O STUDU PRO OSTUDU? Když napíšu o studu, pravděpodobně si uříznu ostudu. Ale dobře mi tak. :-) Před časem jsem kývl na to, že pomůžu kamarádům z Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a taky budu v Praze kandidovat. Jsem číslo 4, což odpovídá mým soukromým ambicím. Politika mě odjakživa zajímá. A moje naštvání na sebe sama, že sebou nechám manipulovat jak ovce, je na vysokém levlu. Přistoupil jsem na pomoc nastolení přímé demokracie. Sám tenhle pojem v dnešní konstelaci zní jako sci-fi. A mnoho lidí u koryt pochopitelně vymýšlí všechny argumenty, proč to nejde. Ale přečetl jsem si program Hnutí a je mi sympatický. Já a politika jsme si velmi blízcí. Před týdnem jsem uváděl večer Andreje Babiše, včera bývalého poslance Jana Vidíma. Stavím si názor jako lego. Brzo ráno brouzdám po facebooku a vidím, že mi svítí zeleně Martin Stropnický (je vzhůru a píše svoji rozumně probabišovskou glosu). Tímto vlastně dělám reklamu politickému ne-protivníkovi. Nejsem přítelem rozdělování národa. Dva noví na politickém spektru – Babiš i Okamura – mají podobnou šanci najít voliče mezi stejně otrávenými, jako jsem já. Jen jejich prezentace je rozdílná. Zatímco kampaň A. Babiše je nápadná vloženými prostředky (A. Babiš se spiklenecky usmívá, když vypráví o tom, jak mu přála náhoda a reklamní plochy nakoupili najaře a v létě, když nikdo nevěděl, jaký kotrmelec se v politice odehraje, a ceny billboardů byly oproti dnešku třetinové) a agenturní profesionalitou, kampaň Tomia Okamury je neskonale méně okázalá. Úsvit vaří kampaň z prostředků, které vložil šéf ze svého a z nevelké půjčky, kterou si Hnutí na kampaň vzalo. Tuhle v hospodě při sledování fotbalu Plzeň proti CSKA Moskva jeden expert říkal: „Ty vole, jak to můžeš srovnávat? Vždyť Rusáci dali za každého hráče víc, než je celkový rozpočet Plzně…“ Dobrá paralela. Ale tak jsou karty rozdané. Kampaň Tomia je tedy mnohem méně okázalejší, ale o to je kontaktnější, komediantštější, pouťová, úsměvnější, ale snad lidsky důvěrnější a důvěryhodnější. A jsem u toho avizovaného studu. Byl jsem na meetingu Hnutí na Palackého náměstí v Praze pozván jako jeden z 36 pražských kandidátů. Sešli jsme se hodinu před začátkem. Přijelo auto s polepem Hnutí. Někdo vynesl tyčky skládacího stánku a kandidáti se dali do práce. Něco jako rodina Homolkova z legendárního filmu jsme se pokoušeli stánek postavit. Ale foukal vítr a do dlažby kolíky nezarazíš: „Budeme ho muset držet,“ pronesl někdo. Pak se z auta vynořila prajednoduchá a i praojetá aparatura a amatéři v ní začali cosi propojovat a trvalo půl hodiny, než aparát vydal nesnesitelně nabroušený, občas vazbící zvuk. Řidič vybalil letáky a kandidáti a příznivci je váhavě přebírali a bylo asi zajímavé nás pozorovat. Byli jsme jako skupinka fandů dosti komická. Já jsem se raději zašil ke kolabující technice nebo jsem raději vkládal letáky do jiných tiskovin. Ale padesátka příznivců se trousila po náměstí a bylo vidět, jak bojují. To nebyli najatí vykřikovači. Žádní sparťanští hooligans. Normální občané, živnostníci, studenti, profesionální hudebník, profesor. A stoupněte si někomu do cesty a nabízejte mu leták! Zkusili jste to někdy? Zastupte někomu cestu a v deseti sekundách mu sdělte poselství politického hnutí! Reakce zastavovaných bývají tříslovné, lakonické, lapidární. Vydržte to a oponujte, když mu právě odjíždí metro a přijíždí tramvaj. Je to velký boj, přátelé. A ti normální občani nejsou hrdiny, kteří jako první vylezou na barikádu! V době, kdy už národ netrápí jen „blbá nálada“, ale absolutní nenálada, zkuste jít do davu a ve dvou větách někoho přesvědčit jen k tomu, aby si vzal leták a nehodil ho hned do koše. Byli mezi námi tací, kteří to aspoň chvíli zvládli. Ale suverénní kolportéři bezostyšně vykřikující na celé náměstí se mezi námi nenašli. Stydíme se. Stydíme se stát si za svým? Nebo jen „to svoje“ vykřikovat a nutit ostatním? Stydíme se a trochu se i bojíme, že nás na++aný dav smete. Pak odněkud po interview v rádiu přišel Tomio. Beze studu si stoupl do toho pouťového stánku a začal mluvit. Nepoužil mikrofon, lidi kolemjdoucí se sami zastavovali, dávali se do řeči a ten člověk Tomio s každým jistě potisící mluvil o programu přímé demokracie tak, jako by to bylo poprvé. Obdivoval jsem ho. Smějte se. Přišla mladá žena a provokovala. Pak vytáhla z kapsy diktafon, že si všechno pěkně nahrála a bude to v Reflexu. Pak přišli dva studenti, kteří se chtěli s Tomiem z recese jen vyfotit. Vyfotili se, ale pak půlhodiny debatovali. Byl jsem poprvé účastníkem takové akce. Připomínala mi pouť u nás na vesnici a růžek řečníků v Hyde Parku. Vzpomněl jsem si na knížku, kterou jsem v Česku kdysi hned po revoluci vydal: Masa a moc… Příběhy, kdy se jedinec postavil davu mě vždycky fascinovaly. Moc bude mít ten, kdo přijde s lákavou vizí. Kdo tu masu, ten dav upoutá ne červeným čírem, ale myšlenkou, odvahou, rozmyslnou bojovností, kdo davu dodá naději, že není všechno ztraceno, že existuje moudrá pokojná cesta za světlem na konci velkého tunelu, kterým procházíme. (brejle.net) Jsem proti politické fackovačce. Jsem pro tolerantní spojenectví lidí s podobným snem a sobě blízkých myšlenek přetavených v tolerantní názor. To proto jsem si řekl, že je na čase vstát od televize.
Posted on: Tue, 08 Oct 2013 07:25:21 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015