...pokračování úryvků z knihy Část 2. Banky V zásadě by banky měly sloužit k tomu, aby opatrovaly a spravovaly peníze svých klientů a poskytovaly úvěry na investice, což má velký význam především pro hospodářství. Mimoto mohou obchodovat s cennými papíry a koordinovat toky peněz svých klientů, tedy poskytovat účetní služby. Ve skutečnosti mají dnes banky, díky svému právu na tvorbu peněz, tolik moci, že rozhodují o všem důležitém na tomto světě. Jsou to banky, přesněji, několik mužů v pozadí, kteří rozhodují o tom, kdo dostane půjčku a kdo ne. Jeden ekonom řekl: „Proces výroby peněz v bankách je tak prostý, až nad tím zůstává rozum stát.“ A teď si popíšeme, jak se banky dělí, ať se v nich trošku vyznáme. Speciální banky jsou instituce se speciální obchodní náplní o klientelu. Specializují se třeba na obchod s cennými papíry, správu majetku a uvedení akciových společností na burzu. Kromě toho sem patří i stavební spořitelny, hypoteční banky a instituce tzv. přímého bankovnictví – bankovní služby bez návštěvy banky. Družstevní banky vznikly v 19. století jako protiváhy soukromých bank. Zde je jednotlivec nejen zákazníkem, ale také členem podniku. Nejznámější jsou Volksbank, dnes tedy, jak jsem se dozvěděla, už se jmenuje Sberbank, a Raiffeisenbank. Spořitelny dělají přesně totéž, co soukromé banky, pouze s tím rozdílem, že patří spolkové zemi či státu. Nemají se zaměřovat na zisk, ale na podporu podnikání v dané zemi. Soukromé banky. Většina z nich jsou univerzální, někdy nazývané obchodní banky. Provádějí všechny druhy bankovních operací, největší zisky mají z poskytování úvěrů. Dávají k dispozici peníze a za ty zinkasují úroky. Zajímavé je, že až do 14. století bylo přijímání úroků všeobecně zakázané. V islámském světě tento zákaz platí dodnes! Starý zákon zapovídá Židům vzít úrok od bližního ve víře a národě. Centrální banky jsou emisní banky, mají na starosti peněžní a měnovou politiku. V Německu je to Bundesbank = Spolková banka, v Rakousku a Švýcarsku Nationalbank = Národní banka, u nás je to Česká národní banka a v EU Evropská centrální banka EZB. Název emisní souvisí s právem vydávání bankovek dané země. Tiskne bankovky a razí mince, rozděluje je a zajišťuje, aby jich bylo v oběhu dostatek, ale zase ne příliš. Zodpovídá za peněžní stabilitu své země. Mimoto, spravují státní banky, též státní poklad, tedy zlato a cizí měny a spravují vlastní kapitál, který si k nim povinně ukládají do úschovy soukromé banky. Centrální banky mají udržet stabilitu bankovního sektoru a v žádném případě nesmí spočívat v soukromých rukou. Centrální banky stanovují sazby, tzv. vedoucí úrokovou míru pro půjčky. Takže předepisují, jak drahé úvěry budou a kolik dostanou střadatelé za své naspořené peníze. Jsou – li úroky vysoké, znamená to, že banky i jejich klientela si budou méně půjčovat. Tehdy jsou úvěry drahé a stojí mnohem víc než při nízkém úročení. Současně se ovšem vyplatí spoření, což vede k tomu, že se zvyšuje objem vkladů a o ty je méně peněz v oběhu. Pokud jsou úroky nízké, počet i objem úroků roste, vytvářejí se tak nové peníze, což stimuluje inflaci. Emisní banky mohou také vydávat cenné papíry, tzv. státní dluhopisy. Pokud nějaké prodají, dostanou zpět za ně peníze, které pak chybějí v oběhu, což napomáhá k utlumení inflace. Odkoupí – li posléze vlastní dluhopisy nazpět, do oběhu se znova dostane více peněz. Pokud ekonomika právě stagnuje, takto se oživí. BIZ banka pro mezinárodní platby. Lze ji též považovat za centrální banku centrálních bank. V kruzích mezinárodní finanční elity je jeden z nejnenápadnějších, ale zároveň nejúčinnějších, nástrojů moci. Dle vlastního vyjádření je jejím úkolem: podpora centrálních bank a finančních úřadů v jejich snaze o měnovou a finanční stabilitu, podpora mezinárodní spolupráce na tomto poli bankovní služby pro centrální banky. Jinými slovy BIZ je další instituce, kterou kromě jejích vlastních akcionářů nikdo nepotřebuje. Členem je každá země, která má zájem provozovat mezinárodní obchod – chtě nechtě. BIZ založila Belgická, Německá, Francouzská, Britská a Italská centrální banka společně se dvěma skupinami soukromých bank z Japonska a USA. Měla se starat o to, aby Německo plnilo reparační platby. Německo následkem hospodářské krize v roce 1931 tyto platby přerušilo a z toho důvodu měla BIZ svou činnost ukončit. Jenže se tak nestalo. BIZ byla známá tím, že velmi sympatizovala s nacismem. V roce 1938 po anšlusu Rakouska převzala do správy jeho zlato. V roce 1939, po okupaci zbytku Československa, pomohla také s převodem části československého zlata ve prospěch Národně socialistické strany. Nikdo tomu nedokázal zabránit, v čele stál americký advokát, hájící zájmy Rockeffellerů. Po 2. světové válce se vrátila ke své původní práci. Její předpisy prošly velkou změnou a tak o členství projevily všechny evropské centrální banky a to i socialistických zemí s výjimkou SSSR a východního Německa. BIZ, přestože z větší části patří soukromým bankéřům, odpovídá za sestavování pravidel kontroly v bankách, tudíž všechna ujištění politiků, že se bankám nastaví tvrdší podmínky, jsou legrační. Banky si svá pravidla určují sami a to skrze BIZ. Protože mezinárodní obchody probíhají v dolarech, BIZ neuznává žádnou jinou měnu. K tomu, aby dostala nálepku posluhovače a nástroje bankéřů, jimž patří FED a americký dolar, není potřeba vytvářet žádné konspirační teorie. IWF mezinárodní měnový fond je součástí Spojených národů. Sídlí ve Washingtonu a je napojen na skupinu Světové banky, která sídlí tamtéž a jejíž úkoly jsou také zajímavé: „Pomoct zredukovat do roku 2015 mezi světovou populací podíl chudých lidí na polovinu.