Od: Eduarda Heczková Kázání o úzké cestě Milý Mirku, posílám ti kázání, které jsem měla posledně. Snad tě osloví a budeš-li chtít, můžeš ho dát i dál. V modlitbách za tebe Eda Kázání o dvou (resp. o třech) cestách Ž 23 Hospodin je můj pastýř, (nemám a) nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své Jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. 1P 2,21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Mt 7,13–14 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Milí bratři a milé sestry, milí přátelé, představte si, že vám přijde dopis od vašeho přítele. Chce se s vámi setkat. Jste šťastni, neboť je to i vaše přání. Píše vám, jak se k němu dostanete: Milý – milá XY, od domu, kde přebýváš, vedou tři cesty. Jednu z nich, tu prostřední, znáš velmi dobře. Chodíš po ní do práce, za přáteli, do kostela. Tak na tu zapomeň, chceš-li dojít ke mně. Pak je tam široká cesta. Tou jsi naštěstí nikdy nešel. Vypadá sice bezpečně, je rovná, dobře upravená, vyasfaltovaná a chodí po ní mnoho lidí. Té se však varuj. Na jejím konci je totiž propast, do níž každý, kdo po této cestě šel, spadl, a zabil se. A nemysli si, že bys byl výjimka. A pak u tvého domu začíná úzká cestička. Víš, to je ta s tou červenou značkou. Je tak úzká a ještě na tvůj dohled vchází do křoví. Umím si představit, že se ti nebude chtít po ní jít. Ale chceš-li dojít ke mně, nemůžeš jinak. Jo, prosím tě, ještě ti musím říct: nenos mi žádný dar. Já toužím po tobě. Ty jsi jediný dar, který já přijmu. A navíc, na konci té cesty je uzoučká brána, která vede do mé zahrady. Moc uzoučká a moc nízká. A aby ses skrze ni dostal, budeš před ní muset odložit všechno, co jsi nesl cestou. Tak si toho s sebou moc neber, jen to nejnutnější. Tolik tedy pro dnešek a pokud budeš cestou potřebovat pomoci, linku na mne znáš. Jsem stále na příjmu. Tvůj přítel. Tedy dostal/a jsi tento dopis. Jak na něj zareaguješ? Tak zaprvé se musíš rozhodnout, zda se za těchto okolností za přítelem vůbec vydáš. Můžeš se rozhodnout se za ním nevydat. Pak se na tvé cestě nic nezmění, dál budeš chodit tou prostřední cestou do práce, za přáteli, do kostela... Ale za cenu, že se s Ním nikdy nesetkáš. Stejně tak dopadneš, neuvěříš-li svému příteli, že ta střední cesta nevede k němu a půjdeš po ní dál a budeš věřit, že tě nakonec k němu dovede – půjdeš-li ještě kus za kostel, že jsi na správné cestě. Nebo můžeš svému příteli nevěřit to, co říká o té široké cestě, myslet si, že tě zbytečně straší, a vydat se jí... A nakonec – ta nejlepší možnost – uvěřit mu, že jedinou cestou k němu je ta úzká cesta, ta červeně značená cestička, která už zpočátku vchází do křoví a kdo ví, kudy povede, ale má cíl a tím je dům tvého přítele. Ale vraťme se k textu, který je základem k našemu dnešnímu společnému zamýšlení. Právě tento text je jádrem dopisu přítele, o němž jsme mluvili před chvílí. Ale ten dopis, ten návod k cestě do přítelova domu, je širší. Jsou to celá Písma a v nich zejména písma nové smlouvy. A kdo je ten přítel? Je to sám veliký, láskyplný Bůh. A Jeho zahrada, Jeho dům, to je Boží království. To může být i náš domov. Budeme-li chtít. Pojďme si říci něco o těch třech cestách. Nejprve o té střední, po níž – obávám se, asi většina z nás jde. Je to cesta průměrného křesťana. Chtěla jsem říci křesťánka, ale ne, nechci a nebudu shazovat nikoho, kdo věří a snaží se jít po cestě víry. Tedy průměrný křesťan chodí všední den do práce, v neděli do kostela, občas se i pomodlí – třeba večer Otčenáš, v knihovně má na čestném místě Bibli – někdo i dvě (Kralickou a ekumenickou), občas do ní nahlédne, občas si přečte úvahu z Na každý den či jiné publikace, má