NADPRODUKCE REPRODUKCE Když v roce 1447 mohučský zlatník Johannes Gutenberg započal práci na přeměně vinného lisu na lis tiskařský, nemohl tušit, kam jeho snaha o rozšíření knih mezi prostý lid až povede. Žijeme v době snadného reprodukování čehokoli. Ochrané autorské svazy chtějí svá procenta z nenahraných nosičů dat, platíme za prázdné CD-disky, za počítačové paměti, za tiskárny, scanery a kopírky, jen proto, že se předpokládá, že budeme na ně nahrávat, tisknout či jinak reprodukovat díla, jejichž nejsme autory. Zatím nikoho ještě nenapadl polatek z čistého papíru, ale už jsme jen kousek od tohoto rozhodnutí. Žijeme v době nadprodukce reprodukcí. Po zdech bytů jsou rozvěšeny Muchovy reprodukce Sarah Bernhardtové, filmové plakáty, fotografie Tono Stana. MP3 přehrávače jsou zapleveleny miliony hitů, paměťové karty miliardami zbytečných fotografií. Vypovídáme o sobě bez použití vlastních slov a obrazů. Jen citujeme jiné. Pořád říkáme, že hledáme něco důležitého a zkoušíme to přes množství zcela nedůležitých věcí. Zaznamenáváme nepodstatné, abychom zapoměli na podstatné. Máme strach ze ztráty paměti naší mysli a tak se spoléháme na externí paměti našich computerů... Žijeme jako totálně schizofrení bytosti: neznáme vlastní historii a ani nás nezajímá, ale umíme skákat jako Čech, řveme, že cikání zneužívají dávky, a že to je z našich peněz, ale žádné peníze jsme nikdy státu nedali, hledáme viníky ve vnějším světě a nevíme, že skutečný viník je uvnitř nás samých. Reprodukujeme se dokonce i ve svých dětech ne pro zachování rodu, nebo z lásky, ale jen proto, že jsme trochu přebrali laciného vína a bojíme se vlastní smrtelnosti.... Snad nejmarkantnější je pak nadprodukce fotografování. Fotografujeme všechno, příbuzné, rozteklý dort, můru na okenním rámu, zadek vykukující z malých plavek, nedojedený chlebíček – a ze všeho nejvíc fotíme KRÁSU - pole zvlněného obilí, macešky u cesty, louku vlčích máků...jakobychom měli strach z toho, že zapomeneme sotva obilí dozraje, macešku přejedou a máky odkvetou. Někdy fotíme i sebe – krása! Nakláníme k sobě hlavičky, abychom dali najevo vztah, protože jsme se odnaučili ho dávat najevo jinak, stavíme se do „komických“ pozic, aby bylo jasné, že jsme vtipní a „hepy“, nebo se romanticky díváme do dálky, aby bylo vidět, že jsme romantici – z fotek se vytrácí smysl focení: zachycení jedinečnosti okamžiku a zachycuje se banalita inscenované reality v domění, že nám i našim známým jednou takováto fotka pomůže při rozpomínání... Dívat se na krajinu, stromy, květiny a nebo západ slunce je silný osobní emotivní okamžik, který můžeme autenticky a autorsky zpracovat v umění, ale zachycení těchto okamžiků v co nejvěrnější kopii je prostě zbytečný kýč, který vypovídá nikoli o kráse zachyceného, ale o prázdnotě zachycovatele...
Posted on: Sun, 25 Aug 2013 18:07:10 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015