“ Tedy by to mohlo i znamenat: Do roku 2015 musí zmizet polovina obyvatel světa! IWF je základem k nastolení Nového světového řádu. IWF založený jako akciová společnost, měl v roce 2010, 187 členských států, jejichž hlasovací právo se odvíjelo od jejich kapitálového podílu. NSR přistoupila v roce 1952, největší hlasovací podíl měly USA 15,85%, Japonsko 6,84%, Německo 5,88%, Francie 4,86%, Velká Británie 4,86% a Čína 4,42%. Státy unie 30%. Rozvojové a nově industrializované země musely vždy dělat to, co chtěly bohaté státy. Jediné právo veta mají USA! V roce 2010 bylo odhlasováno, že nově industrializované země budou při hlasování zvýhodněny. Německo pak „dobrovolně“ postoupilo svou moc a vliv Číně a Japonsku. Takže jim, tedy USA a spol., hlasy stejně zůstaly. V čtyřiadvacetihlavém představenstvu IWF se Evropa vzdala dvou křesel. Byl to ústupek Evropy Číně a Indii, aby podpořili plány IWF na novou světovou měnu. Má být zavedená v dohledné době, aby upevnila Nový světový pořádek. IWF poskytuje termínované úvěry státům, které se potýkají s hospodářskými problémy. Mezi podmínkami pro poskytnutí úvěrů na příklad najdeme: krácení státních výdajů, například snížením důchodů, propouštění úředníků nebo liberalizaci bankovnictví. Jedním z předpokladů k získání úvěru od IWF je, že dotyčná země nesmí svou měnu krýt zlatem! Krize v Řecku se v mnohém podobala té v Argentině za vlády Peróna a jeho ženy Evy, kteří prodávali jeden státní podnik za druhým a prohospodařili i nerostné bohatství země. Hlavními důvody špatného stavu státního rozpočtu bylo krácení daní a korupce. Podobnosti jsou i v měnovém systému, Argentina navázala svou měnu v roce 1992 na americký dolar a tím rovněž pustila z rukou otěže vlastní měnové politiky. Jako v případě Argentiny, pocházely tři čtvrtiny věřitelů ze zahraničí. A v obou zemích navrhoval opatření, jež měla vést ke konsolidaci měny IWF. Princip je jednoduchý a účinný: Národ se natlačí do obrovských dluhů, až nakonec nemá nikdo peníze, potom se stát přinutí ke zkrácení výdajů na sociální účely a platby a současně musí zvýšit daně. Pro obyvatelstvo to znamená minimální příjmy, ale vyšší výdaje. Když stát zkrachuje, supi si poraženou krávu naporcují, národu zůstanou jen bezcenné zbytky. Podobně jako Argentina mělo i Řecko řadu let problémy s přizpůsobením rozpočtové politiky požadavkům zvoleného směnného kurzu. Řecku doporučoval jeden renomovaný ekonom jediný správný krok a tím bylo vystoupení z euro zóny, znovuzavedení vlastní měny a s tím spojené oddlužení. Na veřejnosti se ale o tom nesmělo mluvit, neboť to mohlo ohrozit další existenci EU. Místo toho byli řečtí politikové donuceni prodat vlastní národ a zemi Mezinárodnímu měnovému fondu. Nikdy nevěřme výkladům politiků nebo médií a hlavně si vždy položme otázku: „Komu to prospěje?“ Evropské země nezachraňovaly Řecko, ale své vlastní a hlavně německé banky, které tam poskytly zcela absurdní úvěry. Absurdní je i toto: „Stát se zadluží u bank, aby mohl uhradit úroky z dluhů, které u nich má, nebo aby zachránil banky, u nichž má sám dluhy. Pak už naprosto nikdo nechápe, kdo u koho má vlastně dluhy a co dluhy vlastně jsou.“ Dějiny dolaru, také zajímavá kapitola, vezmu velmi zkráceně. V roce 1763 se britská armáda na úkor Francouzů zmocnila velké části Severní Ameriky. Mocná soukromá Bank of England nutila nové kolonie, které dosud užívaly vlastní, od poplatků osvobozené peníze, aby akceptovaly anglickou měnu. Američané se rozhněvali, protože byli se svými penězi spokojeni. Nyní ale byli nuceni k tomu, aby platili Anglii daně ve zlatě a stříbře. Museli si půjčit za úroky od bankéřů. Po dvanácti letech došla Američanům trpělivost, vypukla v roce 1775 válka za nezávislost. O rok později byla oficiálně vyhlášená nezávislost, banky ji ovšem neuznaly. Tímto se třináct kolonií odloučilo od svých mateřských zemí a založilo vlastní společenství států: Spojené státy americké. Benjamin Franklin, zakladatel USA a bojovník proti otroctví, se chtěl vrátit k vlastní státní měně a vytvořit peníze osvobozené od úroků a poplatků. Bankéři se pokusili americké peníze zakázat, ale nepodařilo se jim to. Hospodářství vzkvétalo. Angličané pak na lodích, které kotvily u východního pobřeží, nechali tisknout množství falešných peněz a šířili je mezi lidmi. Tak Angličané měnu nezatíženou úroky vědomě znehodnotili a způsobili inflaci. Šlo o to zesměšnit Franklina a dokázat mu, že vydávání peněz náleží do rukou bank. Následovalo dalších sedm let války. Sever chtěl donutit jih, aby se vzdal otroctví. Ale Jižané na to nedbali a raději vystoupili z unie. V letech 1861-1865 byla občanská vílka – Válka Severu proti Jihu. Na válku potřeboval Abraham Lincoln peníze. Požádal o úvěr soukromé banky, ty chtěly úroky mezi 24 a 36 procenty. Lincoln byl vzteky bez sebe, a tak aby mohl válku financovat, doporučil kongresu schválení zákona, který povoluje legální tisk nekrytých peněz. Vytisklo se 400 milionů dolarů. Krátce po válce byl Lincoln zavražděn a zákon zrušen. V roce 1881 se stal presidentem USA James A. Garfield. Sledoval politiku tvrdé měny – kryté v 100% výši zlatem nebo stříbrem. Pár týdnů po zveřejnění své peněžní agendy byl, po šesti měsících v úřadě, zavražděn. A mimochodem, kupní síla dolaru v roce 1900 byla na chlup shodná s kupní silou dolaru z roku 1800. Dokud měl stát v rukou zlato a kryl jím peníze, neexistovala téměř žádná inflace. Na začátku 20. století J. P. Morgan, nejmocnější americký bankéř rozšířil fámu, že velká konkurenční new yorská banka Krickerbocker Trust Company je neschopná plateb a krachuje. Následky byly zhoubné, desetitisíce vystrašených občanů stáli před bankami a chtěli si vyzvednout úspory. Události těchto dnů líčí různé dokumenty různě. Na venek se J. P. Morgen snažil kolapsu zabránit, ale chtěl to doopravdy? Svolal nejdůležitější bankéře, kteří společně poskytli státu obrovský úvěr. Ale bylo pozdě, banky už byly v úzkých a musely zrušit dosavadní úvěry. Lidé přicházeli o své domy, malé banky krachovaly, mnozí přišli o úspory. A stát měl u bank ještě vyšší dluhy. Federal Reserve Act – FED, byl pod tlakem Nelsona Aldricha, miláčka americké bankovní elity a prezidenta W. Wilsona, byl v roce 1913 tajně a v noci vydán Federal Reserve Act, zákon o federálních reservách, jenž vložil vládu nad americkým dolarem do rukou nejvlivnějších soukromých bankéřů. Následně byla založena FED. Sotva která událost měla za následek více rozepří a přispěla ke zmatku kolem pravidel o fungování peněz, jako zřízení FEDu. Zdá se, že ani zkušení právníci nedokážou jasně vysvětlit, co přesně v onom zákoně stojí. Jisté je, že musel být jednohlasně schválen jednotlivě, každým z padesáti členských států USA. Zdá se být téměř jistým, že se to dodnes nestalo. FED tvoří, správní rada, 12 regionálních bank a mnoho dalších členských bank a institucí. Jeho vedení sice jmenuje prezident USA, ale členské banky jsou i vlastníky FEDu, federální rezervní systém je tedy zčásti soukromý, je to tedy všechno možné, jen ne centrální banka. Co