Fašismus v českém pohraničí Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. V českém a moravském pohraničí měla totalitní ideologie a organizace na ní nava-zující několik specifických rysů: 1. Nacionalismus vyhraněného směru z let 1918-1933 velmi rychle přerostl v hen-leinofašismus (1933–1938), aby po roce 1938 se organicky přeformoval na nacis-mus neodlišující se od NSDAP v Německu, jehož se stal součástí. 2. Dvě nacionalistické strany Deutsche Nationalpartei (DNP) a Deutsche National-socialistische Arbeiterpartei (DNSAP) využívaly skutečnosti, že Rakousko-Uher-sko a Německo válku prohrály a ztrátu privilegovaného postavení vyložily jako útisk. Liberálně demokratický režim jim nemohl zajistit postavení, které měli Něm-ci v době monarchie. Nenávist k vítězům byla podpořena tím, že to byly demo-kratické mocnosti (USA, Velká Británie, Francie) do jisté míry i Itálie. Češi byli počítáni k vítězům, k demokratům, republikánům a v očích Němců z monarchie také k hrobařům habsburské monarchie 3. Proti Čechům a k posílení nacionalismu byl zneužit princip národů na sebeurčení. Před první světovou válkou uvedený princip nebyl uznáván v Německu, ale ani v podunajské monarchii. Lužičtí Srbové, Poláci v Německu a nerakouské národy (Češi, Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Italové, Rumuni) si mohli o tomto právu jen snít. Po prohrané válce se však Němci k této zásadě hlá-sili, jako by jen pro realizaci uvedené zásady vedli válku. Americké pojetí prezi-denta Wilsona spočívalo na možnosti, aby národ, který nemá svůj stát a žije pod útlakem jiného cizího národa a státu, si mohl zřídit svůj vlastní stát, zejména kdyby mu nevyhovovala dosavadní poskytnutá autonomie. Popsaná zásada ne-měla být aplikována na menšiny, které se cestou agrese či kolonizace octly za hranicemi své vlasti, znemožnilo by se tím právo většiny, směřující k založení vlastního státu. Pro etnické celky v jiných státech mělo platit právo menšinové a to v Československu platilo. Leninovo pojetí bylo obdobné s tím, že národ, který by již nebyl utiskován a měl spolehlivé záruky, se mohl rozhodnout, zda si zřídí vlastní stát a nebo zů-stane v nějakém smluvním svazku se státem a národem větším. Heslo o sebe-určení Němců z českých zemi by znemožnilo vytvořit existence schopný stát Če-chů a Slováků. Navíc v povědomí obyvatelstva v Čechách byl zakotven pozna-tek, že německé osídlení vzniklo na pozvání českých panovníků, šlechty a kato-lických instituci a žádný příslušník vládnoucí vrstvy nedal novým osadníkům právo obdělávanou půdu zcizit a připojit k sousednímu státu. Němci k nám při-cházeli dobrovolně s vědomím, že se budou podřizovat zákonům českého státu. Národnostní otázka s právem na sebeurčení pro české Němce byla jen ná-strojem k rozbití Československa. Jasně se to prokázalo v březnu 1939, kdy byla západní část ČSR okupována a nacistické Německo absolutně nepřipouštělo ně-jaké svobodné sebeurčení pro český národ. Dnes princip sebeurčení zneužívají krajanské spolky odsunutých Němců opět s cílem oslabit český stát. Odtržení německé menšiny od ČSR v letech 1918–1919 nemohlo být realizováno ani z hlediska tehdejších mezinárodních pozic vítězných velmocí. Nebyl zájem, aby poražené Německo bylo po válce větší a početnější, proto se válka nevedla. Proto také mírová smlouva zakázala připojení německého Rakouska k Německu. Jinak by poražené Německo získalo na 3 milióny Němců z Čech a téměř 9 mi-liónů Rakušanů. V roce 1938 se ovšem mezinárodní mocenská situace obrátila proti ČSR a Hitler měl být uspokojen připojením Rakouska a záborem českého pohraničí, aby nevyvolal válku proti dalším státům. 