Projekt Huemul Argentinský diktátor Juan Perón se v polovině 20. století snažil vybudovat ze své země politickou a průmyslovou velmoc. Pro tento cíl chtěl využít i německé vědce, kteří se zkompromitovali za nacistického režimu. Argentinský dokument Na sklonku 2. světové války pracovali němečtí vědci na vývoji atomové bomby a dalších „tajných zbraní“. Atomovou bombu se jim naštěstí do konce světového konfliktu vyrobit nepodařilo, ale jejich znalosti hodlal ve druhé polovině čtyřicátých let využít argentinský diktátor Juan Perón. Argentina z války hospodářsky značně profitovala a nashromáždila značné finanční rezervy. Mohla tak „kupovat mozky“ a stavět pro ně odpovídající vědecká zařízení. Jedním z vědců Třetí říše, kterého Argentinci získali pro spolupráci, byl Ronald Richter /1909 – 1991/. Vědec rakouského původu a absolvent pražské německé techniky sliboval Perónovi realizaci jaderné fúze. Měla být využita jako laciný zdroj energie i jako prostředek k výrobě jaderných zbraní. Richter dostal k dispozici opravdu velké finanční prostředky. Nákladně nechal vybudovat laboratoř s reaktorem a na konci roku 1952 prohlásil, že se mu jadernou fúzi podařilo uskutečnit. To však nikdy seriózně neprokázal, jen tak tak se vyhnul vězení a s cejchem šarlatána dožil v zapomnění. Argentina pod nacistickým vlivem Perónův termonukleární program Příliv německých mozků do Argentiny Bláznivý projekt bláznivého muže Prozrazený podvod Sen vyprchal Argentina pod nacistickým vlivem V roce 1933 navštívil Buenos Aires vysoký zmocněnec NSDAP, který měl na starosti aktivity nacistů v Jižní Americe. Počítal s podporou místní německé militaristické organizace Stahlhelme a přijel s jasným cílem – založit v Argentině nacistickou stranu. S rostoucím nebezpečím rozpoutání vážného konfliktu na evropském kontinentu byli Američané velmi ostražití, zvlášť vůči tomu, co by se mohlo odehrávat takřka za humny, na půdě Jižní Ameriky. Třetí říše mohla Argentinu právem považovat za svého spojence. Němečtí přistěhovalci proudili do této jihoamerické země už od poloviny 19. století. Vytvářeli bohaté a soudržné komunity a přispívali k hospodářskému rozkvětu a stabilitě. Na starou vlast nikdy nezapomněli a udržovali s ní hluboké a pevné vztahy, a to i v časech, kdy v Německu zvítězili nacisté. 10. dubna roku 1938 se v Buenos Aires konalo velké shromáždění na oslavu připojení Rakouska ke Třetí říši, na níž se sešlo 20 tisíc argentinských Němců. Byla to největší veřejná demonstrace národně socialistické strany mimo území Německa. Argentinské vlajky visely hned vedle těch německých s hákovým křížem, což znamenalo zásadní projev politické orientace. V roce 1940 byl Perón, tehdy jako plukovník, na stáži v Itálii. Byl tady svědkem toho, když na přeplněném římském náměstí Plaza Venezia Benito Mussolini vyhlásil válku Francii poté, co byla napadena Německem. A právě Mussolinim, stejně tak i Hitlerem, se Perón při formování svých politických postojů inspiroval. Když tlak ze strany Washingtonu neustával, 27. března 1945 nakonec Argentina vyhlásila Německu válku. Dekret podepsal i Juan Perón. Bylo to ale pouze zbytečné gesto, které nemělo žádný význam. Jak podotýká německý historik Holger Meding, Argentina totiž nevyhlásila Německu válku proto, že by ho označila za nepřítele, ale kvůli jeho spojenectví s Japonskem. „Pro Američany tak Perón zůstal krajně nevěrohodnou osobou. Během prezidentské kampaně v roce 1945 se proto snažili různými způsoby zabránit jeho zvolení. Ale bez úspěchu.“ Když se Perón stal prezidentem, následovalo obchodní embargo, které jenom vystupňovalo politické napětí mezi oběma zeměmi.