předcházelo vzniku FEDu? Sedm mocných mužů jelo vlakem do státu Georgia do městečka Brunswick do Jekyll – Island - Clubu, kde společně devět dní vedli dlouhé debaty o novém uspořádání mezinárodního finančnictví. Šlo o to, jak vyšachovat malé banky a otěže peněžnictví předat výhradně do rukou velkých bank. Malé banky musely zmizet, ale jak toho dosáhnout? Vytvořením silné emisní banky, která by byla v soukromém vlastnictví bankéřů. Tak by ovládli finanční trhy a rozhodovali o úvěrové politice, inflaci, boomech i krachu na burzách a také o zrušení zlatého standardu. Jeden z oněch sedmi mužů ovšem nedržel jazyk za zuby a v roce 1916 poskytl rozhovor mladému Forbesovi, který založil známý časopis Forbes, kde setkání potvrdil, ale jména neuvedl. Thomas Jefferson, americký prezident a autor Deklarace o nezávislosti již v 18. století varoval: „Pokud by americký lid někdy dovolil soukromým bankám, aby kontrolovaly vydávání peněz, nejprve prostřednictvím inflace a následně deflace, budou banky a podniky ve vašem okolí okrádat lidi o veškerý majetek, až jednoho dne budou naše děti vyrůstat jako bezdomovci na kontinentu, který vaši otcové dobyli.“ V prosinci 1913, když byli skoro všichni poslanci na vánočních prázdninách, a nikdo nemohl protestovat, schválil prezident Woodrow Wilson zákon, jenž z jeho národa učinil otroky bankovní elity. A v téže době lidem bylo vnuceno ještě něco, co dosud neznali: daň z příjmu! Tato daň je v rozporu s ústavou USA a je tedy nezákonná, což někteří zaměstnanci berního úřadu otevřeně přiznávají. Mnozí právníci proti této dani protestovali a jsou od ní osvobozeni. O tom jsme si již kdysi psaly. Dolar jako světová měna. V roce 1913 dostali bankéři dolar plně do své moci. Pokud se všeobecně předpokládá, že nejmocnějším mužem na Zemi je americký prezident, je to ve skutečnosti pouhý vtip. Opravdovou moc má ten, kdo má peníze. Prezidentská volební kampaň je financována ze soukromých zdrojů, existují doklady, které potvrzují, že bankéři již po generace financují kandidáty obou stran, aby měli pak prezidenta, jenž jim bude zavázán a rozhodovat v souladu s jejich vůlí. Bankéřům se v roce 1913 podařilo také oddělit měny ostatních národů od zlata. Nyní byl jejich dolar jedinou krytou měnou. A tak si mohli dělat, co chtěli. Banky poskytovaly ohromné množství levných úvěrů, na burzách se spekulovalo. V letech 1914 - 1919 zdvojnásobil FED objem peněz v oběhu, což mělo za následek inflaci. V roce 1919 zase FED množství peněz razantně snížila a banky začaly masově vypovídat existující úvěrové smlouvy. Lidé vzali banky útokem, aby zachránili své úspory. Bankroty, kolaps hospodářství, rasové nepokoje, krach burzy v roce 1920. Ale to bylo pro bankéře jen zahřívací kolo. V letech 1921 - 1929 opět zvýšili objem peněz v oběhu, poskytovali půjčky a přidali tzv. lombardní úvěr – sloužil k nákupu cenných papírů, ale stačilo složit jen 10% vlastního kapitálu, jako záruka sloužily akcie. Za sto dolarů se daly koupit akcie v hodnotě 1.000 dolarů. Všichni spekulovali na burzách. Kurzy letěly nahoru. Jenže háček lombardního úvěru byl ten, že datum splatnosti se mohl určit kdykoliv a musel být vyplacen během 24 hodin. A tak když chtěl dlužník zaplatit svůj dluh, musel prodat akcie. I o tom jsme si už psaly, proto tentokráte jen takto, ve zkratce. V roce 1929 náhle FED snížila objem peněz a banky záhy vypověděly miliony půjček. Burza a finanční sektor se opět zhroutily. Za oběť padlo 5.400 malých bank. Hospodářství funguje na základě prostých mechanismů a opakuje se stále dokola tatáž hra. Zvětší se objem peněz v oběhu – vzniká bublina, pak se množství peněz zredukuje – bublina splaskne. Malé banky a prostí lidé prohrávají, vítězí velké banky. Tohle se bude opakovat donekonečna, dokud se soukromým bankám neodejme moc nad penězi. Bretton Woods – právě zde byla podepsána dohoda o založení FEDu, největší lži a podvodu v hospodářských dějinách. Hodnotu každé měny určoval nyní pevně daný směnný kurz k dolaru. Každý stát, pokud chtěl obchodovat, musel kupovat dolary. Za prodej dostal též dolary. Z dolaru se stalo nové zlato. Proto se dnes cena diamantů, zlata, stříbra nebo ropy udává právě v dolarech. Tímto se stal dolar světovou měnou. Ale jak k tomu došlo? Že se země západního světa v Bretton Woods shodly na dolaru jako hlavní světové měně? Kdepak, tak to není! Státy se na tom nejenže neshodly, o tom se tam totiž vůbec ani nejednalo! Událo se něco zcela jiného: během konference z 13. na 14. 7. 1944 USA tajně přepsaly dokumenty. Když účastníci konference pocházející ze 44 zemí konečně smlouvu podepsali, netušili, že USA v dokumentu slovo „zlato“ doplnily o „nebo americký dolar“. Takto se stal americký dolar hlavní světovou měnou. Anglie to označila za podvod. Následky tohoto podvodu jsou více než tragické: bez něho by se nespustila dnešní krize. Americká delegace zmanipulovala smlouvy. V dané době ještě neskončila 2. světová válka a tlak na všechny zúčastněné musel být obrovský. Ale proč smlouvy nebyly zrušeny později? USA slíbily ostatním zemím, že jejich dolary kdykoliv vymění za zlato. Směnný kurz dělal 35 dolarů za trojskou unci = 31 gramů. To se od té chvíle rovnalo ceně zlata na světovém trhu. Jedna unce měla vždy hodnotu 35 dolarů. Tímto krokem bankéři definitivně přemohli nenáviděné zlato. Když hospodářský výkon dané země neodpovídal směnnému kurzu jeho měny vůči dolaru, třeba hospodařil lépe, než předpokládal, musel kvůli udržení rovnováhy nakoupit ještě další dolary. Pro země, jež zvyšovaly produktivitu, jako Německo po válce, plynuly četné nevýhody. A FED tiskl peníze nekryté zlatem, škodil tak Spojeným státům, neboť každičký vydaný dolar byl dluhem USA vůči bankéřům, a úroky plus úroky z úroků neúměrně zatěžovaly obyvatelstvo, které za to muselo platit vyššími daněmi. Prezident John F. Kennedy hledal z této pasti východisko. 4. června 1963 pozornosti téměř unikl jeden prezidentský výnos, který měl za cíl vydávání bankovek krytých stříbrnými rezervami ministerstva financí USA. Kennedy chtěl vydávat vlastní, pravý americký dolar, jenž by si vystačil i bez FEDu. Změnilo by to celý svět! Kennedy pochopil, že politikové sedli na lep několika soukromým bankéřům. Do oběhu se dostaly 4 miliardy těchto bankovek nazývaných Kennedyho dolary. 22. 11. 