Petr Nárožný na živé desce Rangers-Plavců z roku 1994 zmiňuje spor ze šatny o tom, zda má člověk jít s dobou, s moderním vývojem. Jeden trend je takovej, že by člověk takovej měl bejt, že by měl vždycky jaksi diváka překvapit. Druhej trend říká, že umělec, nebo ten kdo veřejně vystupuje, má zůstat furt stejnej. To je asi stejný jako dotaz, jestli mi vyrostou vlasy. Vždycky říkám, proboha svatýho, v mým případě by to byla tragédie. Všimněte si, že chladič u Mercedesa je taky furt stejnej. Ze slov Petra Nárožného je zřejmé, ke kterému trendu se klonil on. Přiznám se, že i mě je konzervativnost často bližší. Mimochodem v roce 1994 to platilo i ve vztahu k Rangers. Honza Vančura a Plavci mě ale při svém výročním koncertu U Hasičů (10. 11. 2013) přesvědčili, že druhý trend může dopadnout skvěle a posunout zlatý fond o notný kus dál - učinit ho ještě blyštivějším. Ostatně jsem přesvědčený, že zmíněný chladič u Mercedesa, stejně jako například Romance šestnáctého léta, dnes už vypadá jinak než v roce 1977 (kdy zmíněnou píseň Plavci vydali na LP). U obou by bylo nevyužití pokroku dosaženého v průběhu desítek let (ať už na poli technologií, nebo v hudbě) promarněnou příležitostí. Když už jsme u nepromarňování příležitostí, zvukař si rozhodně zaslouží pochvalu za to, že využil tu svou - skvělou akustiku divadla. Díky němu nebyli diváci ošizení o žádný vokální či instrumentální příspěvek od kteréhokoliv ze členů skupiny. Vyváženě vynikaly výkony každého z nich. Písně byly vybroušené k dokonalosti. Právě to bylo neuvěřitelné při počtu premiér, které ten večer odezněly. Extrémním příkladem premiéry byl první přídavek - píseň Sláva. Honza Vančura upozornil, že se při její přípravě přidrželi slov Antonína Hájka: Kdo cvičí a zkouší, podráží své kolegy. Když skladba ve výborném podání následně odezněla, bylo tomu opravdu těžké uvěřit. Mimochodem bylo pozoruhodné, jak píseň, kterou kdysi sólově zpíval svým basem právě Tonda Hájek, zněla od Honzy, jako by mu byla šitá na míru. Dovolte mi ještě pár postřehů ke zmíněným premiérám, konkrétně alespoň ke dvěma. Určitě bych rád zmínil spirituál I couldnt hear nobody pray. Skupina ho nastudovala a capella (bez doprovodu nástrojů). Nejen pro nás, kteří máme rádi vokální černošské skupiny z konce padesátých let, to byl zážitek. Tzv. Doo Wop styl zmíněných skupin připomínala především obdivuhodná hlasová rytmika basem Lukáše Pelce, rámující vokály ostatních zpěváků. V programu mě určitě neméně zaujala nová verze Romance šestnáctého léta. Její aranž je natolik pestrá, že by svými nápady vydala na několik písní. S každou slokou a refrénem se někam posouvá. Od intimního úvodu Ireny Budweiserové s jednoduchým podkresem od Mariovy harmoniky, stylově přechází do valčíku ze břehu Seiny a Montmartru a poté dál k flamencu. Ve sboru rozdílné nástupy zpěváků vytvářejí zvláštní akcenty a rytmiku. Vše, co jsem dosud napsal, mě přivádí k tomu, abych sestavil následující playlist písní, které v současné podobě dosud nevyšly na žádném albu: 1) Dneska brzy ráno, 2) Vítám vás/Michael Row The Boat Ashore, 3) Ghetto/In the Ghetto, 4) Ženo má, 5) Kopej hrob můj, 6) Cant let go, 7) Romance šestnáctého léta, 8) I couldnt hear nobody pray, 9) House of the rising sun, 10) Sláva. Divákům příštích koncertů jej nabízím jako pozvánku ke zpozornění při koncertech u těchto novinkových úprav a Honzovi, Ireně, Kubovi, Lukášovi a Máriovi jako fanouškovské a tedy veeeelmi závažné doporučení, aby zařazené písně brzy natočili. Doplnit je pár dalšími kousky do většího alba jistě nebude obtížné při jejich prokázané schopnosti rychlonastudovávání písní a rychotvorby jejich zajímavých aranží. Loučím se tedy s bojovnou výzvou ke skupině: Hrrr, do studia! Se srdečným pozdravem všem čtenářům Bořek
Posted on: Mon, 18 Nov 2013 20:35:53 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015