Historický exkurz do dějin českého františkánství Příchod františkánů do Čech (část 7 - závěr) III. KAPITOLA: Situace po roce 1989 1. Následky pronásledování v situaci po roce 1989 Situace v katolické církvi se normalizovala až po roce 1989, kdy se v postkomunistických státech legalizovala plná náboženská svoboda. Nedořešen zůstal dosud ekonomicko-právní vztah státu a církve. * (*Ledy se hnuly až v roce 2012, ovšem ke zdárnému konci je ještě dlouhá cesta, proti tomuto řešení jsou politické strany KSČM, Strana Zelených, ČSSD apod.) Církev sama se potýká s polarizací vzniklou tím, že ve skryté části církve se během pronásledování rozvinula větší teologická otevřenost a netradiční formy církevní praxe,zatímco oficiální teologické vzdělání bylo méně kvalitní, uzavřené novým teologickým proudům a omezované státní mocí, veřejná činnost církve byla omezena na kostelní bohoslužby. Někteří teologové či ženatí kněží, kteří se v roce 1990 zařadili do oficiální činnosti církve (do nově vzniklého G+K Apoštolského Exarchátu v ČR roku 1993) z ní byli následně opět vytlačeni (museli přijmout znovu >podmíněné svěcení - Condicionne< což mnozí odmítli a dál působí veřejně ve "skryté církvi v ČR"). Napjatá atmosféra byla i ohledně kněží nebo jiných osob v církvi, kteří byli členy kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris ( Tito se zasadili o vytvoření nového Laického i kněžského breviáře s lidovými písničkami z bratských Evangelických či Lutherských kancionálů místo klasických Hymnů /od Václava Renče i žalmů používají řádové sestry, bohoslovci a řád O.P. a OFM/ a s překladem žalmů podle zesnulého ThD Václava Bognera jako officiálního liturgického jazyka od roku 1985 schváleného v Říme a v ČR (tehdy v ČSSR) od roku 1987 schváleno Fr. kardinálem Tomáškem a liturg. komisí.) nebo byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Zvláštní napětí panovalo zvláště mezi skrytou částí církve a některými západo slovenskými biskupy, považovanými také za nacionalisticky zaměřené.[86] Změnil se i život řeholníků. Dnes mohou světit své kněží oficiálně, přijímat novice a účastnit se bez problémů veřejného církevního života. S každou dobou ale přichází nové komplikace a nevyhýbají se ani tomuto žebravému řádu. V současnosti se potýká s personální krizí. Mladí nemají zájem o chudobný řeholní život, nevědí, co taková řehole obnáší a často opouští noviciát ještě před jeho dokončením. „Zájemců máme sice dost, ale jsou to takové všelijaké existence. Často je musíme odmítat, protože naše požadavky jsou náročné. Styl života totiž vyžaduje, aby byl člověk opravdu vyzrálý, psychicky i fyzicky. Neustále je v kontaktu s lidmi a prostředí ho tady šetřit nebude. Nemáme možnost dělat bratřím rodinné zázemí. I když bratrská komunita může vypadat jako rodina, každý bratr musí přispět svým dílem, a když toho někdo není schopen, tak ho těžko můžeme vzít, to by byl potom prakticky domov důchodců. V dnešní době nemůžeme financovat bratřím vzdělání, takže většinou požadujeme, aby byl novic zabezpečen a měl patřičné vzdělání - musí být zaměstnán, bezdomovce nebereme. Žádná věková omezení sice nejsou, ale u starších zájemců to bývají problémy. Těžko se podřizují a i poslušnost jim dělá třeba potíže. Mají určitá zavedená pravidla a těžko se jich zříkají, ale měli jsme takové bratry. Někteří vstupují do řádu, když ovdoví nebo ztratí smysl života. Ani těm nejsme uzavřeni, ale musí ukázat, že jsou pokorní, jinak neuspějí. Vždy jde o to, jestli toho člověka bratři přijmou nebo odmítnou, vždy záleží na většině. No a dále nesmíme vzít někoho, kdo by zatížil rozpočet. Například pokud někdo spáchal trestný čin, tak to není důvod pro nepřijetí, ale musí to mít vyřešené. Stane se, že do řádu přijde i člověk, který se nějak církvi zpronevěřil nebo spolupracoval s totalitním režimem. To pak musí být vedení řádu známo. Člověk musí dokázat, že je věrný Kristu a tomu poslání.