1.Terminologie Termín národ se uplatňoval již od středověku, ale neoznačoval příslušnost k národu či etnické skupině tak jako v dnešním pojetí. Jak uvádí Miroslav Hroch: „Etnicita byla často vyjadřována termínem lingua (jazyk) a vedle toho se zejména v humanistické latině uplatňoval termín gens (původně kmen) jako synonymum k natio.“9 Společným kořenem termínu je latinské natio, ale v jednotlivých jazycích se význam termínu měnil a získával odlišné konotace s ohledem na politickou situaci a kulturní podmínky. Miroslav Hroch v předmluvě k nejznámějším textům věnovaným problematice národa a nacionalismu shrnuje různá pojetí těchto termínů v odlišných kulturních kontextech. Uvádí, že od 18. století v angličtině převážil termín nation nad používaným synonymem people, přičemž byl velmi blízký vyjádření state a to mu zůstalo dodnes. Nation znamenal soubor obyvatel žijících na zřetelně vymezeném území pod vládou jediného panovníka. Oproti tomu termín people označoval vágnější pospolitost etnických skupin nebo lidu. Ve francouzštině byl národ chápán jako velký počet lidí, kteří žijí na území vymezeném hranicemi pod nadvládou panovníka. Od konce 18. století se pojetí poddanosti změnilo v občanství a otázka jazyka nabyla na důležitosti. Příslušníci národa tedy žili podle stejných zákonů a mluvili stejným jazykem. Od poloviny 19. století se k tomu přidala ještě pospolitost tradic – zvyklostí. V němčině se používá spíše termín Volk, který byl původním překladem latinského natio. Myšlena tím byla pospolitost lidí se společným jazykem, zákony a zvyky. Později byl důraz kladen na společný původ. V 19. století nacházíme autory, kteří nedělají rozdíl mezi Volk a Nation, jiní chápou Nation na bázi etnicity, jazyka, kultury a původu a Volk jako obyvatele státu, třeba i příslušníky různých etnik. Termín Volk dostal v novodobé historii silné emocionální zabarvení označující pospolitost krve lidí hovořících stejným jazykem, kteří žijí kdekoliv.10 Pro národní menšiny je často používán anglický výraz nationalities. Jeho užití v tomto případě ale není přesné a v různých zemích se liší. Často se používá pro označení menšin, které žijí mimo území státu národa, ke kterému se hlásí. V německé oblasti se používá termín Volksgruppe, překládaný jako etnická skupina, což ale jeho význam nevystihuje. Díky nemožnosti přesného překladu se výraz Volksgruppe používá jako synonymum pro národnostní a etnické menšiny. Mezi těmito dvěma pojmy je ale rozdíl. Protože národ je úzce spojen s ideou národního státu, tíhne národnostní menšina k vytvoření vlastního státu, a proto by se tento termín měl užívat pro označení menšin, které jsou schopny vlastní stát vybudovat nebo vytvořit alespoň autonomii mimo území mateřského státu (tohle tvrzení je po přeložení do češtiny dosti vratké, stačí si ale uvědomit, že angličtina nerozlišuje mezi pojmy národní a národnostní – obojí je „national“). Termín etnická menšina neobsahuje tuto politickoautonomní rovinu. Nicméně je tento pojem často používán všeobecně pro národnostní a etnické menšiny s ohledem na zdůraznění odlišnosti od menšin náboženských a jazykových. Vědomí společné identity je jedním ze základních stavebních kamenů budování menšiny v rámci národního státu. Termín menšina je nejen sociologickým pojmem, stejně jako národ nebo lid, ale má také svůj právní význam, neboť menšiny užívají (mimo národních zákonů) ochrany mezinárodního práva. Tato ochrana nabyla v posledních letech značného významu, zejména díky organizaci CSCE (Commission on Security and Cooperation in Europe) a Mezinárodnímu soudu v Haagu. Nicméně obecně uznávaná právní definice pojmu menšina není k dispozici, a to navzdory určitým pokusům o její vytvoření. Rozchází se v několika bodech, kterými jsou minimální nutná velikost skupiny a podmínka přítomnosti pocitu určité vzájemnosti a pospolitosti. Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech (ICCPR) mluví v článku 27 o etnických, náboženských a jazykových menšinách, čímž naznačuje, že tato kritéria by daná skupina měla splňovat. Nicméně menšina si v prvé řadě musí sama uvědomovat svou společnou identitu. Tento subjektivní pocit vzájemnosti lze považovat za základní charakteristiku menšin. Mohou se ovšem vyskytnout i případy, kdy se lidé přihlašují k určitým menšinám pouze z důvodu vlastního prospěchu. Ochrana menšin je motivována uchováním jejich kulturní identity z hlediska jazyka, náboženství nebo etnicity. Minorita nemusí mít potřebu žít ve vymezené oblasti, ani nemusí dosahovat nějakého počtu a nemusí mít politický status (stát nebo autonomie), tak jako tomu je u národa. Menšina tedy může žít rozptýleně. Další nutnou podmínkou existence menšiny je její vymezení se k „většině“, z čehož plyne, že menšina je početně menší než zbytek obyvatelstva země. Menšina je považována za součást obyvatel státu, to znamená, že cizinci, hlásící se k menšině, by neměli spadat pod ochranu této menšiny. I toto tvrzení se ovšem dnes stává diskutabilním s ohledem na migrující dělníky, imigranty, uprchlíky a jiné skupiny, kterým je odepřeno občanství.11 V češtině byl národ definován jako pospolitost lidí žijících podle stejných zákonů a pracujících ke společnému užitku. Později se přidala důležitost jazyka, kultury a společných dějin. Byla to státnost i pospolitost jazyka nebo soubor lidí na společném území se společnými dějinami, jazykem a láskou ke společné vlasti. is.muni.cz/th/23431/ff_d/FINAL.pdf
Posted on: Sat, 07 Sep 2013 09:22:20 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015