4. Dvě německé extremně nacionalistické strany (DNSAP a DNP) nebyly schopny reálně ohrozit československou republiku, pokud platily mírové smlouvy, spoje-nectví s Francií mělo reálnou hodnotu a německé aktivistické strany vyvažovaly vliv německých nacionalistických stran. K aktivistickým stranám počítám Svaz ze-mědělců a venkovských živností, Německou křesťanskosociální stranu lidovou, Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou a také komunisté české i ně-mecké národnosti se angažovali v zápase s fašismem. 5. Československo bylo reálně ohroženo až henleinofašismem. Ten měl tři fáze sice se stejným strategickým cílem (zničení ČSR a demokracie), ale s rozdílnou tak-tikou. 8. 10. 1933 vznikla Sudetendeutsche Heimatfront, SHF (Fronta sudeto-německé domoviny), kdy se vyzvedá tvrzení, že nejde o politickou stranu, která by jako další stranický subjekt tříštila německé strany v ČSR, ale o hnutí určené všem Němcům v ČSR. Nábor se dělá i mezi nepolitickými organizacemi sportov-ního, kulturního, osvětového a podobné charakteru. Další období je stanoveno rokem 1935, kdy před volbami došlo k transformaci do Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, SdP) a nějaký čas se tato strana tváří, že chce zacho-vávat pravidla formální demokracie. Jakmile má zajištěnou finanční, politickou, zpravodajskou a teroristickou podporu z nacistického Německa přeměňuje se na pobočku NSDAP v ČSR. Dává se plně do služeb agresivního Německa a je úřed-ně rozpuštěna 16. září 1938, ale pracuje v masově pojaté ilegalitě. Poslední, závěrečná fáze je dána začleněním do říšskoněmecké NSDAP (5. 11. 1938). V taktickém pojetí spěla rychle od metod formální demokracie k metodám brutál-ního teroru nejen proti Čechům, československému státu, ale i proti odpůrcům mezi českomoravskými Němci (sociální demokraté, komunisté, křesťanští sociá-lové, humanisté, pacifisté, Židé, liberální inteligence apod.). 6. Mezinárodní situace neobyčejně prospěla vývoji SdP, dokonce v několika smě-rech. Nástup fašismu k moci v mnoha státech v Evropě, militaristických režimů ve Střední a Jižní Americe, vyvolal vítěznou euforii, která potvrzovala tendenci, ne-hledat pravdu a spravedlnost, ale jít za vítězem. Fašismus se jeví jako alternativa vlády v rámci kapitalismu. Je to diktátorská forma zajišťující kapitalistický systém a napadající liberálnější a demokratičtější státy z konkurenčních důvodů a také z přesvědčení, že demokratická forma nemůže zabezpečit kapitalistický režim a zajistit nadvládu Německa nad Evropou a později i nad celým světem. Přibližně ve stejné době k diktatuře sahá také první alternativa kapitalismu v historii světa v přesvědčení, že jiná forma vlády by neobhájila nový systém a současně má ne-důvěru k liberálnějším a demokratičtějším režimům jako nespolehlivým. Kapitalistické státy se v různé míře a formě postavily proti SSSR a fašismus (nacismus) sbíral podporu, když sliboval likvidaci SSSR a na domácí frontě to po-tvrzoval pronásledováním komunistů a někdy i reformu vyznávajících sociálních demokratů. Fašismus sílil na vlně antisovětismu. Mezinárodní situace byla pro fašismus (nacismus) výhodná také v tom, že so-lidarita demokratických států v této době slábla a nebylo zakročeno proti agresiv-nímu útoku Japonska na Čínu, Itálie na Etiopii. Demokratický režim ve Španělsku nedostal dostatečnou podporu v boji proti španělskému fašismu, který byl sou-časně podporován z nacistického Německa a fašistické Itálie. Na Němce z Čech a Moravy nejvíce zapůsobilo beztrestné rušení poválečných