[87] Pokud ale někdo přece jen projde náročnými požadavky, dostane se do kandidatury, která může trvat rok až dva. Během tohoto období žije člověk stejně jako předtím, i ve stejném prostředí. „Potom může přijít k nám, to je období noviciátu, pro nás je to v Moravské Třebové. Ten trvá rok. No a je to období, kdy se přijme styl řeholního života, kdy člověk dostane řádové oblečení (hábit) a měl by proniknout do františkánské spirituality. Má omezené možnosti návštěv a pohybu, měl by zde ten rok prožít naplno. Potom začne období jednoduchých slibů, to máme v Praze. Zde jsou bratři až do slavných slibů. Ti, kdo studují teologii jsou zde do jáhenského svěcení, to znamená pět až šest let. Bratři laikové, kteří nestudují teologii, jsou tu dvě období jednoduchých slibů, tedy šest let. Mají pouze posezení ze spirituality, z církevních dějin. Je to dělané tak, aby se i bratři laikové dozvěděli z řeholního života co nejvíc, a aby věděli něco i o tom normálním křesťanském soužití. Jednoduché sliby jsou ty, které jsou do slavných slibů. V tomto se řídíme církevním právem. Mohou se prodloužit až na dobu devíti let. Slavné sliby se skládají ve mši svaté, a člověk už by měl vědět, čeho se zříká. Slibuje se chudoba (člověk už nedisponuje svou vůlí, ale podřizuje se představenému. To znamená, že si musí o vše žádat), slib čistoty (ten může způsobovat problémy, člověk se zavazuje k tomu, že si nechce založit vlastní rodinu. Pokud už rodinu má a chce se stát řeholníkem, tak ji musí zajistit a rodina se ho musí zříct. Musí oficiálně říct, že po něm nic nežádá. Stýkat se samozřejmě můžou, ale ono toho času potom moc nezbývá. Člověk už má své závazky). No a poslední je slib poslušnosti. Člověk se zřekne vlastní vůle, což je asi nejnáročnější, protože to často obnáší, že člověk musí jít tam, kam nechce.“[88] Farnost v Husovicích, kde brněnští františkáni od roku devadesát působí byla přestavěna na klášter. Do 50. roku zde totiž sídlili salvatoriáni (Společnost Spasitele) a salvatosiánský farář až do let šedesátých. „My přišli po revoluci 1989, předtím jsme žili na Karlově ulici. Za salvatoriánů tady bývala ještě kaple směrem do zahrady. Od normálního kláštera se tento liší také v tom, že zde není kvadratura, tím pádem je to pro nás ale o něco jednodušší. Práce je tady dost. Člověk se musí věnovat návštěvám, bohoslužbám pro místní věřící a klarisky a do toho se starat o úřední záležitosti. Já zde působím od roku 1997. Předtím jsem byl na několika místech, za socialismu například v Praze, Bratislavě, Uherském Hradišti nebo Moravské Třebové. Zde jsem se staral o svatby a křty. Musel jsem vyučovat i náboženství. Musím uznat, že učit náboženství „moderní“ děti je docela zabíračka. Za ty čtyři roky, co jsem učil, jsem to pochopil. Dnešní děti od pedagogů vyžadují trošku větší schopnosti, jsou dost neposedné. Noviciát přes nás nechodí, o ten se stará provinciál, který je v Praze, my nejsme vedeni jako výchovný dům. Takže všechny zájemce posíláme do Prahy. V Brně se nevěnujeme ani náboženské výchově, i když okrajově spolupracujeme se školskými sestrami. Ty jsou v Brně tři a vyučují náboženství několik dětí na faře. Mše máme jednou, někdy i dvakrát denně, když není jiná možnost. V neděli jsou dvě běžné. Dále máme na starosti správu farnosti a staráme se také o sestry klarisky v Soběšicích. Pak se ještě staráme o farnost v Obřanech, tam jezdí každý den jeden z našich knězů.[89] Bratři nepracují, proto jsou závislí na penězích od církve. „Peníze dostáváme od biskupství, které je dostává od státu.. Uklízí nám jeden bratr, jídlo dostáváme mražené od sester klarisek. Každý druhý den jsem přijde kuchař a nachystá nám ho na několik dní, my si to potom jen ohřejeme. Nejstarší brat, kterému je 84 let se stará o zahradu. Nemáme žádné zakázané jídlo, jen v postní dny – pátky, Velký pátek a Popeleční středu, jinak nic.