více či méně uspořádané vztahy v rodině i mimo ni, neopíjí se – aspoň většinou, nekouří – nebo se o to aspoň upřímně snaží, pouští sednout staré lidi a těhotné ženy v tramvaji, občas dá nějaký ten peníz na charitu... A je sám se sebou poměrně spokojen. Bohu díky za takové lidi. Nebýt jich, nebýt nás, zely by naše chrámy, kostely a modlitebny prázdnotou. Ovšem – na druhé straně, nebude právě kvůli takovýmto lidem zet práznotou Boží království? (Ano bude, ujišťuje vás -mvs-).Připomeňme si slova Zj 3, 14-16: „Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ Ano, průměrný, vlažný křesťan, to má u Boha horší, nežli dosud neobrácený hříšník. Bratři a sestry, prosím vás naléhavě, uvědomme si vážnost situace a opusťme tuto cestu, neboť – ač to možná ještě není zřejmé, tato střední cesta se kdesi v dálce setkává s cestou širokou a dál už jde s ní... Tolik tedy k cestě střední, pro nás asi nejvíce nebezpečné. Ovšem pozor – jak blízko jí je cesta široká... Tedy něco o ní. Je to cesta světa. Světa, který ve zlém leží, jak píše apoštol Pavel. Světa, jehož středem není Bůh, dokonce ani lidé, ale jen já sám, já sama. Ano, je to cesta světa. Cesta sobectví. Myslet na sebe je jednoduché. Žít tak, jak se mi zrovna chce, bez ohledu na to, jaké to bude mít následky pro lidi kolem mne. Zkrátka po mně potopa. Ale pozor, široká cesta, to není jen alkohol, cigarety, drogy, hrací automaty, prostitutky, nevěry, rozvody... I ti lidé, kteří jdou po této cestě, mohou vypadat jako lidé spořádaní. Dokonce si na tom velmi zakládají. Dokonce mnoho z nich – pozor na to, přátelé, je věřících. I oni chodí do kostela, i oni dávají almužny... Ale přitom házejí bomby, to už je extrém, ale zůstaňme u normálního českého člověka. Nenávist, neodpuštění, a co je snad ještě horší, lhostejnost. Člověku je prostě jedno, a to může být i kněz, jak známe z podobenství o milosrdném samaritánovi, co se děje vedle něj, co cítí jeho žena, neřkuli jeho soused či spolupracovník. O vzdálenějších či úplně neznámých lidech ani nemluvě. Nevím, jak je tomu v jiných zemích, ale v naší zemi, jak to vidím, vládne lhostejnost přímo fatální. A touha po moci, po kariéře, ať jsem někdo víc, než ti druzí. A vykořisťování chudých bohatými – to není nějaká marxistická fráze, snad i ti největší pravičáci musí vidět, že se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými... Opravdu poctivou prací, bez zneužívání práce druhého, se zbohatnout nedá. Mamon. Ano, to je dnes podle mne největší poznávací znamení široké cesty. Touha mít stále víc a víc. Auto? Dvě auta! Dům? Tři domy! Bezdomovec v kanále? A co má být? Taková je dnes většinová společnst. Takoví jsou lidé, kteří jdou po rovné, široké cestě, spokojeni, jde jich hodně, a tak jsou přesvědčeni, že jdou správně... Přestože – aspoň ti z nich, kteří jsou věřící, znají Ježíšova slova: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království.“ A znají podobenství o boháči a Lazarovi a že ten boháč opravdu v nebi neskončil... Přesto jdou dál po té široké cestě. Bratři a sestry, možná by nás teď mohlo napadnout ty lidi, kteří jdou po široké cestě, odsuzovat a to peklo jim přát. Bůh nás toho chraň! Zaprvé nevíme, zda to nejsme či zítra nebudeme zrovna my, kdo po té cestě půjdeme. Zadruhé nikomu nesmíme přát nic zlého a už vůbec ne peklo. A za třetí, naším úkolem je tyto lidi varovat a od té široké cesty odrazovat! Tak jako to dělal celým svým životem Pán Ježíš. A běda nám, pokud je varovat nebudeme. U proroka Ezechiela 33,8 čteme: „Řeknu-li o svévolníkovi: »Svévolníku, zemřeš,« a ty bys nepromluvil a nevaroval ho před jeho cestou, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“ A nyní se už dostávám k tomu nejkrásnějšímu z dnešního verše, k úzké cestičce a těsné brance spásy a života. Konečně. Protože mluvit o prostřední či široké cestě je pro mne utrpením – když pomyslím na utrpení těch, kteří tudy jdou... Nebo snad jdeme?... Úzká cestička. Připomeňme si, co nám o ní psal ten přítel, o němž jsem mluvila na začátku svého kázání. Hned první věta je důležitá. Tato úzká cestička začíná u tvého domu. Ano, tam, kde jsi, ve stavu, v jakém jsi, teď hned na ni můžeš nastoupit. Ať jsi pracující, bezdomovec či důchodce, můžeš se dát hned teď na cestu. Nepůjdeš sám. Neboj se. Je takových bláznů víc, kteří jen s batůžkem na zádech vstupují na tu cestu, aby vzápětí zmizeli v křovinách, kudy vede. A kudy vlastně vede? To ti nedokážu říci. Ale neboj, neztratíš se, když budeš pamatovat na další radu svého přítele: Je to ta s červenou značkou. Cesta Lásky, cesta utrpení, cesta očištěná Kristovou krví. Zde nemusíš se bát, že si v křoví natrhneš kalhoty, tak jako pejsek v pohádce o pejskovi a kočičce. To víš, že si je natrhneš. Hřích ti je natrhne. Ale hříchy po lítosti a vyznání zmizí a tvé srdce je opět ryzí a půjdeš dál. Zde nemusíš se bát, že budeš chudý a budeš mít hlad. To víš, že budeš. Vždyť jsi se ptal: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ A On ti řekl, že máš prodat a rozdat vše, na čem tvé srdce i tělo lpělo. Ale On sám tě bude živit, budeš poctivě pracovat a peníze na tvé základní potřeby ti chybět nebudou, a duchovně tě bude sytit manou, svým Tělem a svou Krví... Nemusíš se bát, že na tebe přijdou krize. To víš, že přijdou. I na Ježíše přišla nejedna – ta hlavní v Getsemanech. Ale On bude s tebou a tak každou krizi překonáš. Bratře, sestro, doufám, že jsem tě od vyjití na tuto úzkou cestu neodradila. Přes všechno, co jsem ti o ní pověděla, se jí nemusíš bát, protože už máš tu cestičku vyšlapanou. No ano, tvůj Pán ji šel první. Ty už půjdeš v Jeho šlépějích. A ty nejsou rudé jen od Krve, ale hlavně od Lásky. To je ta červená značka, po níž když půjdeš, nemůžeš se ztratit a nemůžeš nedojít do cíle. Ještě tam je pak ta těsná branka. Ale to už je opravdu poslední úsek cesty. Tou abys mohl projít, musíš všechno, co ti v batohu ještě zbylo, odhodit. Zlé skutky už jsi odhodil, teď musíš odhodit i ty dobré. A zůstat zcela prázdný. Pak můžeš vejít... A budeš naplněn Láskou a budeš naplněn Kristem. Jsi u cíle... Amen. Fakt, Eda sice používá jiný slovník i zkratky než já a zbytečně rozšířila cesty dvě na tři, ale kéž dnes první den po sobotě opravdu uděláme inventuru, skončíme se širokou a vykročíme (a já rád dodávám a snad i Pavel Matyáš se přidá: spolu) úzkou brankou po té úzké, strmé, trnité.... Bod, od kterého jedině úzká začíná, je kříž. Bylo mi asi devět, za druhé světové války, utíkal jsem z domů, když se mi na zšeřelé zarostlé lesní cestě postavila do cesty statue a na ní luštím mechem zarostlý nápis: Pohleďte a vizte, vy, kteří jdete kolem, je-li bolest vám způsobená jako ta, která byla způsobena mně.... K tomu nám dopomáhej Svatý Duch. Amen. _______________________________________ Víte, západ slunce dělící Boží svátek sobotního odpočinutí od prvního pracovního dne po sobotě je zvláštní chvíle. Všechna energie plynoucí z odpočinutí si hledá vyústění... - ale raději jsem sáhl po Edině kázání, než se s vámi dělit o zjevení a z něho plynoucí úkoly, které jsem dostal k vyřízení z Amose já.... možná jen pro někoho z vás/nás.... a chybová stránka, Pán si nepřeje, abych to dnes s vámi sdílel. On je Pán. Ale Amose máte ve svých biblích, kdo chce.
Posted on: Sat, 24 Aug 2013 19:56:14 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015