Haňour mi poslala mé staré příspěvky ze zdi, za což vřelé díky, neb kolikrát si jeden sám sebe rád připomene. Nejde o nostalgii, ani o touhu po Návratech, které beztak jenom maskují něco, co v sobě TEĎ člověk není schopen přijmout. Zaplatil jsem zálohy státu a znovu protočil obě panenky jak podařenej forbes a cosi vyhekl. Zároveň jsem si představil, jak jsem byl posledně v nemocnici poučen o tom, že je lepší tam nechodit a raději nechat uhnít pazouru doma, v klidu a zadarmo. O svém přispívání na neexistující důchod zde raději pomlčím, neb bych sám sebe vyvedl z míry i od tématu. Nastalo jisté mlčení z mé strany k vám, poněvadž mi bylo outrpné neustále mapovat každý svůj klávesový hmat, bych nebyl tu obviněn za slovní patvar onde zase za hrubku. Trpěl tím především projev, kterému uberete-li na volnoproudu, v následném čtení kope. Jak si tak ale pročítám své staré já, docházím k poznání, že je všechno jedno. Že není proč a čemu se bránit, poněvadž najít se dá ve všem cokoli. Jako se snaží třeba bulvár najít bolesti v mém vztahu a spoléhá na zdroje, jimž barvy duhy nejsou zcela jasné a cítí z nich strach svého vlastního srdce o nenaplnění, samotě, či bolesti. Takovým lidem se učím odpouštět. Je to jediná cesta, jak v branži tohodle druhu nezešílet a přitom si zachovat jakýs takýs odstup od první linie, kde je soukromí cenným artiklem. Já svou ženu miluji. Dělal jsem chyby a dělat je budu, neboť chyby dělaj člověka a já jím jsem rád. Jsem si vděčný za to, jak velkorysou Bytost po svém boku chovám. Že jsme si schopni tvořit Vesmír tak, jak je libo nám, nikoli jak by bylo libo lidem, které naše přítomnost naplňuje očekáváním. A mnohokrát se nám už povedlo strhnout s sebou i nečekané hosty našich Nebeských toulek. Ať už to byla Svatba v Zemi za duhou, kde se i nejzatvrzelejší Srdce rozvibrovala sounaležením jedinému zdroji, čili Lásce a nebo ty paní, které nás oddávaly ofiko na ouřadě, kam jsme dorazili jen se psy, svědky a Josefínou, v indiánských čelenkách jsme si odzpívali svatební pochod a v očích těch dam se zajiskřila tatáž Svobodomyslnost, kterou do mého života přinesla TaMá s Fí. Kolikrát se mě kdos zeptal, nemáš chuť mu rozbít hubu? A já -komu? A ten co se ptal ukázal na chlápka u vedlejšího stolu, jak si fotí onu jedinečnou chvíli, kdy se Klus cpe řízkem. A já buď vstanu a vyfotím si ho taky anebo se jenom usměju a pomyslím na radost, co to onomu přinese. Pak trochu zesmutním, že to pro někoho vlastně vůbec radost je, ale pak na to hned zapomenu, protože to je jeho radost a ne moje a jsem zas celej veselej, jak si Fína slintá mikinu. Našel jsem totiž Zdroj. Nemá to znít velkohubě, spíš jen obeznamuju případné trapiče, že to, čím teď žiju, mě dokonale naplňuje. Zaostřil jsem totiž Srdcem a všiml si třeba krásy deště, Slunce východu i západu, šumu krajin, hlasů lidí, kteří se tváří, že mlčí, barev dne i tónů noci, která mi dříve přišla tísnivá, proto jsem jí raději prospával. Naskytlo mi to ohromný vhled do svého života. Do Příběhu, který jsem narozením rozepsal a stal se tak hrdinou. Chtě nechtě. Teď už pyšně chtě. S pocitem hrdiny teď přistupuji ke každému, i k tomu chlapíkovi, co mě fotil s řízkem, jako k Hrdinovi, který mě tak, či onak začlenil do svého Příběhu a já si své stopy v něm vážím, ať mě to vysiluje, či jako v případě radničních dam posiluje. Mocným inspirátorem mi je Eckhart Tolle a Příběh jeho Bytí. Nejsem ani zdaleka tam, kde tenhle, dle mého, novodobej Ježíš, ale pár minut denně pod jeho vedením mi dopřává toliko svobody, že mám hned chuť to všechno vykřiknout. Bože, jak je mi skvěle! Vám všem, s nimiž sdílím svůj Příběh, neb doba je taková, že vepisuje Tváře do Příběhů, aniž by vystihla, co je pod nimi, chci poděkovat za ohromnou Lekci. Sním a žiju sen. Místy noční můru, kdy se chvěju o zdraví svých bližních, ale vždy už s vědomím, že není náhod ( to je to jediné, co Mistru Werichovi nemohu uvěřit, páč nic není Náhoda ) a že se vše děje tak jak má. Není to alibi, není to útěk k naokoúlevě. Je to fakt s kterým jsem se sžil. Všechno je Jedno. Vy, já i to nebe, kam se furt chceme ukrývat před peklem. Ale bylo by nebe, nebylo-li by pekla? Na mysli mi furt leží jedna věta, kterou jsem kdo ví kdy vyžblept: Stesca není cesta, mlčí hlas lidlu - vnímám z ní, jak intenzivně prožíváme svůj život ve frontách. Jak neustále čekáme na příděl potravin, informací, Lásky.. Ale za co stojí takový prostátý život? Člověk by měl stát především sám za sebou a říct, Ty jo jsem fajn, fakt, koukni se na mně. Stojíme o to to slyšet od druhých, kteří nás defacto neznají, neboť jen Hrdina je schopen skutečně uvidět do Hrdiny a sami před sebou chválu tajíme a raději se svezem po někom kdo je na tom očividně hůř než my. Jako ta nemocná paní, co pořvávala na lidi v metru. A co z toho udělají média? Lék na dušebol těch, kteří před sebou utajují svou vlastní krásu. Vězte tedy, mí milí a myslete si vskutku, že mi hráblo, ale miluji vás, všechny včetně sebe. I když ty Mé dvě ještě o trochu víc. Dejte srdcím křídla, T.
Posted on: Fri, 20 Sep 2013 15:20:34 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015