesouvěrců, cítil, jak se mu vrací pobavený nadhled. No tak, kamarádi, jakpak jste se našprtali svatou knížku? oslovil je v duchu. Doufám, že máte nějaké příhodné mezery ve vzdělání, protože já bych tu opravdu nerad trčel až do večera. Pod pončem vrazil ruce do kapes – pánbůh zaplať za gerdánskou módu, proloženou pozemským nevkusem! – a čekal. Za chvíli do haly vstoupil muž v modré tunice kněží. Třímal převzácný liturgický předmět: mokrou houbu se zdobenou stříbrnou rukojetí, která měla v přepisu do latinky název na tři řádky, obsahující tucet ö a půltuctu üe. Než se Lucas zmohl na odpor, jeho přetrénovaná paměť mu celé to slovo poctivě vyklopila do vědomí. Zatímco si to chtě nechtě v duchu přeříkával a spílal Össeanům za to, že houbě nemohou říkat prostě houba, kněz důstojným krokem došel až k oltáři. Víra mu předepisovala, aby ani na vteřinu nespustil z Akkütlixe oči, dokud nebude tak blízko, aby mu mohl přitisknout čelo do míst, kde by jiné a lidštější sochy měly špičky bot. Díky tomu Pozemšťana mezi sloupy přehlédl. Když vykonal své svaté povinnosti, přistoupil ke zdi a obřadně setřel tabule u jedněch dveří. Pak na pravou stranu napsal nový verš. Všichni Össeané naráz zvedli hlavu. Jak křída osychala a písmo vystupovalo ze tmy, hltali ho očima, luštili nápis a usilovně přemýšleli. Šestnáctou Akkütlixovu knihu – tu, která se týkala svátosti Dalekozření – tvořilo pouhých dvě stě veršů, ale byly obzvláště nemelodické a špatně srozumitelné, takže nebylo nijak snadné se je naučit. Jenže na Össe to zkrátka takhle chodilo: když člověk neměl paměť jako slon, nemohl ani zavolat domů babičce. Elegantně oblečená Össeanka po Lucasově levici netrpělivě přešlápla na vysokých podpatcích a už už sahala po křídě, ale pak si to rozmyslela a ruku zase stáhla. Lucas viděl, jak se jí vzteky a netrpělivostí třesou okraje řasnatých uší. Jenže v chrámu boha, který si bez skrupulí bral lidské oběti, bylo velmi nemilé se splést. O můj mozek si Akkütlix nejspíš zlomí zub, pomyslel si Lucas cynicky a natáhl se po křídě, než se rozhoupá někdo další. Teď už si ho kněz všiml. "Víš, co činíš, cizinče?" vypískl hlasem, ve kterém nepřeslechnutelně zazněla panika. "Tak jako každý, kdo tu stojí, Ctihodný." Jak Lucas dobře věděl, kněz mu nemohl křídu jen tak vyrvat z ruky, i když chuť by měl. Upřímně řečeno, na össenský smysl pro důstojnost velice spoléhal. "Naše víra je jiná než pozemská. Možná si neuvědomuješ–" zkoušel to kněz rozechvěle. "Akkütlixova náruč je nekonečná, otevírajíc se bez rozdílu všem, kteří mají vůli stát ve stínu jeho zákonů," odpověděl Lucas prvním veršem z První knihy v naději, že když se blýskne znalostí posvátných textů, trochu tím Össeana uklidní. "Riskuješ svou krev, a možná i život." "Svoji krev a svůj život, Ctihodný!" zdůraznil Lucas a zadíval se mu do očí. V duhovkách mimozemšťana se vynořovaly ostrůvky hnědi a jazyky jasně oranžové – víry protuberancí, do nichž vzápětí začala pronikat ta nejostřejší sírová žluť. Lucas věděl, co to je. Právě tahle chvějivá proměnlivost očí, to nezadržitelné, nepochytitelné směřování, které k sobě všechno stahovalo s nezměrnou silou, Pozemšťany na Össeanech tolik děsilo. Počkal několik vteřin, a pak hladce uklouzl z vězení Össeanova pohledu; pokud jde o trëighrü, dneska to bude muset stačit...." Jste taky zvědaví, jak to bude dál?
Posted on: Sat, 27 Jul 2013 17:08:18 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015