“[90] Tento chudobný řád se nikdy nebránil moderním vymoženostem, proto se moderní době poměrně snadno přizpůsobil. „Porevoluční bratři už se učí jazyky, my se sice také po revoluci snažili, ale už bylo pozdě. Nemáme s tím ale až takové problémy, protože každá konference, které se účastníme je zajištěna překladem. Co se týče moderních technologií, tak normálně používáme mobilní telefony, počítače kvůli evidenci knih a účetnictví. Máme i televizi, ale moc ji nepoužíváme. Technika nebyla nikdy problémem, nebyla nikdy zakázána, ale ne všichni bratři ji přijímali rádi. Ani finance nebyly problém, my sice nesměli nic vlastnit, ale vždy nás financovala církev. V dnešní době máme ale s majetkovými záležitostmi problémy, měli jsme v Československu přes 21 klášterů, dnes jich máme ve vlastnictví asi pět. Kláštery se nám vrátily v havarijním stavu, proto jsme schopni obydlet jen několik z nich.“[91] Zajímalo mě také, jak se bratr Angelus staví k novým náboženským proudům, které k nám po revoluci pronikly a jestli je s něčím v dnešní době nespokojený. „Máme hodně problémů, hlavně se soudy o majetek, ale jinak jsem celkem s dnešním životem spokojen. Co se týče jiných náboženství, tak pro mě jsou to jen různé cesty k Bohu. My jako křesťané k tomu můžeme zabírat určité soudcovské postavení, že je to třeba mimo boží zjevení nebo to neexistuje, ale jinak jako cesta k bohu je to vždy přijatelné. K sektám jsem ale hodně skeptický. Sektáři se snaží s lidmi spíš manipulovat, než je vést k dobru. My bychom měli jít k pánu Bohu s cílem konat dobro. Ale sektáři lidi manipulují, aby konali dobro jen pro tu hrstku lidí v sektě, je to vlastně určité zotročení. Sekty existovaly vždycky, ale naštěstí vždy brzy zanikají. Nemyslím si, že by dnes v tomto vzniklo něco opravdu nového. Církev s takovými odnožemi bojuje více než dva tisíce let. Ale já sám jsem nikdy proti těmto církvičkám nebojoval, i když vím, kde jsou v nich chyby. Na druhou stranu vím, že bych tím nic nedosáhl. Některé nové církve se ohání biblí a pánem Bohem, ale jen to zneužívají pro své cíle. S některými novými církvemi, které vychází z křesťanství jsme ve spojení, ale ne v nijak intenzivním. S některými bychom mohli spolupracovat v oblasti víry nebo náboženských praktik, například s pravoslavnými. Problém by byl u evangelíků, kteří odmítli kněžství a s ním i všechny spojené svátosti. Mě ale nikdy žádné jiné náboženství neoslovilo.“ [92] Uvolnil se nějak život v klášteře po revoluci? Podléhá i řád moderním trendům nebo se zcela izoluje od společenských vlivů? „Ačkoliv je doba o něco zrychlená, na náš život to nemá vliv. Co nás nejvíce trápí, je úbytek věřících a s tím související úbytek kněží a řeholníků. Je to určitě dané úbytkem víry a malou porodností. V podstatě ubýváme, dorost nepokryje umírající. Po revoluci byl o řád tak tři roky větší zájem. Dnes lidi lákají asi spíš nová hnutí, kde se můžete zavázat na určitou dobu. To u nás nejde. Rozhodně si ale nemyslím, že by františkáni v budoucnu zanikli. Co se týče uvolňování poměrů v našem životě, tak to snad zmíním jen oblečení. Dříve jsme museli chodit v předepsaném oblečení, dnes můžeme chodit vlastně jak chceme. Já třeba chodím v riflích a košili bez kolárku.“ [93] 2. Františkánská spiritualita a její význam v době totality Charakteristickým prvkem františkánské spirituality je chudoba, k níž svatého Františka inspirovalo evangelium, příklad Ježíše Krista a jeho matky. „Byli jsme spokojeni jedním hábitem, uvnitř i zevně zaplátovaným, cingulem a spodním šatem a nechtěli jsme mít více,“ píše světec o sobě a svých prvním společnících ve své Závěti. Boj o chudobu se prolíná celými dějinami řádu. Během staletí se stále a stále v různých obměnách projevuje snaha o návrat k původním ideálům, o návrat k řeholi „sine glossa“ (bez poznámky).