Eve je ohromena a připisuje doporučení! Dívka v nevýstředních šatech pastelové barvy nervózně přešlapovala na přeplněné ulici a každou chvíli se rozhlížela kolem sebe. Netrpělivě si z nehtů odškrabovala zbytky starého, zašlého laku na nehty a mnula si prsty v dlaních. Někoho vyhlížela, ale stále ho nemohla mezi davem všech lidí, spěchajících do práce, do školy, anebo jen na důležitou schůzku, najít. Bylo pozdě odpoledne, ale teplé letní slunce stále pražilo na již rozpálený Londýn. Dívka si ani patřičně nepamatovala, kdy ve svém rodném městě zažila takové dusno a horko, a proto na počasí takového způsobu nebyla zvyklá. Nepatrně si nadzvedávala lem svých šatů tak, aby své rozpařené tělo alespoň z části ochladila, a dále čekala. Pak se zamyslela. Pozvedla pravou dlaň ke svému břichu a pomalu přejela přes svůj trup. Přivřela oči a přemýšlela nad tím, jestli je vše v pořádku. Nevzrušeně vzhlédla k polorozpadlé ceduli nad sebou a s úlevou se snad již po tisíceré ujistila, že stojí na správném místě. V té chvíli na opačné straně ulice, pár metrů od místa, kde dívka vyhlížela na někoho velmi důležitého, se prodíral davem lidí mladík, který vypadal na chlup stejně nervózně, jako ona dívka. Lidé se mu míhali před očima, jak moc rychle běžel, a každou chvíli nohou zavadil o někoho dalšího, kdo svlažil jeho maličkost nemístními poznámkami o správném chování. A pak ji zahlédl. Tu, kvůli které spěchal. Okamžitě přidal do kroku a rozeběhl se přes ulici, kde projížděla spousta dopravních prostředků. Nevěnoval jim pozornost. Nevěděl jak, ani kudy, ale najednou stál na druhé straně a už si své kroky mířil k dívce, která čekala na smluveném místě pod cedulí od podzemního metra. Připadalo mu to jak věčnost, než odstrčil zbývající počet lidí, dělící ho od ní, a konečně stál před dívkou. Nadšeně k ní vztáhl ruce a uchopil ji ve své pevné náruči. "Louisi?" vykřikla dívka šťastně a zahleděla se mu hluboko do očí. Přitiskla své rozpařené rty na jeho a věnovala mu polibek, po kterém již tak dlouho prahla. "Je mi líto, že jsem se zpozdil, Grace." Usmál se sklíčeně a spustil jeho ruce z jejích boků. "To je v pořádku," přiznala a zakroutila při tom chápavě hlavou. "A kde jsi byl?" Chytla ho za ruku, která mu nehybně visela podél těla a rozešla se po schodech dolů, do tmavého podzemního metra. "Já, já…" Přemítal si Louis v hlavě slova, která řekne a přerývavě dýchal. "Jen jsem potřeboval něco zařídit," odpověděl nakonec a horlivě se snažil vyhnout se střetu s jejími čokoládově hnědými oči. "Dobře." Dál se už na nic neptala a doufala, že svému příteli věřit může. Protentokrát. Zastavili se před turnikety a tak, jako to dělali vždy, se na sebe záludně pousmáli. Jen mladík si tentokrát nepřipadal tak nerozvážný a veselý. Paže si tiskl blízko k tělu tak, aby zakryl něco, co má schované v kapsách. "Jdeme?" Stiskla mu Grace pevně ruku a znovu se na něj podívala. On ještě okamžik počkal, a když konečně viděl, jak se metru se zapípáním otevírají dveře, tak přikývl. Oba se se smíchem rozeběhli a svižně se přehoupli přes turnikety, které jim bránili v cestě. Lidé na ně pokřikovali různé nadávky a poznámky a důchodci po nich mermomocí vyhazovali svými holemi. Na to už byli ale Louis i Grace zvyklí. Klopýtavě doběhli k metru a prudce do něj naskočili přesně ve chvíli, kdy se za nimi kovové dveře se zavrzáním zavřely. Udýchaně se chytli za nejbližší držáky a stále se smáli. "Vždycky vymyslí nové poznámky, které zakřičet." Usmál se Louis a vlepil své přítelkyni na tvář letmou pusu. "Viděl jsi toho starého pána vedle turniketů? Byl rudý v obličeji jak rajče," dodala, a stejně jako on předtím, políbila Louise. Poté se ale úsměv z její tváře vytratil a ona chvilkově zvážněla. "Víš, Louisi," oslovila ho nervózně a na okamžik se odmlčela. "Někdy bych si přála, abychom takové věci už nemuseli dělat," řekla zlomeným hlasem, kvůli kterému i Louisova tvář zkameněla. Věděl, na co Grace naráží. "Přála bych si, abychom měli dost peněz. Na jídlo, na metro, na pořádný byt," dodala smutně a sklopila pohled k špinavé zemi. "Neboj, budeme