závazků Adolfem Hitlerem a připojení Rakouska k Říši. Pod náporem vítězných nálad a perspektivního očekávání se rozložily německé buržoazní strany v ČSR. 7. Henleinofašismus měl i své vnitřní krize, které nedovedl demokratický tábor využít. Problémem, řešeným nakonec z berlínské centrály NSDAP, byl tzv. Span-nův kroužek. Profesor Otmar Spann byl ideologem austrofašismu, propagoval univerzální říši jako náhradu za parlamentní systém. Jeho stát měl být organizo-ván stavovsky a zevšeobecňoval zkušenosti italského fašismu. Spann byl odpůr-cem demokracie, liberalismu, marxismu a vládnoucím stavem měli být Němci a ovládaným stavem Češi, Slovinci, Slováci, Poláci, Srbové, Chorvaté, Rumuni a Ukrajinci. Centrem moci měla být Vídeň, ne Berlín. Nacisté měli zájem elimino-vat církev, Otmar Spann by byl tolerantnější, přesněji k zájmům církve ne-všímavý, obával se bezvěrectví oddílů SA a SS, že vyvolá křesťanskou opozici, což se stalo například v otázce kasáren svobodných matek. Mnoho henleinov-ských funkcionářů se Spannem sympatizovalo, ale nacisté neměli zájem na kon-kurenci a spannismus ve svých řadách netrpěli. 8. Nicméně jeden organizační princip spannismu se přece jen realizoval. V ČSR byl spannismus reprezentován od roku 1926 Pracovním okruhem pro společenské vědy a vedoucím funkcionářem byl docent Walter Heinrich. V roce 1930 se for-moval Kamaradschaftsbund. Jeho cílem bylo ovládnout řídící funkce v němec-kých stranách a spolcích a získat dominantní postavení v německém etniku na území ČSR. Zájem se soustředil například na německé turnery (150 000 členů) apod. Taktickou zásadou bylo, pokud nám zákony budou předepisovat politické strany a parlament, budeme těchto nástrojů používat pro své cíle. Německá mládež měla být vedena „hlasem krve" a neměla podléhat amerikanismu a jeho míšení ras. Členové utajeného vedení záhy ovládají většinu německých maso-vých organizací. Nutno jen dodat, že podobný systém uplatnili také odsunutí Němci po roce 1946 k ovládnutí sudetoněmeckých organizací. 9. Sudetoněmecká strana K. Henleina měla masový charakter, v roce 1937 byla tře-tí největší fašistickou stranou na světě a to i v absolutních číslech. Početnější byla NSDAP v Německu a fašistická organizace v Itálii. 10. Po zapojení SdP do NSDAP se masový vliv strany nyní již plně nacistické ještě rozšířil a na otázku viny a odpovědnosti se lze podívat i tímto pohledem. Kdo do roku 1938 zmeškal zařazení do SdP, doháněl angažovanost vstupem do přidru-žených organizací NSDAP. A tak se stalo, že ve všech organizacích tohoto druhu, zejména v SA, SS, Hitlerově mládeži, Svazu německých dívek, Německé pracovní frontě bylo více členů, než byl počet Němců v Čechách a na Moravě. Přitom do nacistických or-ganizací nesměli vstupovat Židé, musíme odpočítat také politické vězně různé orientace od komunistů až ke křesťanům a pochopitelně nelze počítat děti. Lze těžko uvěřit v čistou nevinnost, když ve všech nacistických organizacích platila zásada, že pasivní členství se netrpí. Dobrovolný vstup do německé armády byl největší z celého Německa, stejně jako ochota angažovat se pro teroristické akce v letech 1937–1939 a pro ilegální činnost po všeobecné kapitulaci Německa s cí-lem vyvolat v pohraničí občanskou válku, tím na sebe upozornit a dosáhnou tr-valé odtržení od českých zemí. Zpravodajské archivy by v tom mohly leccos pro-zradit. Mnozí Němci byli totiž organizováni v několika organizacích současně, například v NSDAP a současně i v oddílech SA apod.
Posted on: Fri, 05 Jul 2013 07:26:20 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015