Prečítajte si Toto!!! veľmi dobrý článok o Serii A a ako upadá, BOHUŽIAĽ :( zdroj:Eurofotbal.cz /AP/ V rámci okurkové sezony by nebylo od věci okysličit dokola opakující se zmatené dohady o přestupech diskuzí nad problémy, se kterými se calcio dlouhodobě potýká. V první části tohoto "průvodce" nešvary se zaměřím na obecné definování problémů, které budou v dalších částech podrobněji rozebrány. Poslední část by mohla pak nastínit možná řešení. Tato první část by jako nástin obecných problémů měla být o něco stručnější než pokračování. Italská ligová soutěž se dlouhá léta těšila z výsadního postavení, které v rámci Evropy měla. Často kladená otázka proto zní: co je s calciem dnes? Proč je před italskou ligou nejen soutěž anglická a španělská, ale dere se před ní i soutěž německá? Proč má italský fotbal v Lize mistrů pouhé dva jisté zástupce? Proč dnes v soutěži chybí opravdové superhvězdy? Alarmující je nejen celkový dluh italských klubů, který se blíží 1/6 italského HDP, ale také důležitější ukazatele, jako například poměr dluhu vůči aktivům, který znázorňuje schopnost klubů hospodařit udržitelně. Jejich finanční zdraví lze demonstrovat i na další zarážející statistice - jen 19 ze 107 profesionálních klubů v roce 2011 vykázalo zisk. Nutnost prodávat své klíčové hráče, neschopnost hledat jiné příjmy než z TV práv, celkové rozdělení televizních práv mezi kluby, nyní snad již snižující se trend podepisování nesmyslně nákladných smluv, špatný zvuk v zahraničí a v neposlední řadě i špatná práce s mládeží (v porovnání se zeměmi jako Španělsko či Německo). To jsou hlavní problémy italského fotbalu. Prvním problémem, který si zaslouží být definován, je bezesporu špatné hospodaření italských klubů. O tom jejich majitelé vědí, ovšem jejich řešení je mírně řečeno nešťastné. Kluby se začaly orientovat na výdajovou stranu věci, na které začaly razantně škrtat. To je pochopitelně dvousečná zbraň a navíc jen polovičaté řešení. Mnohem závažnější je totiž rozdělení příjmů. Pro srovnání těchto hodnot je výhodné využít analýzu Deloitte, která se právě zaměřuje na rozložení příjmů jednotlivých klubů. Již na první pohled je jasné, že u italských klubů je něco v nepořádku, největší položku totiž tvoří příjmy z televizních práv. Přesněji řečeno, italské kluby jsou naprosto závislé na těchto příjmech. Pro představu, demonstruji tento problém na příkladu milánského AC, které je v příjmech stále nejvýše (u níže postavených klubů z jiných lig se těžko dostává ke struktuře příjmů). Srovnáme-li AC Milán s třetím klubem v pořadí Manchesterem United (před ním jsou Barcelona a Real, jak bude i později uvedeno, to je z velké části spojené s individuálním vyjednáváním o televizních právech ve Španělsku), vidíme jasně, že příjem z televizních práv mají oba kluby takřka stejný (126,3m AC Milán x 128,5m Manchester United). Problém je tedy nasnadě - příjem ze vstupenek (33,8m AC Milán x 122m Manchester United) - propastný rozdíl, který je dále zvětšen v komerčních aktivitách, jako jsou třeba merchandising či sponzorské aktivity (AC Milán 96,8m x 145,4m Manchester United). V součtu je pak rozdíl příjmů celých 139 milionů euro. Netřeba nastiňovat, například kolik hráčů lze za podobný rozdíl pořídit. Nebudu v tomto úvodu rozvádět samotné dělení práv mezi jednotlivé kluby, to přijde na řadu až příště. Spíše se jedná o nástin toho, jak neschopné jsou kluby v lákání diváků na své stadiony, sponzorů ze zahraničí, jak neschopné jsou ve vstupech na zahraniční trhy. Fotbal se chtě-nechtě stal globální záležitostí a jen italský trh, zvlášť v tamních ekonomických podmínkách, nezvládne naplňovat rozpočty týmů. Dále je zcela evidentní, že