Atentát na R. Heydricha Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. Rivalitní okolí kolem A. Hitlera záhy rozpoznalo možnosti Reinharda Heydricha (1904 – 4. 6. 1942) nacistického generála policie a SS, obeznámeného s tajnostmi nacistické říše, intrikovat proti dalším vysokým funkcionářům strany i státu, upra-vujícího si tím cestu k ještě větší moci u samotného Hitlera, což je nutně ohrožovalo. Smečka vlků si však věděla rady, když byl první protektor poslán na zdravotní dovolenou, neboť nezvládal úkoly v protektorátu podle vůle Hitlera. V měnící se zahraniční situaci, byl R. Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě (27. 9. 1941). Původně měl A. Hitler vybraného jiného řízného generála SS, ale celé Hitlerovo okolí doporučovalo R. Heydricha pro jeho ochotu brodil se v krvi, pro jeho talent v boji proti antinacistům, pro jeho brutalitu apod. Tato vřelá doporučení ho vlastně poslala na rizikové pracoviště. Když ne-zvládne situaci, jeho vliv u Hitlera nutně poklesne a nabízela se ještě lepší varianta, co když ti zlí Češi mu něco udělají. Pokud by se osvědčil, měli další návrhy pro jeho použití, například ve Francii, případné i na okupovaném území sovětského státu. Snad i to byla příčina, proč byla vycvičena i v SSSR skupina určená k atentátu na Heydricha, ale byla likvidována dříve než mohla úkol vykonat. Není pravdivé tvrzení odsunutých Němců, že teror proti českému lidu nastal až po atentátu na Reinharda Heydricha. Z Hitlerova příkazu přišel R. Heydrich, zastu-pující říšský protektor 27. 9. 1941 a již 28. 9. vyhlásil stanné právo a rozpoutal krvavé represe proti českému odboji. Během několika hodin bylo zatčeno na 300 osob. Do konce října bylo vyvražděno téměř celé ilegální vedeni KSČ, popraveni byli přední organizátoři důstojnické organizace Obrana národa, například generálové J. Bílý a H. Vojta. K trestu smrti byl odsouzen předseda protektorátní vlády generál A. Eliáš. Stanné právo bylo odvoláno až 19. 1. 1942, kdy byla jmenována nová kolaborantská vláda. Také perzekuce židovského obyvatelstva se zostřila a směřo-vala jednoznačně ke „konečnému řešení“. Nelze se proto divit, že v odbojovém pro-středí vznikla myšlenka na odstranění zastupujícího říšského protektora. Perzekuce bývalých čs. důstojníků byla rychlá, razantní a provokující k takovému rozhodnutí. O náladách v českém odbojovém hnutí byl dobře informován prezident Beneš a byl si z hlediska politické strategie vědom dalekosáhlého významu takového činu a také si uvědomoval kruté následky nacistické msty. Nelze se divit, že žil v obavách. Zapů-sobila na něho i perzekuce Sokola a zabití A. Pechláta. Samotný Reinhard Heydrich si pochvaloval, že v českých zemích může řešit po-zitivní a konstruktivní dílo. Napodoboval Hitlera v Německu, když demagogicky vy-užíval označení své strany (NSDAP) s důrazem na „socialistickou dělnickou“ stranu. Úkol viděl v získání dělníků na stranu okupantů, v jejich produktivitě ve prospěch války. Poukazoval na to, že český podnikatel jim nikdy nevěnoval upřímnou pozor-nost, ale nyní nastane zlepšení nejen po stránce finanční, zásobovací, ale i rekreač-ní a v oblasti zdravotní péče. Nejednou také zdůrazňoval ochotu české vlády již v březnu 1939 dobrovolně se podřídit německému protektorátu a zvýrazňoval Há-chův podpis v Berlíně. Ve své propagandě zneužil i relativně mírnějšího období, kdy v protektorátu vládl Konstantin von Neurath. Takovou agitaci ovšem nemohl prezi-dent Beneš trpně snášet, zejména v době, kdy usiloval o uznání své vlády a