Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. Manipulace s dějinami první republiky III. PO SAMETOVÉ REVOLUCI Rokem 1989 se v rámci obnovených demokratických svobod vytvořily předpoklady k oživeni tradic první republiky. Návaznost na toto historické období byla také proklamována a zaštítěna osobností T. G. Masaryka. Byla vydána některá vynikající memoárová díla vyšlá v době normalizace v zahraničí, v prvé řadě paměti Prokopa Drtiny a Václava Černého, jako skripta vyšly dvakrát dějiny první republiky na Karlově univerzitě.+ Avšak prostor, který se otevřel pro seznámení širší veřejnosti s dějinami první republiky a s její demokratickou tradicí zůstal nenaplněn. V soudobé publicistice se kolem tohoto období moderních českých dějin rozhostilo nejen rozpačité mlčení, ale v nové podobě se objevila i řada jeho starých deformací. Dvacet normalizačních let, spojených s tvrdou politickou persekucí a rigidní komunistickou desinterpretací dějin, prohloubilo zásadním způsobem ideovou diskontinuitu s demokratickou minulostí první republiky. Právě v tomto normalizačním období byla hluboce rozrušena i základní Masarykova ideová koncepce navazující na demokratické tradice českých dějin Jan Hus, Komenský, Havlíček, Palacký, doplněná Benešem o mírovou politiku Jiřího z Poděbrad. A právě tato diskontinuita umožnila, že se v nové svobodě po roce 1989 mohl prosadit i zcela odlišný pohled na československé a české dějiny. V nejucelenější podobě je vyjádřen v obsáhlé publikaci vzešlé z disentu, z okruhu Charty 77 a věnované českým dějinám nové doby.* Kniha vyšla pod pseudonymem Podiven, do něhož se spojili tři autoři - právník a politolog Petr Pithart, psychiatr a psychoanalytik Petr Příhoda a historik Milan Otáhal. Byla vydána ve značném nákladu a je reprezentativní publikací nového ideového pojetí českých dějin. Nazírá je z univerzalistického zorného úhlu katolické církve. Vyzdvihuje do popředí období baroka, nenalézá porozumění pro národní obrození, zpochybňuje vznik samostatného československého státu a odmítá jeho demokratickou reprezentaci v čele s Masarykem a Benešem. Práce chce být jakýmsi svědomím národa. Při tom však nejde o systematický historický výklad podložený studiem pramenného materiálu, ale především o hodnotící soudy, k nimž autoři dospívají svými úvahami. Sami také uvádějí: "Rozpomínáme se na to, jací jsme" (s. 6). Téměř polovina ze 700 stran tohoto "rozpomínání" je pak věnována problematice první republiky. Protože práce představuje vyhraněný, rozsáhlý a ideově ucelený pohled na dějiny první republiky a hodnotí i celé meziválečné období, pokládám za nezbytné upozornit obsáhleji jak na základní koncepci práce tak i na stanoviska autorů k dílčím problémům. Základní příčinu dramatického vývoje 20. století spatřují autoři v úpadku a sekularizaci křesťanského náboženstí (307). V jeho důsledku ztratil moderní člověk „vědomí smysluplného řádu veškerenstva a místa, které je v něm vykázáno ---------- + Prokop DRTINA, Československo můj osud, I, II, Praha, Melantrich 1991, 1992. Václav ČERNÝ, Paměti, 1-3, Brno, Atlantis, Praha 1992-1994. Věra OLIVOVÁ, Československé d~íny 1914-1939, I, II, Praha, Karolinum 1991 a 1993. (Rozšířené a přepracované vydání vyšlo knižně jako Dějíny první republíky, Praha, Karolinum 2000). * PODIVEN, Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo. Praha 1991 člověku" (309). Tím ztratil i smysl svého života a marně hledá pevnější základ své existence. Nenalézá ho ani v demokracii, jejíž teorie svobodného člověka a svrchovaného lidu má podle autorů pouze deklarativní ráz, ani v