1963 byl Kennedy zavražděn. Mimochodem, podezření, která vyšla na povrch, že Kennedy byl zavražděn CIA nikoliv „slabomyslným“ jedincem a četné chyby a nesrovnalosti ve vyšetřování, popisuje kniha, která vyšla ještě za komunistů, jmenuje se „Ozvěna výstřelů z Dallasu“ a pochybnosti jsou v ní zmíněny a podrobně rozebrány. Nové Kennedyho bankovky další prezident L. B. Johnson ihned stáhl a to s odůvodněním, že stříbro je mezitím natolik cenné, než aby se mohlo využívat jako peníze. Od té doby se žádný z prezidentů neopovážil postupovat proti „neviditelné vládě“ bankéřů, kteří své soukromé dolary vydávali i nadále. Peníze, jež dodnes používá celý svět. Za války s Vietnamem stále rostl státní dluh USA, a aby snížily dluh u bank, bylo USA nuceno prodávat své zlato. V USA jim docházelo, že Američané v důsledku ohromných válečných výdajů a gigantickému dluhu, nejsou schopni platit. Když pak Charles de Gaulle, jenž nebyl příznivcem FEDu, chtěl najednou veškeré francouzské dolarové rezervy proměnit za zlato, zjistil, že nepostačovalo. Stejně tak ostatní státy, ale také marně. V roce 1971 údajně činila hodnota zlatých rezerv FEDu 9,7 miliardy amerických dolarů. Další země měly zlata, za 60 miliard amerických dolarů, tzn., že jen 16% dolarů, různě po celém světě bylo kryto zlatem – tedy evidentní porušení závazku z Bretton Woods, viz. výše. 15. 8. 1971 prezident Nixon prostě povinnost výměny amerického dolaru za zlato zrušil. V roce 1873 byla dohoda z Bretton Woods oficiálně zrušena, čímž se uvolnily směnné kurzy jednotlivých měn. Kromě států východního bloku a Číny se na jejím odvolání podílely téměř všechny státy světa. Pokud někdo doufal, že konec smlouvy z Bretton Woods bude znamenat také konec FEDu, tak se mýlil. Všichni se chovali i nadále, jakoby nic. Dolar zůstal hlavní světovou měnou. Kennedyho veřejná poprava byla zřejmě pro všechny dostatečnou výstrahou. Například s ropou či zlatem se na mezinárodních trzích smí dodnes obchodovat jen v dolarech – ačkoliv každý ví, že jsou bezcenné. Byl to podvod nepředstavitelných rozměrů a to, že nebyl potrestán, dokládá sílu bankéřů. Tvoření peněz náleží státu a má probíhat za pozorné kontroly lidu. K tomu je ale nutná platná ústava, jež zaručuje přímou demokracii = Švýcarsko. Ale například, nic z toho se netýká dnešního Německa. V jednom z článků Základního zákona se říká, že zákon, který platí po dokončení sjednocení a osvobození Německa platí pro veškerý německý národ, pozbývá platnost dne, kdy nabude účinnost ústava, sepsaná a odsouhlasená německým národem na základě svobodného rozhodnutí. Takže z tohoto je jasně patrno, že základní zákon není ústavou, že se na něm očividně německý lid neusnesl a že ho tedy ani nepřijal dobrovolně, čili na základě svobodné vůle. Základní zákon byl totiž sepsán po válce, byl iniciován spojenci jako přechodná forma k mírové dohodě. Protože však v Německu na rozdíl od Rakouska k mírové dohodě s vítěznými mocnostmi nikdy nedošlo a Německo je tedy dodnes de facto obsazeno, neexistuje ani německá ústava. Spojenecká vojska se sice z větší části po znovusjednocení Německa po roce 1990 ze země stáhla, ne ale všechny jednotky. Armáda a letecké síly USA mají v Německu stále kolem 70.000 mužů. Britské ozbrojené síly asi 20.000 příslušníků armády. Podle právníků Německo stále ještě spadá do poručnictví spojenců a ve všech ohledech se jim má podřídit. Z právního hlediska mají spojenci možnost kdykoliv v Německu posílit své ozbrojené síly, a kdykoliv také dosadit vlastní vládu. Jak se zdá, každá německá vláda o tom ví, ale nepodniká žádné kroky, jež by byly v rozporu se zájmy USA, Anglie a Francie. Kdo jiný, než Německo – přední průmyslová země Evropy, by se mohl stavět na odpor anglickým a americkým bankéřům? Spojenečtí vojáci stojí ročně Německo 6,9 miliard amerických dolarů, z nichž 1,2 miliardy jsou hrazeny jako převzatý náklad, 5,7 miliardy byly v roce 2000 zaplaceny jako zahraniční rozvojová pomoc. Japonsko přitom hradí jen 78% za rozmístěné americké vojáky ve své zemi, článek „základního“ zákona stanovuje, že Německo je hradí v plné výši. Obrovské letiště v Lipsku, jež stálo 350 milionů eur, slouží nejen německému poštovnímu a přepravnímu sdružení podniků DHL, ale především potřebám NATO jako mezinárodní dopravní uzel. Je zřejmé, že Německo od konce 1. světové války vykuchávají a utlačují britské a americké finanční špičky. Je s podivem, že navzdory nepředstavitelně vysokým reparačním platbám, což jsou náhrady za odčinění škod placené po 2. světové válce a rozsáhlému drancování německých pokladů nadále zůstalo nejsilnější evropskou ekonomikou. V roce 2010 převedlo Německo na konto EU rekordní sumu 26 miliard eur, což bylo o 13,3 miliard více, než dostalo nazpět. Německo je od založení EU hlavním zdrojem hotovosti v pokladně a v letech 1990 - 2002 zaplatilo celkem o 278,9 miliard eur více, než získalo nazpět. Spolkový kancléř Helmuth Kohl se zavázal v jedné dohodě, že Německo převezme vždy minimálně 40% všech unijních nákladů a subvencí. Kancléřka Merkelová k této sumě v roce 2005 přiřkla ještě další 2 miliardy eur. Tyto údaje ukazují, že ostatní velké západní národy jsou ekonomicky spíše neschopné a pouze se spoléhají na to, že Německo jejich nedostatky vždy vyrovná. Jak dlouho ještě budou Němci toto snášet?? Také čelné postavení Německa ve vývozu – převis exportu z roku 2007 činil 195 miliard eur, si zaslouží detailnější průzkum. Jedná se vlastně o skryté reparační platby, vyplácené podpory, jakési platby výpalného nebo poskytování milodarů. Např. ceny německých vozidel jsou v USA o polovinu levnější než v samotném Německu, a to i přes lodní dopravu v kontejnerech. WV Golf stojí v Německu 20.000 eur, v USA pouze 10.000 eur. V Německu se ročně vyrobí 5,5 milionů aut, to je třetina evropské a pětina světové produkce. Když se v roce 2008 vyvezly do USA auta v hodnotě 73 miliard eur, USA dostaly tím pádem jako dárek, díky 50 % rabatu, okolo 73 miliard eur. Tajemné stříbro Svět ho potřebuje více, než vytěží. Stříbro je natolik podhodnoceno, že po dalším krachu systému papírových peněz se jeho cena může vyšplhat až na pětinásobek. Celá staletí udržovaly mnohé státy pevně určený směnný kurz v poměru přibližně 15 uncí stříbra za unci zlata. Předpokládalo se totiž, že se oba kovy vyskytují v zemské kůře zhruba v tomto poměru. V roce 1920 už se ale za unci zlata muselo zaplatit jako protihodnotu sto