předvá-lečných hranic ze strany britské vlády. Ve skutečnosti Reinhard Heydrich dělal řadu věcí zcela jinak než jeho před-chůdce, pochopil také novou strategickou situaci, kdy i Hitler měnil, i když to nepřiz-nával, své pokyny. O 15. březnu 1939 nacistická propaganda tvrdila, že prezident pomnichovské republiky Emil Hácha dobrovolně přijal německou ochranu. V důvěr-ných informacích nacističtí diplomaté naznačovali, že dokonce Hitlera prosil, aby po-slal do Prahy svá vojska, neboť komunisté chtějí udělat státní převrat. Nebylo tomu tak, ale na západní konzervativní kruhy taková lež platila. Věrohodnost tohoto provo-kativního tvrzení nechal Hitler dodatečně potvrdit gestapem v akci Gitter (Mříže), kdy nechal pozatýkat několik tisíc komunistů, aby svět pochopil, že 16. až 19. března skutečně zakročil v poslední chvilku. Současně tím poskytoval háchovské garnituře alibi pro jejich kolaborantský čin. Reinhard Heydrich také s oblibou uváděl úvodní větu Emila Háchy při jednání osudné noci v Berlíně, když prohlásil, že nevěřil v exis-tenci československého státu a distancoval se od politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. V duchu uvedených tvrzeni nebylo možno okamžité zahájit teror proti Če-chům, ač si to přáli Němci v pohraničním území. Adolf Hitler plánoval nábor a spoje-nectví mezi malými národy střední Evropy a nemohl vystrašit Slováky, Maďary, Ru-muny, Bulhary a případně i Jugoslávce krutým zacházením s národem, který se údajně dal dobrovolně do služeb Třetí říše. V době vlády Reinharda Heydricha byla již válka v plném proudu, kdo se dal získat, byl získán a mezinárodní ohledy již ne-měly takovou platnost jako v letech Neurathových. Heydrich si také vynucoval ak-tivní a angažovaný přístup k plněni německých úkolů ze strany českých kolaborantů. Věřil v sílu teroru i v sílu demagogie, stará německá taktika cukroví a biče. V samotném Německu krátce po atentátu sílilo mínění, že atentát na Heydricha je odvetou ilegální židovské organizace vedené z londýnského či amerického centra. Iniciativní horlivost Heydricha při likvidaci židovského etnika v Německu i jinde v Ev-ropě byla dostatečně známa. Odveta byla děsivá brutalitou i masovým souhlasem německého obyvatelstva. Londýnské vysílání dokonce přišlo s tvrzením, že smrt Heydricha zavinili sami Němci. I když se to jevilo jako nejméně pravděpodobné, anglické tvrzení vycházelo ze známých intrik nacistických nejvyšších vůdců a funkcionářů kolem Hitlera i samot-ného zastupujícího protektora. Postřeh, že uvedená zpráva měla odlákat německou odvetu od českého lidu nevyznívá dost věrohodně, v tom případě by totiž nevěděla levá ruka, co dělá ruka pravá. Zajisté bylo v silách vysoce schopné zpravodajské služby opatřit pro čs. výsadkáře vybavení a zbraně německého, italského, japon-ského či jiného původu, ale výsadkáři měli celou řadu věcí včetně peněz, doku-mentů, drobného vybavení jasně anglické provenience. Bylo tomu tak, stopy měly vést jednoznačně do Velké Británie. Záhy zjistíme proč. Německý historik Detlef Brandes ve své knize „Češi pod německým protektorá-tem“ (vydaná 1999) upozornil na podstatný motiv. Prezident Beneš obdržel infor-mace, že může dojít k puči proti nacistické vládě a že ožily tendence po kompromisu i mezi anglickými politiky. Obával se, že by již nemuselo vzniknout Československo. Němci by poukazovali na české kolaborantské aktivity a Britové zatím byli v této otázce dosti vlažní, stále otáleli s jeho plnohodnotným uznáním, a to i v době, kdy Moskva byla mnohem