PODSTATNÉ PRVKY OBRÁCENÍ SVATÉ KLÁRY (2013 je 760 výročí jejího úmrtí /+1253) Není možné pochopit spiritualitu sv. Anežky České, aniž bychom se zamysleli nad svatou Klárou z Assisi. Naopak platí, že listy sv. Kláry Anežce nemůžeme správně chápat, aniž bychom znali historické pozadí vztahu obou světic. Nejprve tedy nahlédneme na některá témata týkající se svaté Kláry. 2.1. Svatá Klára a její šlechtický původ Legenda jako literární útvar byla určena ke zbožné četbě a k povzbuzení věřících. Není však správné tvrzení, že legendy nemají historický základ a že tedy nejsou důvěry- hodným pramenem. Je třeba vžít se do mentality tehdejší doby a snažit se pochopit obrazy i výrazové prostředky autora. Není to vždy jednoduché, ale přesto se dá odhalit mnohé ze skutečného historického obrazu světců líčených v legendách. Legenda svaté Kláry z Assisi, jejímž autorem je pravděpodobně Tomáš Celano, začíná líčit původ svaté Kláry těmito slovy: „Obdivuhodná žena Klára, „jasná“ dle jména i ctnostmi, narodila se ve městě Assisi z dosti vznešeného rodu. Blaženému Františkovi byla tedy spoluobčankou na zemi, tak jako je spoluoslavenou v nebi. Její otec byl rytíř, rytířské bylo i celé příbuzenstvo obou rodičů. Přiměřeně poměrům města byl jejich dům velmi bohatý a měli rozsáhlý majetek.“2 Je až zarážející, že líčení životopisu světice začíná potvrzením její šlechtické „čistokrevnosti“. Již jsem se zmínila o tom, že pokud byl světec původem šlechtic, měl jaksi na svatost větší právo. Toto platilo dvojnásob pro ženy, které byly vždy viděny jako slabší, a tedy i náchylnější ke hříchu. Je zajímavé, že se zdůrazňuje spoluobčanství sv. Kláry a sv. Františka. Přitom oba dva dělila právě ona pomyslná společenská přehrada mezi maiores a minores. Je opravdu pozoruhodné, že to, co se Františkovi nepodařilo zbořit silou v dobách jeho mládí, se mu podařilo změnit životem podle evangelia. Zdůraznění šlechtického původu sv. Kláry však má také další význam. Pokud chtěl Pán jejím prostřednictvím založit nové ženské řeholní společenství, bylo nezbytné, aby se jednalo o šlechtičnu, protože dívku z prostých poměrů by ani nikdo nenásledoval. Navíc šlechtična měla v té době alespoň základy vzdělání, což se u obyčejných dívek naprosto nedalo očekávat. Zde je vhodné ukázat na základní strukturu maiores, seřazenou od nejvyššího stupně k nejnižšímu: císař král kníže markýz hrabě baron rytíř Zde jasně vidíme, že rytíř byl sice šlechtic, avšak v pomyslném žebříčku moci a důstojnosti maiores stál až na nejnižším stupni. Naproti tomu je důležité, že tento nejnižší stupeň šlechtictví byl již za pomyslnou dělící čárou mezi maiores s minores. Co se očekávalo od šlechtické dcery? Měla být především poslušná nejdříve vůči otci, později vůči manželovi. Měla být zbožná, tichá, klopit oči, nepostávat u okna. Mohla se věnovat charitativním činnostem, ale přitom se musela držet stranou. Neslušelo se, aby z domu vycházela sama bez doprovodu. Bylo nutné, aby taková dívka měla dobrou pověst, jelikož byla předurčena k tomu, aby jednou mohla být výhodně provdána. Bylo dokonce možné, aby se taková dcera za jistých okolností stala předmětem výhodné svatební smlouvy mezi rody a vdala se do vyššího šlechtického stavu. Spojování šlechtických rodů a tím i statků nebo vytváření politicky výhodných spojenců sňatkem dcery bylo zcela běžnou záležitostí. Šlechtická dcera tak měla jen dvojí možnost. Buď se aktivně zapojila do mocenských intrik, nebo se upnula k Bohu, aby ji posílil na těžké životní cestě. Byla tu ještě však jedna možnost: odejít do kláštera. Jak však vypadal takový klášter pro šlechtičnu? Sestry se běžně dělily na sestry chórové a sestry laičky. Chórová sestra mívala právě šlechtický původ, účastnila se modliteb v chóru, případně vyšívala bohoslužebná roucha nebo se věnovala podobným činnostem. Měla také sestru laičku, která jí sloužila, aby chórová sestra nemusela dělat obyčejnou práci. Laičky byly z prostších poměrů, většinou ani neuměly číst. Žily v klášteře a vykonávaly všechny služebné práce. Chodily se i modlit, ale neměly své místo v chóru. Tento způsob života v klášteře se pokládal za něco zcela normálního. Víme, že i např. svatá Hildegarda se zastávala tohoto dělení sester v klášteře. Ona sama hájila toto pojetí řeholního společenství, jelikož se v podstatě zakládá na přirozeném společenském rozdílu. Byl to styl doby, která nedokázala překonat hranici mezi maiores a minores. Vznešení jsou předurčeni k vznešenosti, prostí jsou předurčeni ke službě. Nelze také přehlédnout další zcela přirozený aspekt: dívky z prostých vrstev byly k práci v hospodářství i v domácnosti od dětství vedeny, a proto uměly vše, co s tím souvisí. Zkuste postavit hraběcí dceru ke krávě, aby jí podojila. Naopak při tvrdé práci člověku zhrubnou ruce a není pak snadné vzít do rukou drobnější jehlu a tvořit jemné výšivky na (12) liturgická roucha. Kdo se někdy věnoval vyšívání, tak dobře ví, že je to velmi náročná práce. Vznikla tak přirozená dělba povinností v klášteře, ale i rozdělení společenství na dvě skupiny. Šlechtična mohla žít v klášteře velmi zbožným životem vzorné řeholnice, mohla být milá a vlídná ke svým laickým spolusestrám, konat skutky pokání, ale v jejím společenském postavení se vlastně nic nezměnilo. Zůstávala stále vznešenou paní. Také představenské úřady mohly zastávat jen chórové sestry. (Legenda svaté Kláry z Assisi ,in: Františkánské prameny II., Český Těšín 1994, č. 3154.11) (pokrač: 2)
Posted on: Sat, 10 Aug 2013 22:01:07 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015