[94] Františkánství bylo vždy lidovou řeholí, v jeho duchovní struktuře dominoval vztah k bohu. Jednoduchý, přímý životní postoj františkánů se v socialistickém Československu stal protikladem a protihráčem přebyrokratizované, odosobněné státní struktury.[95] „Hodně mi naše spiritualita pomohla, hlavně po stránce věrouky. Do doby než jsem vstoupil do řádu, jsem byl pouze praktikující katolík, a z kázání kněží jsem se nic moc nedozvěděl, protože v kostelech nesměli skoro o ničem mluvit. V řádu jsem se ale učil věrouku, teologii, filosofii, mravouku a člověk vyrostl po stránce intelektuální. No a hlavně jsem měl velké zázemí ve společenství.“[ 96] Historikové z konce 19. a 20. století sborem opěvovali a velebili modernost svatého Františka, původce renesance a moderního života. Byl-li však František moderní, pak je to proto, že byl moderní jeho věk.[97] Může vůbec oslovit dnešního člověka, pachtícího se za majetkem a světskými požitky oslovit heslo: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi.“ Svět na sklonku druhého tisíciletí je poznamenaný ostrým protikladem mezi blahobytem několika jedinců a některých společností a bídou většiny ostatních. Jakou hodnotu může mít v tomto světě chudoba – ohnisko františkánské tradice? [98] Závěr Františkánské hnutí zahrnuje miliony laiků, muže a ženy sekulárního františkánského řádu (kající bratři a sestry čili Třetí řád). Z kajícího řádu (třetí řehole) vyrůstají stovky řeholních společenství. Klarisky, někdy označované jako Druhý řád („chudý řád“, který založila Klára), a sestry koncepcionistky, založené Beatricí de Silva, žijí v mnoha autonomních komunitách po celém světě.[99] Klerikové Prvního řádu, rozčleněných do tří větví: menší bratří konventuálové OFM Conv, kapucíni OFM Cap a observanté OFM a OFM Oserv. neboli bratři leoninské unie (od dob papeže Lva XIII.). Františkánské komunity existují v anglikánské církvi (Společnost svatého Františka) a jsou i komunity jako graymorští františkáni (Společnost smíření), kteří začali jako anglikánské společenství, ale později přešli do římskokatolické církve. Na počátku devatenáctého století vznikl také takzvaný Čtvrtý řád intelektuálů a Františkových obdivovatelů, z nichž mnozí přispěli k novým důležitým objevům uvnitř františkánské tradice. Františkáni jsou činní v pastoraci, farní i specializované, vedou duchovní cvičení, poskytují svátost smíření, navštěvují nemocnice a věznice. Snahou mé historie bylo popsat život františkánského řádu během let 1948-1989 a také život současný, tedy od roku 1989 do dneška. Nejen pro františkány, ale i pro ostatní řeholní společenství a pro celou katolickou církev znamenalo těchto čtyřicet let spoustu odříkání, skrývání a hledání nových cest pro duchovní život. Vedle biskupů a jiných významných duchovních hodnostářů považovali komunisté právě řeholníky za hlavní opory katolické církve proti komunistickému režimu. Život v komunitách, řízení se řádovými pravidly, sliby, jistá autonomie v církvi, to vše umožňovalo řeholníkům větší odvahu vůči zásahům komunistů nežli diecézním kněžím, kteří žili do značné míry izolovaně, a proto také snadněji podléhali tlakům režimu. Komunističtí funkcionáři se obávali hlavně jejich výborné organizovanosti, kontaktů mezi řádovými domy a zahraničím. Hlavně si ale uvědomovali duchovní vliv řeholí. I když jsem se zaměřovala hlavně na situaci ve františkánském řádu, nemohla jsem pominout situaci v celé katolické církvi, protože její pevnou součástí jsou i františkáni a jakékoliv změny v církvi se týkaly i tohoto řádu. Prameny k františkánské historii druhé poloviny 20.století jsou velmi skromné. Téměř chybí informace o období mezi rokem 1960-1980. Stejně tak nejsou informace o přepadení františkánů v roce 1983. Proto jsem