vstřícnější. Edvard Beneš projevil i jistou taktickou dovednost, dotazoval se přímo, zda by nás anglická vláda obětovala v rámci kompromisního jednání, ale manévroval náznakem, že Hitler by o separátní mír na Západě stál. Bylo to dost nepravděpodobné, zatím nacistická armáda vítězila. To spíše britská strana se nemohla pochlubit žádnými velkými úspěchy. V odpovědích britských politiků son-doval, zda i Angličané nemyslí na separátní mír, což by pro něho znamenalo po-hromu. A že by toho Angličané nebyli v roce 1941 či v roce 1942 schopni? Proč od-kládají uznání předválečných hranic ČSR, což jejich mnichovská zrada nenese stále negativní důsledky ? Angličané odpovídali dosti vyhýbavé a většinou upozorňovali Beneše. že i on a jeho odbojové hnutí by měli přispět výraznější měrou k porážce nacistického Ně-mecka. Doporučení pro větší angažovanost dostával i od Sovětů, ti velmi nemile ne-sli výzbroj vyrobenou v Brně a v Plzni na svém bojišti v rukou německých vojáků. Moskva stála spíše o sabotáže, diverzní akce a v závěru války také o partyzánské hnutí. Již 3. září 1941 se konala mezi českými a britským důstojníkem porada tom, jak aktivizovat odboj v českých zemích. O měsíc později, na další konzultaci česko-anglické, padlo již jméno zastupujícího říšského protektora Heydricha. Anglický kapi-tán Francis Eduard Keary byl požádán o pomoc. Bez Britů by se akce nedala reali-zovat, bylo nutno obstarat výcvik, výzbroj a dopravu. Po poradách na nejvyšších místech přišla velmi rychle odpověď, Angličané atentát podpoří. Byl totiž i v jejich zájmu. Po atentátu na nějakou významnou osobnost nacistického vedení by již ne-mohl ani Hitler, ale ani nikdo z vládnoucích kruhů ve Velké Británii jednat o nějakém kompromisu, o separátním míru. Adolf Hitler zcela jistě rozjede velkou propagační akci, plnou nenávisti a nebude potom schopen v krátké době naladit tón, který by umožnil jednání. Navíc by tím Beneš zavazoval londýnskou vládu k podpoře svých požadavků. Většina britských historiků popírá, že by iniciativa k atentátu vyšla z ang-lické strany a spolupráci Canarise s britskou rozvědkou považují za fantastický vý-mysl. Hodnotí celou záležitost jako akci politickou, což je pravdivý pohled. K těmto úvahám je nutno vědět, že exilová vláda již nějaký čas připravovala akci na posílení domácího odboje a již od srpna 1941 bylo v anglických táborech cvičeno na 160 českých a slovenských výsadkářů. Bez povšimnutí by nemělo být ani hodno-cení, že nátlak na vyšší českou angažovanost se blížil až k vydírání. Stačí vzpome-nout osud Rakouska, které nevytvořilo žádnou exilovou vládu, nepostavila žádnou vojenskou jednotku, nezviditelnilo se žádným atentátem ani jiným srovnatelným či-nem a přece se počítalo s jeho státní obnovou, ovšem až po totální porážce Německa. Ta byla v roce 1942 ještě daleko a v případě nějakého kompromisu by Rakousko zůstalo součástí Německa. Beneš mohl radám na angažovanější vystupování těžko čelit, chtěl restauraci ČSR i v případě neúplné německé porážky a navíc mu vadila, přímo škodila, aktivita protektorátní administrativy vedené Emilem Háchou. Odkaz na velké ztráty, které budou následovat proti Čechům po atentátu, nebral nikdo velký zřetel, anglická města každý den vykazovala při německém teroristickém bombardo-vání tisíce obětí. Ani na Stalina by podobný argument neplatil. Občané SSSR přiná-šeli mnohonásobně větší příspěvek lidských životů k porážce Německa. Atentát
Posted on: Mon, 08 Jul 2013 12:00:11 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015