uncí stříbra. Ale pak došlo ke zvratu! Při elektrifikaci milionů domácností, výrobě aut, fotografií byla najednou potřeba stříbra. Je nejlepším elektrickým i tepelným vodičem, nejlépe odráží světlo, je vynikající mazadlo, dále se používá ve velkém i v medicínsko - technické oblasti. Tak se z něho zase stala jedna z nejdůležitějších surovin. Ve 40. letech se na zemském povrchu nacházelo cca 10 miliard uncí stříbra, z čehož polovina byla v držení americké vlády. Pro srovnání, existovala asi jedna miliarda uncí zlata. Stříbro se zpracovává v celé řadě výrobků, které se následně vyhodí, ale ke ztrátám zlata téměř nedochází. Stále dokola se přetavuje a obrábí. Americká vláda, největší vlastník stříbra z roku 1940, kdy ho měla 5 miliard uncí, dnes nevlastní žádné. Stříbro plní dvě role: je základním průmyslovým kovem a je i historicky ukotvenou a jako investice žádanou hodnotou. Žádný jiný materiál se mu v tomto ohledu neblíží. Jinak řečeno: stříbro je cennější a vzácnější než zlato. Mělo by dnes být 5x dražší než zlato, stojí však pouhou pětatřicetinu. Jak je to možné? Uměle jsou ceny obou kovů drženy nízko a to kvůli zamaskování toho, že americký dolar, jenž patří soukromým bankéřům, nemá žádnou cenu. Výrazný vzestup zlata a stříbra by odhalil bezcennost dolaru. Ale jak drží bankéři ceny obou kovů při zemi? Základní poučka zní: Když je spotřeba vyšší než produkce, musí cena stoupat. Proč je stříbro výjimkou? Teprve pohled na systém, který určuje množství otevřených obchodů v daném trhu v určitý čas, nám to trochu ujasní. Když sečteme všechny pohledávky stříbra, jakoby se jednalo o reálně existující kov, objeví se podstatný rozdíl oproti jiným trhům se surovinami. Počet otevřených pohledávek, je u termínovaných obchodů extrémně vysoký. Tedy jednoduše řečeno: V moderním obchodování fyzické stříbro nikdy nemění vlastníka, a proto se s ním obchoduje ve větším objemu, než existuje reálně. Ve skutečnosti však nikdo nechce mít stříbro doopravdy v rukou, a proto ke dni splatnosti nikdy nedojde. Je to těžký a neskladný kov, muselo by se kdovíkam transportovat a kromě toho i bezpečně uložit. To vše by stálo spoustu dalších peněz. Proto se při termínovaných obchodech hráči na burze spokojí s dokladem, na němž stojí: Koupili jste sedm prutů stříbra a kdykoliv si je můžete vyzvednout u XY. Pokud cena stříbra stoupne, prodá dotyčný tento doklad se ziskem někomu dalšímu. Deriváty jsou termínované obchody, tedy pohledávky na papíře. Zde se sází na klesající nebo stoupající kurzy – v našem případě na určitou cenu stříbra. Teprve když stříbro dosáhne dohodnuté ceny, je zboží splatné. Tohle je ono tajemství, nesmírně prosté a geniální zároveň: při elektronickém obchodování se nepřesouvají skutečné pruty stříbra, nýbrž jen virtuální, které nejsou reálně k dispozici. Tomu se říká blanko transakce. Takhle není nápadné, že se na papíře přesouvá přibližně stokrát více prutů, než je jich ve skutečnosti. Bankéři manipulují ceny i tímto trikem: prodávají si a kupují mezi sebou každý den pruty stříbra, jež nemusí mít nikdo k dispozici. Přitom vzniká dojem, jako by bylo reálně k dispozici dostatek stříbra. Tímto se udržují nízké ceny, neboť dokud nabídka převyšuje poptávku, ceny nestoupají. Co by se stalo, kdyby si všichni, co mají na papíře nárok na stříbro – v akciích, termínovaných obchodech, derivátech, fondech – si najednou chtěli své pruty vyzvednout? Zjistili by, že byli podvedeni a že dané pruty vůbec neexistují. Trh by se v minutě zhroutil a cena stříbra by stoupla sto, možná i pětiset násobně. Kdy se to může přihodit? Ve chvíli, kdy se hroutí finanční trh a všichni začnou opět vyhledávat opravdové zboží. Od roku 2000 do roku 2011 stouply ceny stříbra z 3 amerických dokladů na 36. Stříbro se stalo v roce 2011 nejlepší investicí se zhodnocením 70%. Pokud se chce někdo pojistit na těžké dny, pak by mu posloužilo jedině stříbro. Žádné akcie, fondy nebo poukázky!! A teď pozor, nutné je vědět i to, že v minulosti docházelo k vyvlastňování zlata a stříbra. To může postihnout lidi, jimž lze vlastnictví prokázat. To lze státu ulehčit, když se kovy objednávají a nakupují oficiální cestou, tzn. v bance, přes internet či kreditní kartou. Soukromě nebo u obchodníka s mincemi lze nakupovat anonymně, což může mít své výhody. Stříbro má ještě další výhody: v nejmenších dávkách je to jedinečný lék. Koloidní stříbro se používalo až do začátku 20. století na výsost úspěšně při potírání infekcí. Farmaceutický průmysl ho proto přímo nenávidí. Hodí se jak k vnitřnímu, tak vnějšímu použití. Dokonce se jim údajně léčí AIDS. Jakýkoliv druh houby, bakterie, streptokoka, stafylokoka a dalších patologických organismů zabije do tří až čtyř minut. Není doposud známá bakterie, jež by koloidní stříbro nezničilo během nejvýš šesti minut, a to při koncentraci pouhých 5 mg na litr. Ani při vyšších koncentracích se neobjevují žádné vedlejší účinky. Manipulace s cenami Vezměme třeba rakouskou Nationalbank. Ta prodala během deseti let kolem 1.150 tun zlata. Na počátku roku 1999 měla ve vlastnictví na 430 tun zlata, na konci roku 2008 to byl pouhých 280 tun. V té době se cena zlata ztrojnásobila a dalo se předpokládat, že bude i nadále stoupat. Těmito prodeji vznikla rakouskému lidu podle hrubého odhadu škoda ve výši 1,5 miliardy euro. Rakušané však nějaké zlato – alespoň teoreticky – ještě mají. Německo to má horší. Jeho zlato leží z větší části v New Yorku na následující adrese: 33 Liberty Sreet, Manhattan, a sice ve sklepích FEDu. Další je uloženo v Londýně ve sklepech Bank of England a něco i u Banque de France v Paříži. Zcela nepatrná část je prý ve Frankfurtu. Kde konkrétně, to však nikdo neví. Jisté je, že Německo je jedinou zemí na světě, která své zlato nepřechovává na svém území. V roce 1971 už USA neměly žádné své vlastní zlato, odevzdaly poslední zbytek Francouzům. A tak byly obě přemožené válečné mocnosti = Japonsko a Německo, nuceny poskytnout USA půjčku ve zlatě s výpovědní lhůtou 30 let, a to ve výši 120 miliard amerických dolarů ve zlatě. Musely půjčit USA své zlato na 30 let, jež už bez toho bylo uskladněno u FEDu. Tato půjčka vypršela na koci roku 2001, kdy mělo dojít k vyplacení Japonska a Německa ve zlatě. V oné době by obě půjčky měly asi osminásobnou výši. Zlaté rezervy ležely údajně ve sklepech FEDu, které sahaly až pod pouhých sto metrů vzdálené WTC = Světové obchodní centrum. (Zajímavost: dnes, kdy tyto řádky píši je 11. 