“ Perónův termonukleární program Juan Perón Juan Domingo Perón se narodil v roce 1895. Po střední škole vstoupil na vojenskou akademii a v roce 1930 se jako řadový důstojník účastnil státního převratu. Ve 2. polovině 30. let pobýval v Evropě a neskrýval své sympatie k fašistické Itálii a nacistickému Německu. V roce 1945 úspěšně kandidoval na úřad prezidenta Argentinské republiky. V roce 1947 uveřejnil americký levicový časopis New Republic senzační článek o Perónových tajných jaderných plánech. Psalo se v něm, že Argentina připravuje tajný vojenský plán na výrobu atomové zbraně, a navzdory tomu, že se vyhnula účasti na velkém mezinárodním konfliktu, mohla by se pokusit pozměnit rovnováhu poválečného rozložení sil. Někteří namítají, že ve skutečnosti šlo o vědecký program mírového využití atomové energie. Připravil ho uznávaný odborník Enrique Gaviola, prezident Svazu argentinských fyziků a ředitel astronomické observatoře v Cordobě. Tento argentinský fyzik studoval ve 20. letech v Evropě u takových veličin, jakými byli Einstein, Born a Planck. Gaviolův projekt přesto u Američanů a Britů silný odpor. Oficiální americká propaganda neváhala srovnávat Peróna s Hitlerem a nevylučovala možnost, že argentinské ozbrojené složky i část obyvatel sympatizují s národním socialismem. To vše ale v podstatě úplně zbytečně. Sám Perón ho totiž zadupal do země. Mnohonásobně větší podporu, než o jakou žádal profesor Gaviola, totiž během jediného setkání s Perónem získal Ronald Richter, jeden z Evropanů, již sem přicházeli po 2. světové válce. Příliv německých mozků do Argentiny Kurt Tank Letecký konstruktér Pedro Jorge Matthies, původně Kurt Tank, se podílel na vývoji nejmodernějších letounů Třetí říše. Útočiště v Jižní Americe hledal, protože své znalosti nechtěl předat USA nebo SSSR. I v Argentině dosahoval skvělých výsledků při konstrukci nového stíhacího letounu. Ronald Richter Fyzik rakouského původu narozený v dnešním českém Sokolově svou první laboratoř vybudoval v Rakousku. Později studoval na univerzitě v Praze. Než odjel do Argentiny, pracoval pro německou firmu AEG a pro Francouzský petrochemický institut. Perón chtěl do země přilákat německou inteligenci – zejména techniky, univerzitní profesory a inženýry, kteří by se podíleli na rozvoji argentinského zbrojního průmyslu. Jedním z takových byl letecký konstruktér Pedro Jorge Matthies, dříve Kurt Tank, jenž nedlouho po svém příjezdu doporučil Perónovi rakouského fyzika Ronalda Richtera. Perón neváhal a Rakušanovi se tak otevřela cesta do nejvyšších kruhů. Pouhý týden po příjezdu do Buenos Aires, 24. srpna 1948, byl pozván do prezidentského paláce, kde Perónovi tvrdil, že zná způsob, jak prostřednictvím řízené termonukleární fúze vyrábět energii. Prezident byl nadšen a ihned poskytl Richterovi dobře vybavenou laboratoř ve městě Cordoba. Jaderný projekt byl zahájen. Jeho ambiciózní projekt se začal uskutečňovat v květnu 1950 na odlehlém místě v jihozápadní Argentině – na ostrově Huemul ležícím uprostřed jezera poblíž města Bariloche. Ostrov se stal prvním centrem výzkumu jaderné fúze na světě. Celý komplex tvořily laboratoř číslo 1, kde stál obří reaktor, laboratoř číslo 2, kde prováděl Richter své pokusy, laboratoř číslo 3, která sloužila jako skladiště, a pak zatím nevyužitá laboratoř číslo 4, elektrárna, Richterův dům, fotografická laboratoř a stanoviště ostrahy. Bláznivý projekt bláznivého muže Když Richter poprvé spatřil plášť velkolepé stavby, začal zuřit. Nelíbilo se mu vyústění 15 ocelových trubek o průměru 5 cm, které byly zapuštěny v betonu a směřovaly přímo do komory reaktoru. Rozlícený vědec bez jakéhokoli vysvětlení ihned nařídil trubky nahradit za širší a betonové. Stavitelé byli šokováni. Snažili se mu vysvětlit, že to nejde, protože ty trubky jsou už zabetonované. Nejdřív nechal postavit obrovský vnější válec, a když potom začal praskat, nechal ho zase strhnout. Jeho spolupracovníci tehdy nabyli dojmu, že se úplně zbláznil. V polovině června 1950 se tak vydal do Cordoby, aby nalezl přímluvu u Kurta Tanka. Ten po jistém váhání