Imagine se Zaynem pro naši adminku *zaynerku* :)) Ať se líbí!:) Annie Sedět doma a čekat je docela zničující… Zejména, když čekáte na milovanou osobu. Seděla jsem doma na gauči a v ruce svírala mobil. V druhé ruce jsem držela hrnek s čajem a pozorovala deštivou oblohu. ‚No tak Zayne…‘pomyslela jsem si a opět se podívala na mobil. Pořád nic. Na vteřinku jsem zavřela oči a položila hrnek na stůl. Rozhodla jsem se, že mu zavolám. Během sekundy už to vyzvánělo a při každém pípnutí jsem byla nervóznější ještě víc… „Zayne,“zakňučela jsem. Co to má být? Nikdy na mě nezapomněl… Vždycky mi hned bral hovory… Vstala jsem z gauče, natáhla se pro svetr a zamířila do předsíně. Obula jsem si boty a popadla klíče od auta. Vyšla jsem z domu a zamkla dveře. Bylo mi jedno, že prší. Prostě jsem chtěla být se Zaynem. Sedla jsem do svého Range Roveru a nastartovala motor. Měla jsem v plánu jet do společného domu kluků. Věděla jsem, že měli přijet brzy… A byla možnost, že tam Zayn je. Zazvonila jsem a po chvilce mi otevřel rozespalý Niall. „Ahoj Ann,“pozdravil mě. „Nialle, kde je Zayn?“zeptala jsem se okamžitě, aniž bych ho pozdravila. „On není u tebe?“zeptal se a v tu ránu jako by byl probuzený. „Ne, není,“zavrtěla jsem hlavou. „Nialle? Kdo tam je?“ozval se Liam a přišel za námi. „Ahoj A-“ „Kde je Zayn?“zeptala jsem se znovu a hleděla mu do očí. „On ti to neřekl? Jel do klubu i s Louisem a Harrym…“řekl a mně se zatmělo před očima. „Sakra, Ann!“zanadával Niall, když mě chytal. Více méně jsem byla slabá… „Promiňte kluci,“vyhrkla jsem. „Pojedete se mnou?“zeptala jsem se a mnula si spánky. Zayn mi slíbil, že za mnou vždycky přijde… „Já jo, ale nevím jak Niall,“zamračil se Liam. „Já?“zeptal se Niall a okamžitě zpozorněl. „Radši zůstaň doma,“protočil Liam oči. „Pojď, Anna,“chytl mě za ruku a vzal mi klíčky od auta. „Ale…“ „Žádné ale, prostě budu řídit já!“prohlásil okamžitě a já byla donucená si sednout na místo spolujezdce. „Zase ti nic neřekl, že?“povzdechl si Liam a bylo jasné, že to nebyla otázka. „Ne…“zašeptala jsem a mnula si ruku. Posledně když se stalo něco takového, tak přišel domů naprosto opitý a já musela jít ke klukům, jinak by mě asi zabil. Nevím, co ho to tenkrát popadlo. „Já jen doufám, že to nedopadne jak minule,“vyhrkla jsem a v očích se mi zaleskly slzy. „To bude dobrý, Ann, věř mi,“pousmál se Liam, ale byl to ten smutný úsměv… Dojeli jsme ke klubu a já okamžitě vystoupila z auta. Ani jsem nečekala na Liama, prostě jsem vešla dovnitř. Uvnitř hrála hlasitá hudba a okolo bylo už dost ožralců… „Panebože,“zašeptala jsem a snažila se prodrat davem přímo k místu, kde bylo dost holek. „Harry,“promluvila jsem a Harry na mě upřel své smaragdové oči. Na klíně mu seděla nějaká blondýna a šlo poznat, že je schopná pro něj udělat cokoliv. Harry byl ještě střízlivý, takže to bylo lehké. Kousek dál seděl Louis a bavil se s El. Ještě že tak… „Kde je Zayn?“zeptala jsem se a Harry ukázal někam za sebe. „Fajn, díky,“opáčila jsem naštvaně a vydala se tím směrem. Vešla jsem do menší chodbičky, která byla osvětlená červenými světly a hledala Zayna. Našla jsem ho, jak se u zdi líbá s nějakou brunetou… V tu chvíli něco ve mně hrklo a já se málem nezmohla na slovo. „Zayne?!“vykřikla jsem a on se ood ní odlepil. Podíval se s klidem na mě, ale pak se jeho pohled změnil z klidného na překvapený. „Ann? Co tady děláš?“zeptal se a já se snažila zadržovat slzy. „Co já tady dělám?! Spíš ty!“křičela jsem. „Tohle už jsi přehnal! Je konec!“vykřikla jsem, otočila se a rozběhla se pryč. V rychlosti jsem ten klub opustila a dostala se ven na studený vzduch; stále pršelo. „Proč?“vzlykla jsem. „Ann!“doběhl ke mně Liam a já se na něj uslzenýma očima podívala. „Nech mě být, Liame! Zradil mě! On mě podvedl! Chápeš to?!“křičela jsem a brečela. „Ann…“objal mě Liam a já se mu schoulila v náruči. Nemohla jsem přestat plakat. „Jak mi to mohl udělat, Liame?“vzlykla jsem. „Já nevím, Ann…“dostal ze sebe Liam a já nemohla přestat brečet. „Liame, pusť mě,“řekla jsem asi po pěti minutách. „Co?“hodil po mě nechápavý pohled. „Prostě mě pusť a jdi domů… Potřebuju být chvíli sama,“řekla jsem neutrálním hlasem a nepřítomně hleděla někam před sebe. „Ann… Já tě tady nenechám…“ „Prostě jdi!“vykřikla jsem můj hlas zněl napůl zoufale. „Nech mě být… Já se vrátím,“řekla jsem, vymanila se mu z objetí a zamířila pryč od klubu. Mířila jsem někam mimo město a v ruce svírala náhrdelník od Zayna. Došla jsem někde mimo město a zastavila se. Byl tam takový klid… Strhla jsem z krku náhrdelník a šáhla do kapsy od riflí. Vždycky jsem pro svou obranu u sebe nosila malý kapesní nůž… Vytáhla jsem ho a otevřela. Ukazováčkem jsem přejela po naostřeném kovu a vyhrnula si rukáv svetru. Přiložila jsem si chladný kov k modré žíle a pomalu, ale jistě řízla. Z ruky mi vytrysklo trochu krve a celkem to bolelo, ale… Přece jen se fyzická bolest nevyrovná té psychické. Podlomila se mi kolena a já se ještě donutila udělat řez i na druhé ruce; udělala jsem jich několik. A pak… Pak jsem padla na chladnou zem a víčka se mi zavřela… Naposledy mi sklouzla jedna slza po tváři a to bylo vše… Už jsem nevnímala okolní svět…
Posted on: Tue, 16 Jul 2013 12:01:35 +0000