se mít líp." Chlácholil ji Louis a přitom ji pevně sevřel ve svém konejšivém náručí. Stále si ale dával dobrý pozor na obsah svých kapes, aby se z nich neztratil ani drobeček. "Pojď," pobídl dívku, když se dveře se zapípáním znovu otevřely a rychle ji vytáhl ze starého vagonu metra. Vedl jí mezi návalem lidí až zpět na povrch Londýna. Přešli ještě pár přechodů a známých ulic, než se dostali k zašlé a polorozpadlé budově, kterou nazývali svým domovem. S povzdechem zapadli do starých dubových dveří, které se za nimi s prásknutím zavřely, a vyšlápli pár schodů, dokud konečně nestáli před prahem svého bytu. "Už zase?" zaskučela Grace zklamaně a strhla z ošuntělých dveří popsaný papír. "Louisi, už je to dlouho, co jsme nezaplatili nájem. Oni, oni nás zase vyhodí." Už jen těžce uvnitř sebe držela vzlyky. "Vyřeším to, nestrachuj se." Obmotal kolem jejích ramenou svou paži a jediným pohybem otevřel dveře od, již tak prázdného, bytu. "Nemohu takhle dál žít," přiznala Grace a usadila se na plastovou kuchyňskou židličku. "Ještě když," dodala, ale na poslední chvíli své rty umlčela. "Když co?" dožadoval se Louis dokončení věty a Grace se na něj s uslzenýma očima podívala. Pozvedla ruku ke svému břichu a něžně jej pohladila. "Když… čekáme dítě," přiznala se strachem hlase a vyhnula se Louisovu dychtivému pohledu. "My? Já, já budu táta?" řekl ochromeně a poklekl si vedle ní. Grace takovou reakci nečekala, tak dlouho to před ním tajila a bála se toho, co na to řekne. "To je neuvěřitelný," dodal s pýchou v hlase a vztáhl ruce k jejímu bříšku, kde jej i on hrdě pohladil. "Miluju tě, Grace." Vyšvihl se v kolenou a přiložil své rty na její. Ona se do polibku slastně usmála a objala Louise v bocích. To zapříčinilo tomu, že se obsah jeho kapes znenadání vysypal na podlahu. Grace se na předměty okamžitě podívala a nevěřila svým očím. Pár šperků, náhrdelníků a zlatých řetízků. "Ty jsi to ukradl?" Odtáhla se od něj překvapeně a hypnotizovala jeho pomněnkové oči. "Grace, já… Snažím se, abychom si žili líp," bránil se chabě a zvedal se na nohy. "Takhle myslíš, že se budeme mít líp?" rozkřičela se naplno a naštvaně spráskla rukama. "Sháním nějaký prachy na lepší život, nedochází ti to? Tak moc se snažím, abychom se mohli někam vytratit a žít v lepším!" I on pozvedl hlas a máchal okolo sebe zoufale rukama. "Tímhle toho nedocílíš! Ještě tě chytí a… a co já pak?" Hlas se jí zlomil a ona znovu klesla na židli. "Grace, věř mi. Dnes odpoledne, bude to naposled. Naposled a potom spolu utečeme někam daleko, jen seženu peníze." Chytil Louis její zklamanou tvář do dlaní a prsty setřel slané slzičky, které stékaly po vzteky zrudlých tvářích. "Vrátím se." "Louisi, ne…" Chtěla ho slovy zastavit, ale to on už mizel v oprýskaných dveřích. S prohrou se ze židle sesunula ke studené zemi, kde se schoulila do klubíčka neštěstí a hlasitě vzlykala do svých dlaní. Čekala. Čekala hodinu, dvě. Nervozitou si již okousala snad všechny nehty na rukou a obešla malinký byt snad tisíckrát. Ovšem Louis se stále nevracel. Hypnotizovala dveře, které se ovšem stále neotevíraly. "Panebože," hlesla si pro sebe, když už po spousty hodinách samotu nemohla ani v nejmenším vydržet a vyšla do nočního Londýna. Bloudila ulicemi a hleděla do očí každému mladíkovi, který jen jejího Louise z části připomínal. Zastavila se až na jedné ze známějších ulic, když něco upoutalo její pozornost. Veliké obrazovky, tyčící se na stěně obrovského nákupního domu. Zvědavýma očima se zahleděla na zprávy, jež na ní běžely a nechápavě četla něco, co ji změní život. "Dnes v Centrální bance došlo při ozbrojené loupeži o ztrátu několika lidských životů. Mezi nimi jsou jak i policisté, tak lupič Louis Tomlinson, který do otevřené banky vtrhl se zbraní v ruce a zoufale žádal vysokou částku peněz pro nejdůležitější osobu v jeho životě, aby mohl být šťastný. Více informací v ranních novinách." Byla bych ráda za všechny názory. Komentáře by potěšily, i s kritikou! :)*Pegg*
Posted on: Mon, 29 Jul 2013 17:44:58 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015