9. 2013, tedy přesně den, kdy bylo před dvanácti lety zničeno WTA, náhoda, co?!) „Nešťastnou náhodou“ se však WTC několik týdnů před vypršením splatnosti zřítilo a zlato zmizelo v nenávratnu. Údajně při úklidových pracích se několik prutů našlo. Bylo pojištěné? Na jakou sumu? Byla tato suma vyplacena? Komu? Proč se tyto otázky neobjevily na veřejnosti? Inu za jedno, nikdo o tom nevěděl, za další, Bundesbank o tom mlčí a žádné informace neposkytuje. Pokud by to bylo oficiální, že jak zlato USA, tak Japonska a Německa je tatam, znamenalo by to jediné – státní bankrot! Hodnocení všech tří zemí by se u ratingových agentur okamžitě drasticky snížily a veřejně by se muselo připustit, že se Německo a Japonsko staly oběťmi vydírání a podvodu. A musela by se zodpovědět otázka, kam zmizelo zlato. A komu by se chtělo odpovídat na takový dotaz? Euro Zatímco americký dolar od svého zavedení v roce 1913 ztratil dobrých 95 % své kupní síly, euru se povedl mistrovský kousek: během pouhých devíti let 2002 – 2010 ztratil kolem 65 % své hodnoty. Od roku 2011 je oficiálním platidlem v sedmnácti státech EU a sedmi státech mimo EU. Nebudu je vypisovat. Cílem společné měny bylo vytvoření jednotné úrovně ve společném měnovém prostoru. Všem se mělo dařit „stejně dobře“ a všichni měli mít podobné životní podmínky. To je možné jen tehdy, pokud se každý přizpůsobí a podává stejné výkony. Trvalo by to ovšem několik generací, musely by se překonat regionální odlišnosti, mentalita, dějiny i kultura. Vezměme si příklad: Německo vyváží do zahraničí mnoho zboží vysoké kvality. Bez existence hranic, směnných kurzů a cla, jsou pak německé produkty, například v Řecku, stejně drahé jako domácí řecké výrobky. Když jsou německé výrobky lepší a stojí stejně jako domácí, sáhnou Řekové po nich. Řecké hospodářství tím pak trpí a ztrácí konkurenceschopnost. Čím dále to tak půjde, bude Německo vyrábět a vydělávat. Současně bude Řecko stále chudší. Nakonec bude muset Německo všechny nahospodařené peníze poslat do Řecka, aby Řekové mohli žít na stejné úrovni jako Němci. V dlouhodobém výhledu se ze slabých stanou příjemci milodarů a z těch silných otroci slabých. Před zavedením eura se dal podobné pasti vyvarovat, neboť německé produkty byly v Řecku dražší než domácí, protože v ceně byly i celní a směnné poplatky za cizí měnu. V době eura se mohou silné země – Německo, Rakousko, Francie, Nizozemí, Finsko, Lucembursko – snažit jak chtějí, lhostejno, jak jsou pilní, přebytky vždy odtečou ke slabým, aby je mohli vléct sebou. Pak stability, čili kritéria po vstupu do EU: Míra inflace nesmí přesahovat tři cenově nejstabilnější členské země více než o 1,5 % Roční netto zadluženost nesmí činit více než 3 % HDP = hrubý domácí produkt. Dluhy jednotlivých zemí nesmí činit více než 60 % HDP. Ani Řecko, ani Itálie tyto požadavky již při podpisu smlouvy nesplnily!!! Od počátku se fixlovalo. HDP je součet všeho, co se v určité zemi vytvoří za jeden rok. Jedná se o hodnotu všeho zboží a služeb dohromady. V roce 2009 překročilo pravidlo o 60 % zadlužení 9 zemí, Řecko o 115,1 %, Německo o 73,2 %, Francie o 77,6 %, Belgie o 96,7 %, atd. Čistá zadluženost znamená, že určitý stát má více výdajů než příjmů. V eurozóně smějí výdaje státu překročit příjmy o max. 3 %. V roce 2009 překročily toto pravidlo 4 země: Irsko o 14,3 %, Řecko o 13,5 %, Španělsko o 11,2 %, Portugalsko o 9,4 %. V roce 2011 vešlo ve známost, že německá Bundesbank poskytla zbytku eurozóny utajené úvěry ve výši přes 330 miliard euro, jen aby ji uchránila před krachem! Peníze, jež Němci nikdy neuvidí. Kdo jim vnutil euro? Když v říjnu 1989 padla Berlínská zeď, vláda Helmutha Kohla vyjednávala o sjednocení východního a západního Německa, ale protože NSR byla ještě de facto obsazena Američany a Brity a NDR zase Rusy, do vyjednávání o procesu znovusjednocení se zapojili všichni. Především Anglie a Francie udaly jako podmínku jejich souhlasu společnou evropskou měnu. Ale Kohl a jeho poradce byli vehementně proti. Jenže Margaret Thatcher a Francois Mitterand souhlasili se spojením obou německých států pouze pod podmínkou, že se vzdají matky! Zpětně je jasné, že chtěli oslabit Německo. Ovšem Kohl se svým poradcem stáli zásadně proti. Muselo být přece i jiné řešení. Ano, než se Kohlův poradce stal obětí bombového atentátu. 30. listopadu 1989. Kohla atentát hluboce zasáhl, o týden později podepsal ve Štrasburku smlouvu, jež donutila Německo, aby se vzdalo marky. Zavedení eura a začátek zkázy Evropy umožnila smrt Kohlova poradce, manažera s rozumem a svědomím. Nepostavil se jen proti euru, ale též usiloval o prominutí dluhů zemím třetího světa. Shrnutí: zdá se být naprosto jasné, že nás s eurem někdo vědomě oklamal. Ale s jakým cílem? Existují jasné odkazy k tomu, že bankovní kartel usiluje o zavedení jediné měny pro celý svět. Před hrozícím krachem společné měny – eura, se nabízí jen jedna cesta: prominutí státních dluhů. Avšak na tomto poli nebudou bankéři jistojistě chtít spolupracovat, protože sami učinili vše proto, abychom se dostali tam, kde jsme. Muži v pozadí Je jich mnoho jednotlivců, kteří jsou ovšem v některém z uskupení, spolků apod. Víra, že volby v západním světě probíhají mnohem svobodněji než v zemích tzv. třetího světa, je pouhým zbožným přáním. Stínová vláda vlastní nejen nejdůležitější banky a pojišťovny, největší investiční firmy a burzy, nýbrž také všechny významné tiskové agentury a mediální koncerny. Jejich prostřednictvím pak určuje, co se bude psát v novinách, co odvysílá rozhlas, co televize, které filmy se natočí a poběží v kinech. Rozhoduje o tom, kteří politikové se dostanou na výsluní a kteří naopak padnou za oběť skandálu. A očividně má vliv i na to, že nepohodlné jedince stihne smrt. Lze pokládat za prokázané, že žádná velká kariéra, ať už politická, žurnalistická, či v hospodářství, se nedá vybudovat bez toho, že by dotyčný byl vysoce postaveným členem některé zednářské lóže. Pryč jsou ideály někdejších svobodných zednářů: „svoboda, rovnost, bratrství“. Za posledních 150 let toto heslo ustoupilo do pozadí. Dnes termín ilumináti používáme pro všechny vysoce postavené svobodné zednáře i pro mocné osoby v pozadí, jež jsou „osvícené“ nebo „zasvěcené“. Osvícené v tom smyslu, že vědí o