se musela spoléhat na vyprávění bratra Angela, který prožil většinu života během totality a v Bratislavě také prožil přepadení františkánského domu Státní bezpečností. Jak už jsem uvedla, katolická církev během totality čelila perzekucím, její členové zatýkání a veznění. Františkánům se podařilo toto období překlenout. Jedinou opravdu těžkou chvílí si prošli ve zmiňovaném roce 1983, kdy byli přepadeni a někteří uvězněni. Co ale zapříčinilo to, že si komunistické úřady františkánů přes dvacet let téměř nevšímaly? Svůj podíl na tom mělo určitě i to, že františkáni se nesnažili otevřeně bojovat proti režimu. Podle bratra Angela by stejně neměli šanci. Úřady měly velku moc a pár desítek bratří s nimi nemohlo bojovat. To pochopili katoličtí biskupové už v čtyřicátém osmém roce. Klíčový faktor k nalezení toho hlavního důvodu ale pravdě podobně spočívá v jednom z pilířu františkánské spirituality, konrétně v chudobě. Chudoba, kterou svatý František nazíral pouze jako jeden z prostředků k zachování evangelia, se pro františkány stala jediným cílem řeholního života.[100] Františkáni žili po staletí skromně, nestáli o majetek. K životu potřebovali jen tolik, aby přežili. Stejně tomu bylo i ve 20. století. Zatímco jiné řády měly majetky v pozemcích, klášterech a penězích, františkáni byli chudý řád, nesměli nic vlastnit a většinou byli spíš zadluženi. Pro úřady tak neznamenali žádnou hrozbu – veřejně nevystupovali, neměli žádné majetky. Proto k útokům došlo tak pozdě. Důvody, proč k nim vůbec došlo mohou mít různé příčiny. Bohužel neexistují žádné prameny, ze kterých by se daly získat nějaké relevantní informace. Státní bezpečnost se mnoha materiálů zbavila ještě během roku 1983. Jak uvedl bratr Angelus, jednou z příčin mohl být tlak ze zahraničí nebo personální změny ve vládě. I když v současnosti tento řád pomalu vymírá, podle bratra Angela má věřícím stále co nabídnout. Život ve společenství poskytuje člověku oporu a zázemí. Mnoho lidí je doslova přesyceno spotřebním stylem dnešního života, který člověka směřuje k hromadění majetku. Ti, kteří nemají možnost se tomuto světu přizpůsobit, nebo se přizpůsobovat nechtějí, hledají alternativy, které by je uspokojily. Jedna z možností františkánů oslovit dnešního člověka je proto v jejich spiritualitě, která tkví v chudobě, odříkání. Podle slov bratra Angela, právě v tomto stylu života mnoho lidí najde pravé štěstí. Tím, že netouží po majetku, se stávají svobodní a šťastní. Pax eT bonum! > T < Poznámky k textu: [85] P. A. Alkantara, České františkánství, Praha: Vlastním nákladem 2005, str.30. [86] cs.wikipedia.org/wiki/Pron%C3%A1sledov%C3%A1n%C3%AD_katolick%C3%A9_c%C3%ADrkve_v_%C4%8Ceskoslovensku [87] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007 ( bratr Angelus + 2012). [88] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, 21. srpna, roku 2007. [89] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [90] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [91] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [92] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [93] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [94] Srv. P. A. Alkantara, České františkánství, Praha: Vlastním nákladem 2005, str. 6. ifs.cz [95] Srv. J. Čarnogurský, Väznili ich za vieru, Bratislava: Pramen 1990, str. 83-74. [96] Rozhovor jsem vedla s bratrem Angelem Glabasniou, dne 21.srpna, roku 2007. [97] J. Goff , Svatý františek z Assisi, Praha: Vyšehrad 2004, str. 75-79. [98] W. J. Short OFM, Chudoba a radost – Františkánská tradice, Kostelní Vydří: Karmelitánské 2003, str. 145. ikarmel.cz [99] Srv. Kolektiv autorů, Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, str. 117. [100] P. Hlaváček, Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha: Academia 2005, str.19.
Posted on: Wed, 25 Sep 2013 02:21:59 +0000