Je jisté, že existují situace, za kterých je skoro každý člověk schopný chovat se k druhému jako k podřadné bytosti, a dokonce se dají až překvapivě snadno navodit, jak názorně ukázaly experimenty S. Milgrama a P. Zimbarda. Tato jména bohužel u Grimaldiho nenajdeme, jeho výklad se pohybuje v oblasti příliš kategorických tvrzení, bez přihlédnutí ke konkrétnímu sociálnímu a psychologickému kontextu, v němž se daní pachatelé nelidskostí nacházeli. A kromě opomenutí přihlédnout k práci sociálních psychologů je také velká škoda, že je autor povznesen i nad poznatky z etologie: jinak by nemohl napsat, že jedině lidé jsou schopni sebezapření a šlechetnosti, v protikladu ke „zvířecímu sobectví“. V tomto smyslu je tedy Grimaldiho kniha trochu neúplná a příliš zaměřená na jednu dopředu vytčenou tezi. S autorovým závěrečným apelem chápat lidstvo v celé jeho pestrosti jako konkretizaci „nesčetných podoby naší svobody“, se ovšem nedá než souhlasit. Stejně jako s výzvou vnímat druhého člověka jako ukázku toho, „co bychom mohli být, kdyby naše instituce, naše příhody, naše setkání byly jiné“. Jednu z cest k tomuto vnímámí přitom autor nachází ve fantazijním světě umění a zvláště literatury, kde čtenář může nacházet „jistou varianty sebe sama“: člověk píšící nebo čtoucí Bídníky může milovat Fantinu a Valjeana, a přece nějak chápat Javerta... iliteratura.cz/Clanek/31763/grimaldi-nicolas-nelidskost-in-ltn
Posted on: Mon, 01 Jul 2013 09:13:48 +0000