masových hnutích, která ústí vesměs do totalitních režimů - do fašismu a nacismu na jedné a do bolševismu na druhé straně. V konkrétním výkladu meziválečného období autoři odmítají proměny střední a východní Evropy, k nimž došlo po válečné porážce dosavadních hegemonů v této oblasti - Německa a Rakousko-Uherska a po vítězství revoluce v Rusku. Vznik nástupnických států považují za regres a odmítají proto i mírové smlouvy, jimiž byla tato nová situace mezinárodně-právně kodifikována do podoby tzv. versalleského systému. Zcela mimo pozornost autorů zůstává pokus o vytvoření nové platformy mezinárodní politiky - Společnosti národů - která se snažila nahradit tradiční autoritativní rozhodování velmocí jednáním všech členských států u zeleného stolu. Je více než s podivem, že autoři používají k charakteristice versailleského systému terminologii německé nacionální publicistiky a označují ho za "versailleský diktát" (408). Také při jeho celkovém hodnocení přejímají tato stanoviska. Uvádějí, že nenormálnost "versailleského diktátu" byla v tom, že "Německo bylo zbaveno přirozeného postavení ve střední Evropě" (411) a neživotnost versailleského systému spatřují v tom, že "nebylo možno ignorovat dynamický sedmdesátimilionový národ, všestranně civilizačně zdatný" (565). Teprve vnitřní rozklad versailleského systému vytvořil podle autorů předpoklady k tomu, že Německo se mohlo stát určujícím faktorem evropské politiky. Na jejich pozitivní hodnocení nemá současně žádný vliv skutečnost, že se v té době jednalo již o Německo nacistické. Uvádějí: "Teprve nacistické Německo začalo - ostatně zvolna - orientaci ostatních velmocí trvaleji usměrňovat" (413). Protože patří k jednomu z rysů Podivenových úvah, že v řadě případů nevyslovuje své konkrétní závěry, ani na tomto místě neprecizuje, jakým směrem bylo zaměřeno toto "usměrňování". Bezprostředně následující výklad o politice sovětského Ruska je však určuje zcela jasně. Při tom ovšem si autoři zřejmě nejsou vědomi toho, že protiruské zaměření nacistické politiky v polovině 30. let bylo významným přerušením starší linie německo-ruské spolupráce. Jejím počátkem byla rapallská smlouva z roku 1922, na niž v roce 1939 navázal pakt Ribbentrop-Molotov. Při zmínce o rapallské smlouvě (420) se autoři současně omezují pouze na konstatování, že jí byly mezi Německem a sovětským Ruskem navázány politické a hospodářské styky. Zcela nepovšimnuty ponechávají vojenské části smlouvy, které umožnily vybudování a výcvik jak německé, tak sovětské armády. Pod zorným úhlem svých základních premis hodnotících obecný meziválečný vývoj přistupují autoři k výkladu o Československu. Odmítají, že by vytvoření samostatného státu bylo završením snah minulých generací. Popírají aktivní podíl českého a slovenského národa na vznik Československa. Považují československý stát - na rozdíl od ostatních nástupnických států za stát zcela nový, který "nebyl analogií někdejšího českého státu" a nemohl se proto opřít o historickou tradici. Protože prý nebyl podmíněn ani "geograficky, demograficky a sociálně psychologicky, postrádal logické zdůvodnění svého vzniku". Nejenže děkoval za svou existenci pouze versailleskému systému, ale byl sám jeho "bezprecedentnim výtvorem" (303). Ve zrození československého státu spatřují autoři pouze "náhodu", za kterou považují vítězství Dohody v první světové válce. Pro český a slovenský národ byl prý tento stát pouze darem, a to darem nezaslouženým (301,303, 371,376,380,394 a j.). Byl to nezdařený pokus o český stát (359), který měl "jepičí život a jehož roky byly sečteny již v