vztahy mezi platy a televizními právy korelují. V Itálii byly platy taženy nahoru především tzv. superstar efektem, který bude rozebrán v budoucnu, v krátkosti ale řekněme, že hráči s větší přidanou hodnotou, oblíbenější u zákazníků (diváků) dostávají nepoměrně větší plat, než hráč, který má jen o něco méně talentu, ale neobjevuje se u něj superstar efekt. Tyto platy pak fungují jako jakási záklopka, hráčům již poté razantně neklesnou. Platy zakonzervované v této skupině se pak ustálily v Itálii jako stálé, vedoucí, i když podíl těchto hráčů prokazatelně klesá. Dnes je jich v Serii A opravdu jen zlomek, až znovu Juventus roztáčí kolo hvězd světové kopané zpět v calciu (ale již ne za superstar efekt podmínek), navíc se jedná o jev zatím nestálý, na který se po svém snaží navázat v poslední době i Neapol. Oproti tomu ale existují i kluby, které ukazují naprosto jinou a přesto správnou cestu - jmenujme třeba Udine. Prakticky zadarmo (zadarmo myslím v porovnání s ostatními) dokáží každý rok atakovat pohárovou Evropu s neznámými hráči. Možná ale chybí ten důležitý krok - udržet kádr a atakovat příčky nejvyšší. Je o to však v podobných klubech zájem? Je možné se posunout platově mezi týmy na skutečné špičce? V neposlední řadě pak rozeberme i častý diskuzní problém. Magické slovo "korupčníci". Fanoušci italské kopané se mu všemi silami brání, ale co říct na situace, kdy každou sezonu začínají určité kluby s bodovým odpočtem? Co říct situaci, kdy jeden z nejlepších brankářů soutěže dostane trest na 43 měsíců za ovlivňování zápasů? Ať se italská justice snaží fotbalu postavit sebevíc, je třeba říci, že jiné soutěže se s podobnou ztrátou prestiže nepotýkají. Dostáváme se znovu do kruhu. Proč by televizní společnosti platily obrovské částky za soutěž, kde o výsledcích nerozhoduje fotbalový um? Co dál ničí obraz italské kopané v zahraničí? Vystupování italských klubů v pohárech. Kvalitou mohou v klidu soutěžit s kluby "top" soutěží, přesto pravidelně Evropská liga podléhá klasickému vypouštění zápasů - kvůli koncentraci na ligu. Umístění v lize je pak klíčové hlavně pro účast v evropských pohárech. Honba za něčím, co nakonec nemá význam. Anebo se jedná jen o egoboj majitelů? Kluby naprosto vynechaly ze svých kalkulací příjmy ze zápasů, příjmy z prodeje marketingových předmětů, příjmy z reklamy. Naprosto nepochopitelná situace u národu, pro který je fotbal takřka vše. Podcenění situace nyní přináší dalekosáhlé následky. Jedná se o naprosto komplexní problém, který navíc neposkytuje jeho řešitelům rychlou zpětnou vazbu, a i proto je tak těžké vymanit se z této tragédie. Situace navíc nejsou řešeny experty, ale často jen naprostými egomaniaky - a ne, není tím myšlen jen Maurizio Zamparini. Italský fotbal je v řádné depresi, ale letošní léto vypadá na pohled dobře. Do ligy přišli hráči jako Gómez, Tévez, Llorente nebo Strootman, na druhé straně ji ale opouští Cavani, Marquinhos nebo Jovetić. Záleží jen na vedení jednotlivých klubů, jak se se svěřenými penězi vypořádají. Dávají jim šanci posunout se dál. I tohle je cesta, jak soutěž posunout dál. Zisky z hráčů jako právě Cavani nebo Marquinhos dávají klubům šanci posunout se vpřed, i když jejich prodej může na první pohled vypadat nesmyslně. Předchozí odstavce jsou jen malým střípkem v mozaice problémů, které calcio sužují, malý námět na zamyšlení. Je i na vás, abyste pojmenovali další problémy, které se týkají calcia. Článek je zatím psán spíše v otaznících, očekávám větší zpětnou vazbu a v příštích dílech detailnější řešení zejména problémů právě popsaných.
Posted on: Thu, 01 Aug 2013 14:55:33 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015