zákonitostech v kosmu a tajemství lidstva. Mají role ochránců staré moudrosti, kterou v průběhu posledních staletí církve falšovaly. Cíl církví je totiž totožný s plánem tajné světové vlády: chtějí získat moc nad nic netušícím lidstvem, jemuž upírají pravdu o celé řadě věcí. Slovo osvícený je zavádějící, protože světlo ve spirituálních kruzích symbolizuje pozitivní, čistou lásku. Ve spojení s ilumináty má světlo spíše negativní příchuť, neboť jsou přiřazováni k temnotě a zlým stránkám moci. Mnohá tajná společenství vzdávají hold spíše satanovi než bohu. Černá šlechta. Vysoká evropská šlechta, která se navenek prezentuje jako kultivovaná, civilizovaná, vzdělaná, vědomá si tradice a odpovědnosti, patří z větší části k tzv. Černé šlechtě. Název není náhodný, většina z těchto rodin se dostala ke své moci a bohatství díky neuvěřitelné brutalitě a chybějícímu svědomí, skrze války, vraždy, mučení a vydírání. Také jsou napojeni na satanismus a černou magii. Řada z těchto šlechtických rodů byla v posledních stoletích činná v obchodu s drogami, se zbraněmi, lidmi, ve válkách apod. mnohé z nich jsou těsně spjaty s bankami. A tak se bohatství rodu Windsorů zakládá na obchodu s opiem a otroky, Grimaldiové byli piráti, kteří poté, co v roce 1927 jistý Francois Grimaldi dobyl hrad vysoko nad mořem, po staletí drancovali lodě, jež proplouvaly kolem. Původ černé šlechty je v 11: století, v italské Aristocrazia Nera, kdy si několik rodin rozdělilo Janov a Benátky a podle svého uvážení je kontrolovaly a řídily. Později vzniká italská mafie, která pracuje podle předlohy jejich šlechtických předků. Zmíněné rodiny jsou úzce napojené na katolickou církev, Vatikán a především na jezuity. Ti zase tahali za nitky během křížových výprav a černým rodinám zajistili neutrální prostor pro praní jejich černých peněz, aby si navenek udrželi dojem ušlechtilé šlechty: Švýcarsko!. V zásadě jsou všechny evropské šlechtické domy navzájem nějak spřízněné a nějakým způsobem navázané na staré italské rody. Tyto šlechtické rody patří k největším uživatelům z EU. Tak princ Albert Thurn Taxis narozen 1983 v roce 2008 obdržel přes 575.000 eur z fondu zemědělských dotací EU pro své polnosti. A to přesto, že patří mezi nemladší miliardáře na světě s 2,3 miliardami amerických dolarů. Rod Thurn Taxis má největší lesní bohatství v Evropě a více než 36.000 ha půdy. Kníže Lichtenstein dostal pro své 3.000 ha orné půdy, 3.500 ha lesa a 42 ha vinic v roce 2007 více než 912.000 eur. Rakouský zemědělec dostane za rok 10.000 euro. Královna Elizabeth II, bere 780.000 eur dotací, princ Charles na své polnosti 350.000 eur. A to majetek Windsorů nelze seriozně odhadnout, protože nikdo nedokáže seriozně říct, co všechno jim patří. Královna je největší majitelkou pozemků na světě, je hlavou Velké Británie, stejně jako 31 dalších zemí a teritorií. Královna Elizabetha II. je sestřenicí švédského krále Karla XVI. Gustava. Přímo spřízněna je ale i se španělskou královnou Sophií, dánskou královnou Margrethe II., norským králem Haraldem V., a mnoha dalšími. Zajímavé je, že tato rodina pochází z Německa od Hannoveru, do roku 1917 se jmenoval rod von Sachsen – Coburg - Gota a mluvili německy. Protože Anglie v 1. světové válce stála proti Německu, nebylo moderní být Němcem. A tak bez okolků změnila jméno a pojmenovala se podle malého anglického městečka Windsor. Princ Philip, manžel anglické královny, je stoupencem eugeniky, což je nauka o dědičném zdraví. V roce 1988 řekl německé tiskové agentuře: „Až se znovu narodím, potom bych se chtěl vrátit jako smrtící virus, abych nějak přispěl k vyřešení přelidnění.“ Ne všechny rody ovšem patří k Černé šlechtě, tady je malá ukázka těch, kteří tam patří: Thurn-Taxis, Windsorové, Wetin – Belgie, Bernadotte – Švédsko, Lichtenstein, Hohenzoller, Bourbon, Oranien, Grimaldi – Monaco, Witelsbach, Braganza – Portugalsko, Savoy – Itálie, atd. Někdy se černá a bílá šlechta rozlišuje i podle toho, od koho získala šlechtický titul: černá svůj urozený stav získala od papeže, někteří papežové pocházeli z jejich rodů, nebo odvozují svůj původ od některého z nich. Bílou jmenovali knížata a králové. Výbor 300 je sdružení vysoké šlechty s finanční šlechtou, založeno 1729. Aby mohli kontrolovat mezinárodní bankovnictví a obchod – především s opiem! Je to tajná společnost, tahají za nitky a ovlivňují politiku i hospodářství celého západního světa. Kulatý stůl je politická organizace vzniklá v roce 1891, přítomností Rothschildů je Kulatý stůl napojen na sionisty (hlavním cílem sionistů bylo vybudování a udržení židovského státu a přesídlení Židů do Svaté země). CFR založila rada Kulatého stolu, je dnes nejvlivnější společností v USA a jejími členy jsou výlučně občané USA. Od jejího založení mezi jejími členy nalezneme všechny americké prezidenty a to již před svým zvolením do funkce. Jedinou výjimkou byl R. Reagen. Členem CFR byl jeho místopředseda Georgie Bush, ten byl dokonce i jejím ředitelem v roce 1977. Jedná se o soukromou organizaci, financovanou Rockefellerovou nadací. CFR udává pokyny americké vládě, oficiálně vyjádřeno: předkládá jí návrhy. Skull and Bones je řád, v překladu Lebka a kosti. Je to studentský spolek, získává své členy mezi elitou na Yalově univerzitě. Zasvěcuje je krvavým přijímacím rituálem, jež je přísahou věrnosti a kompromitujícím materiálem navždy zavazuje k bezvýhradné poslušnosti vůči řádu a vyžaduje bezmyšlenkovitou oddanost. Římský klub tvoří nejstarší rodiny černé šlechty a 13 nejvyšších rodin z řad Iluminátů v USA. Pomáhá vychovávat „režimu věrné“ vědce a talentovaný dorost. Klub financuje vlastní celodenní školy i univerzity. No, rodiče ani mnohdy neví, kdo za školou, kam jejich dítě chodí, stojí. Třeba v Německu je jejich škol požehnaně. Skupina Bilderberg, ta nám není cizí, někdy se o ní zmíní i naše, česká média, třeba v souvislosti s Karlem Schwarzenbergrem. Jedná se o neformální organizaci, neexistuje snad ani zakládací smlouva, ani status členství. Konference trvají 3 dny, jsou označovány za neformální rozhovory a konají se v luxusních hotelech poblíž mezinárodních letišť. Nápadné je, že každý zvolený prezident sem byl pozván buď před svým zvolením do funkce, nebo hned po něm. Vzniká dojem, že se zde prezidenti vyrábějí. Návštěvníky konferencí jsou: holandská královna Beatrix, Giovanni Angelli – firma