okamžiku jeho zrodu" (360). A bylo to především "vinou Čechů samotných", že tento "první a jediný novočeský pokus o stát ztroskotal" (305), a to "fatálním" rozkladem zevnitř v době Mnichova (358, 653). První republika se prý také "nezapsala do duší současníků natolik hluboko", aby stáli o její znovuobnovení (358). Za hlavní příčinu neúspěchu tohoto "pokusu" a za konkrétní důvody krátkého trvání republiky označují autoři špatnou československou jak zahraniční, tak i vnitřní politiku. . Na československou zahraniční politiku měl podle autorů "neblahý vliv výsadní monopol jediné osoby, Masarykova chráněnce Edvarda Beneše" (396). Při odmítání a kritice československé zahraniční politiky prokazují však autoři udivující neznalosti. Konkrétní výklad nahrazují spekulativními dedukcemi, na jejichž základě dospívají k mylným závěrům. Zcela mimo pozornost autorů zůstává hlavní rovina československé zahraniční politiky - její působení ve Společnosti národů -, kde usilovala o zmírňování napětí, o řešení sporů mezi státy arbitrážním jednáním či o prosazení účinných sankcí proti agresorovi, jak tomu bylo např. v roce 1935 při projednávání vpádu fašistické Itálie do Habeše. Pro Benešovo úsilí o prosazení zásad kolektivní bezpečnosti mají pouze pohrdavé konstatování, že "o to nikdo vážně nestál" (412). Základním omylem československé zahraniční politiky bylo podle autorů její setrvávání ve spojeneckém svazku s Francií. Tím, že si nasadila "brýle francouzského mámení" (395), nebyla prý schopna přemýšlet o "jiných alternativách" (396). Na prvním místě mezi těmito alternativami byl příklon Československa k Německu a k Rakousku (413). Československá zahraniční politika však - podle autorů - nepochopila tuto nutnost, bez níž nemohlo dojít k "integrací střední Evropy v ústrojný celek" daný její geopolitickou podstatou (424) . To ovšem by bylo vyžadovalo od československé zahraniční politiky "rozchod s duchem Versailles" a revizi "české státní ideologie" (413). Rady autorů, že Československo se mělo s Německem "zkusmo a pozvolna" sbližovat (413) působí ovšem ve světle konkrétní československé politiky groteskně. Autoři zřejmě nemají žádné znalosti o československo-německých jednáních zahájených bezprostředně po podpisu versailleské smlouvy, jež v roce 1920 vyústila do podpisu vzájemné smlouvy. Byla to první mezinárodní smlouva, kterou Německo po válce uzavřelo, a Československo mu v ní vyšlo maximálně vstříc v konkrétních, především majetkoprávních otázkách. Tato smlouva se také stala základem úzkých a pozitivních československo-německých mezistátních vztahů ve dvacátých letech. Zcela zkreslená je československá zahraniční politika k dohodě čtyř velmocí - Anglie, Francie, Německa a Itálie - v Locarnu roku 1925. Konstatování že Edvard Beneš nevěnoval tomuto mezinárodně-politickému mezníku evropských dějin "dostatečnou pozornost" (412) a že Locarno "bylo v Československu vlastně přehlédnuto" (413), je mylné. Autoři zřejmě nic nevědí o tom, že právě v důsledku Locarna uzavřelo Československo arbitrážní dohodu s Německem, smlouvu o spolupráci s Polskem a spojeneckou smlouvu s Francií. Nezdržovali se ani pozornějším přečtením Benešova projevu, hodnotícího nové trendy evropské politiky. Místo toho tvrdí, že měl okamžitě odstoupit a že mělo dojít k revizi československé "zahraniční politiky a k její reorientaci" (413). Směr této "reoríentace" nechávají nevyřčený. Z kontextu je však zřejmé, že míní jednoznačnou orientaci na Německo. Pokračování
Posted on: Sun, 21 Jul 2013 10:22:29 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015