MÁM TOTÁLNÍ DEPKU. A VY? HLÁŠKA mám depku už zlidověla natolik, že rozepisovat se o tom, jak nevhodné je s ní vyrukovávat před lidmi, kteří regulérní depresí trpí, je asi zbytečné. Nicméně mě tohle téma přinutilo napsat mírně rozvleklou, pro mnohé nudnou pseudoúvahu o svém životě a životě jiných, která možná postrádá hlavu a patu, nicméně její hodnota je v autentičnosti. Sama jsem se nesčetněkrát za svůj život ocitla v situaci, kdy mi bylo doslova příšerně. V pubertě jsem byla schopná utápět se v pocitech absolutní sklíčenosti z rozchodu dlouhé měsíce. Bezvýchodnost situace a stavy beznaděje byly tak intenzivní, že mi v těch chvílích život nedával žádný smysl. Okolo pětadvacátého roku jsem sice už ve zvládání vztahových a porozchodových emocí dosáhla pokročilého stádia, přesto to stále nebylo ono. A přibyly další úzkosti, tentokrát ze zaměstnání a potřeby seberealizace v pracovním procesu a touha po osamostatnění. To vše pochopitelně doprovázené strachem z případného neúspěchu. I tyto silné pocity nejistoty se časem zmírnily. Jak šel čas a přicházely nové pracovní a vztahové zkušenosti, začal kolem 28 roku věku dostávat životní řád jasnější obrysy. Ale i tyhle zdánlivě stabilní životní kontury mi stále nedávaly dohromady obrazec, se kterým bych byla spokojená. Teď, kdy už mi dávno není 25, pendluju mezi zkušenostmi stařeny a nevědomostí puberťáka.:) Chytré knihy a chytří lidé tvrdí, že člověk se učí celý život a často jeho smysl nachází až na smrtelné posteli. To není kdovíjak potěšující. Představa, že pár minut před definitivním opuštěním běžné existence se dopídím zjištění, co všechno mělo být jinak, mě moc nefascinuje. Mám tak trochu vítr z toho, abych za těch pár desítek let, co mám před sebou, stihla svůj mozek využít na maximum k pochopení toho, jak naplno prožít svůj život a opravdu si naplnit své sny. A to je možná potíž, která trápí většinu lidí. Možná neumíme vidět v životě kloudný cíl. Jako dítě mě žádné negativní emoce a strachy nezatěžovaly. Dítě objevuje, je spontánní, nedotknuté konvencemi, normami, povinnostmi a závazky. Ale další život a narůstající věk tohle vše přináší. A málokdo se s tím vším umí ladně poprat tak, aby sám sebe dokázal učinit šťastným. Spousta z nás se na všechny strany zaváže tak moc, že naprosto potlačí osobní potřeby, touhy, tím pochopitelně osobní svobodu. Jak z toho ven? Pocity, že proti sobě máme celý svět, který si svým sobeckým nekontrolovaných chodem razí cestu a nás nemilosrdně válcuje nebo vláčí s sebou, jsou tak časté a tak trýznivé… a my se prostě odevzdáme a smíříme se s faktem ŽE ŽIVOT JE PROSTĚ NUTNÉ ZLO A POVINNOST…Co s tím? Po mnoha letech čtení, přemýšlení, analyzování a poznávání jsem dospěla k závěru, že to není až tak ten okolní svět, který je viníkem našeho osobního neštěstí. Všechno, co děláme totiž vychází z nás, jsou to naše rozhodnutí, naše myšlení, gesta a kroky, kterými si určujeme další běh událostí. Je tomu opravdu tak. To, jakým směrem se ubírá náš život, za to jsme zodpovědní jen my sami. Když se nám v práci nedaří, když nám krachují vztahy…je to otřesné, pochopitelně. Nicméně je to jen v nás samotných. Žádné vzorce pro běh osudu neexistují. Jak jinak si vysvětlit fakt, že i ten nejchudší člověk se dokázal stát superúspěšným a naopak krásní, úspěšní, talentovaní a bohatí lidé se například upili k smrti? Všechny negativní pocity je třeba řešit přímo v nás. Není v žádném případě jednoduché pochopit a správně nastavit sám sebe a trvá to roky, ale pokud tomu člověk věnuje opravdu velké úsilí, tak se úspěch dostaví. Chci jen podotknout, že mám velký soucit s lidmi, kteří se narodí do sociálně slabých rodin třeba rodičům narkomanům, ti mají startovní čáru do života opravdu tristní a málokdy se jejich život odvíjí pozitivně. Týrané, zneužívané děti mají do vínku daný strašlivý handicap. Nemluvím tu ani o lidech, kteří trpí závažnou depresivní poruchou, já sama z vlastní zkušenosti nevím, čím musí procházet, ale tuším, že to musí být hrozné. Ale u zdravých jedinců, kteří vyšli ze standardních poměrů, je normálně možné, aby žili své sny, když na sobě budou pracovat. A co jsem tím vším chtěla říct? Ani nevím, neboť na mě jde lehká úzkost z nadcházející noční hodiny a následujícího ranního vstávání.:) Stručně řečeno je strašlivá škoda promrhat život v odevzdanosti tomu nepříjemnému, co zdánlivě být musí. Vnímat život jako kouli na noze, kterou s sebou musíme vláčet, je přímo katastrofální. Všichni máme nárok na to, abychom si za tu krátkou chvíli bytí splnili své sny a žili v poklidu, vyrovnanosti a štěstí. A proto tvrdím, že klidně mějme občas splíny a melancholické nálady, ale berme je s lehkostí a mějme radost z toho, že máme možnost měnit věci okolo sebe. Na první pohled to tak možná nevypadá, ale jde to. Práce na sobě je sice to absolutně nejtěžší a člověku se do toho sakra nechce, ale je to to nejdůležitější ( a přitom nejopomíjenější). Věčná škoda. Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, že poté co jsem začala číst chytré knihy a bolestivě nad sebou přemýšlet, ačkoli to tedy stálo hodně úsilí a přemáhání(a ještě to nekončí)) pochopila jsem, že to není okolní svět, co mi hází klacky pod nohy. Klacky jsou všude kolem nás a stojí nám v cestě. Jde jen o to, jak se je naučíme vnímat, chápat, překračovat anebo přímo z té cesty odklízet..nebo ještě ideálněji – vytvářet nové čisté cesty, kde budem kráčet vpohodě a bez bludných kořenů. Opakuji, je to SAKRAPRÁCE, ale vyplatí se to. Tak a dost patosu, někteří z vás stoprocentně obrací oči v sloup nad takovou snůškou abstraktních rad ….))a já si jdu pustit telku. ))
Posted on: Thu, 24 Oct 2013 19:57:26 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015