Fiat, Henry Kissinger a David Rockefeller… Josef Ackermann – Deutsche Bank, Hubert Burda – média, známe módní časopis Burda, Josef Joffe deník Die Zeit, atd. atd. Trilaterální komise vznikla v 70. letech 20. století ze členů skupiny Bilderberg. Založil ji David Rockefeller společně se Zbigniewem Brzezinskim, bezpečnostním poradcem prezidenta Jimi Cartera. Trilaterální komise zahrnuje i Asii a dálný východ. Nejdůležitější členové jsou bossové koncernů, bankéři či špičkoví politici, např. ze společnosti Sony, Mitsumi, Mitsubishi, Fuji Bank a Mitsubishi Bank. Na dotaz, o čem se rozhoduje a co toto rozhodování předchází v G8 či v Mezinárodním měnovém fondu, bylo řečeno, že tam se rozhoduje jen na oko „pro forma“, vše musí být předem dojednáno a na to je Trilaterální komise. Rothschildové. Nyní jsme dospěli tam, kde se sbíhají nitky mého pátrání a průzkumu v oblastech vztahujících se k iluminátům, Novému světovému řádu a manipulaci trhů se zlatem a penězi, píše autor, u Rothschildů. Rothschildové jsou nejmocnější, nejbohatší a nejvlivnější rodinou západního světa. Ale přesto se o nich neobjevuje nic v tisku a na veřejnosti. Záměrně jsou v pozadí a odtud i jednají. 691 nejbohatších osob světa vlastní podle magazínu Forbes dohromady jmění v hodnotě zhruba 2.200 miliard amerických dolarů. Z toho jmění Rothschildů se odhaduje na 100 tisíc miliard. Rockefellerů na asi 11 tisíc miliard. Bill Gates se svými 50 miliardami se řadí jen mezi ostatní. Ale podle magazínu Forbes vypadají přední příčky nejbohatších lidí v roce 2011 takto: 1. Carlos Slim Helú – Mexiko, 2. Bill Gates, třetí atd. po Rothschildech či Rockefellerech do desátého místa ani památky, v tabulkách nejsou. Jak to, jak je to možné? Inu, protože nechtějí. A jakže to dělají? Patří jim magazín Forbes, ale i anglická zpravodajská agentura Reuters, která zásobuje zprávami ostatní evropské agentury, mimo jiné tedy i naše. Patří jim většina mediálních koncernů na světě. Ale nejen to, od poloviny 19. století to byli Rothschildové, kdo rozhodoval o válce a míru, a v konečném důsledku i o vítězích. Kdo stál v cestě jejich moci, nemilosrdně pocítil důsledky. Napoleon Bonaparte, který Francii topící se v porevolučním chaosu, přinesl právo a pořádek, chtěl svou zemi osvobodit i od dluhů a povstal proti mezinárodním bankéřům, jež měli sídlo v City of London, jenž je označován jako nejbohatší čtvereční míle na světě. Je samostatným nezávislým státem, podobně jako Vatikán nebo D. C. ve Washingtonu. Neměl zájem vést další válku, ani si dělat další dluhy, toužil po finanční stabilitě a nechtěl si nechat mluvit od bankéřů do toho, jak má řídit zemi. Založil nezávislou francouzskou banku a postavil se do jejího čela. Rothschildové však věděli, že Napoleon žádnou válku bez půjčky nepřežije. A tak, aby ho dostali na kolena, musela sem nějaká válka. Bonaparte byl ale chytrý a prodal rozsáhlé pozemky, které Francie stejně nepotřebovala: za tři miliony liber získali od něho Američané obrovský močál nazývaný Louisiana. Jenže Napoleon musel být zničen, ať to stojí, co to stojí. Bank of England proto natlačila vládě obrovské haldy papírových peněz, aby mohla financovat mohutnou armádu. Armády Ruska, Pruska a Rakouska byly financovány proudy zlata. Rothschildové a jejich spojenci vyšli z války jako vítězové. Napoleon byl pokořen a zahnán. Na trůn se dostal Ludvík XVIII. A dělal, co mu bankéři nakázali. O rok později se Napoleon vrátil a postaral se o nekrvavý převrat. Tentokrát však mu nezbylo nic jiného, než se dohodnout s bankéři a vzít si půjčku ve výši 5 milionů britských liber. Potřeboval je, aby se ubránil válce proti Anglii. Titíž bankéři financovali i anglickou stranu. Angličané válku v bitvě u Waterloo vyhráli a zbavili se Napoleona jednou pro vždy. Rothschildové jim totiž dali balík peněz a jejich vojevůdci lordu Wellingtonovi pořídili soukromé zvědy a kurýry. Ještě dříve, než se svět dozvěděl, jak válka dopadla, dostal Nathan Rothschild zprávu o vítězství Anglie brzy ráno 20. 6. 1815 v Londýně od svého agenta. Ten vyrazil přímo z bitevního pole. Rothschild ihned spěchal na burzu, kde všichni očekávali, že se od něho dozví, jestli válka skončila a kdo vyhrál. Ale Rothschield mlčel, s hluboce sklíčeným výrazem prodal své anglické státní dluhopisy a předstíral tak, že Anglie válku prohrála. Fáma se rozkřikla: „Rothschield prodává…!! Wellington prohrál u Waterloo!“ Většina akcionářů ze strachu, že by mohli o všechno přijít, propadla panice a prodávala své státní dluhopisy, protože kdyby Anglie skutečně prohrála, ztratily by hodnotu. Po několika hodinách spadla jejich hodnota o 95 %. Rothschieldovi agenti pak skoupily veškeré státní dluhopisy doslova za hubičku. O pár hodin se vše oficiálně potvrdilo: Anglie vyhrála – a s ní Rothschieldové. V roce 1882 začal Edmond James de Rothschield skupovat pozemky v Palestině. Podpořil založení osad Zichron Ja’akow a Rischon le Tzion a stal se tak jedním z nejaktivnějších mecenášů a finančních opor sionismu. V roce 1889 předal 25.000 ha palestinské zemědělské půdy včetně na nich stojících osad Židovskému kolonizačnímu sdružení. Dále podporoval při usídlování v Palestině řadu ruských emigrantů. První světová válka by se bez přičinění velkobank nemohla uskutečnit, protože právě ony na ni poskytovaly úvěry. J. P. Morgan financoval Anglii a Francii, Rothschieldové zřejmě Německo a Rakousko. Když byla v roce 1916 válka takřka u konce, protože Německo ji mělo takřka vyhranou, nabídli sionisté tajně Angličanům, že zatáhnou do hry USA. Jako protislužbu požadovali Palestinu, kde si chtěli zřídit vlastní stát. Angličané zřejmě souhlasili. Dík účasti USA potom spojenci Francie, Ruska a Anglie relativně rychle první světovou válku vyhráli. Nad Palestinou, která doposud náležela Turecku, získala protektorát Anglie. Zvedla se velká židovská přistěhovalecká vlna a rozběhla se výstavba mnoha osad a měst. V roce 1948, poté, co spojenci vyhráli díky americké pomoci také 2. světovou válku, byl konečně oficiálně založen stát Izrael. Pokrevní sňatky mezi rodinnými příslušníky jsou v rodině Rothschildů dodnes obvyklé. Jsou nejjistějším způsobem, jak zaručit oddanost k rodině, držet peníze v rámci klanu a zajistit, aby rodinná tajemství zůstala neprozrazena.
Posted on: Tue, 24 Sep 2013 20:54:58 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015