sepsal zprávu, ve které potvrdil, že se Richter blíží k ovládnutí termojaderné fúze, a že jeho rozhodnutí je oprávněné. Takové dobrozdání mělo svou váhu. Jak vedoucí celého projektu, plukovník Gonzáles, tak i samotný prezident uvěřili, že Richter ví, co dělá, a tak vládním dekretem nařídili, aby byla obrovská stavba stržena. To už ale mezi Richterovými spolupracovníky sílilo podezření, že jejich nadřízený nemůže být zcela příčetný. V únoru roku 1951 ale vypukl na ostrově Huemul první závažnější skandál. Všechno začalo tím, že se zástupce armády plukovník Fox vypravil na tajemný ostrov, aby si osobně ověřil, co se tam vlastně děje. Nepočítal s vřelým přivítáním, ale skutečnost předčila všechna jeho očekávání. Říkalo se, že ho Richter s napřaženou pistolí shodil z přístavního mola do vody. Perón Richterovi v reakci na to odeslal dopis, ve kterém stálo: „Drahý příteli. S politováním jsem vyslechl, co se přihodilo plukovníku Foxovi. Věřím, že to bylo nedorozumění způsobené jeho přílišnou vojenskou horlivostí. Přeji si, abyste mohl v klidu pokračovat ve své práci. Vydal jsem proto rozkaz, kterým vám svěřuji naprostou kontrolu nad ostrovem.“ Přípis uděloval Richterovi na území ostrova prezidentské pravomoci. Šlo o naprosto neslýchaný akt, který byl v rozporu s ústavou. Ale navzdory silné podpoře, které se Richterovi dostávalo z nejvyšších míst, chybělo to nejpodstatnější, konkrétní výsledky. Čas rychle ubíhal a Richter si zřejmě uvědomil, že musí svého chlebodárce uklidnit. Proto odeslal zprávu, na kterou prezident Perón dlouho a netrpělivě čekal. Oznámil, že 16. února 1951 na Huemul provedl historicky první řízenou termonukleární fúzi. Prozrazený podvod Svět v pochybnostech V době, kdy dvě největší světové velmoci rozpoutávaly závody ve zbrojení, svět s překvapením zjistil, že se o členství v atomovém klubu hlásí další země. Prezidentovo prohlášení o řízené termonukleární fúzi na ostrově Huemul vyvolalo ve světě velký ohlas, ale i řadu spekulací. Americká Komise pro atomovou energii odmítla zprávy z Argentiny komentovat. Mnoho odborníků však vyjádřilo značné pochybnosti a část tisku ve Spojených státech začala široce rozebírat možné dopady argentinského objevu. Přední světoví fyzici Perónovu nicméně bombastickému prohlášení nevěřili. Den před oním údajným objevem Richterův nejbližší spolupracovník Heinz Jaffke skutečně provedl opakovaný pokus. Ve válci obsahujícím směs lithia a vodíku vyvolával elektrické výboje a výsledky měřil pomocí spektrografu a dvou Geiger-Müllerových detektorů ionizačního záření. Spektrum prvků hořících v elektrickém oblouku bylo zaznamenáno na fotografickou desku v podobě série tenkých svislých čar. Richter neskrýval nadšení a okamžitě se vydal za plukovníkem Gonzálesem. Jaffke ho ale upozornil na problém s posuvným mechanismem přístroje. Podle něho nebyly výsledky spolehlivé a pokus bylo nutné opakovat. Ale Richter to odmítl. Richter přijímal bez mrknutí oka všechna ocenění za úspěšné zvládnutí řízené termojaderné fúze, ale zároveň musel čelit pochybnostem, které na něj doléhaly ze všech stran. Vedoucím projektu zůstával i nadále plukovník Gonzáles. Tlak z jeho strany vyvrcholil během bouřlivé schůzky v únoru 1952. Doktora Richtera neustálé dotazy rozlítily natolik, že plukovníka hrubě urazil. Gonzáles ihned odcestoval do Buenos Aires za prezidentem, podal stížnost na Richterovo chování a nabídl svou rezignaci. Perón ji přijal. V březnu 1952 jmenoval nového ředitele Pedra Iraolagoitíu. Ten už během první návštěvy na ostrově dospěl k jednoznačnému závěru, že doktor Richter je blázen. V září 1952 na ostrov dorazila inspekční skupina, jejíž detektory nějaké záření zaznamenaly. Pak se však ukázalo, že nesouvisí s jadernou energií, ale že jde o radiové vlny. Doktor Balseiro a inženýr Bancora, kteří se tehdy účastnili inspekční cesty, popsali Richterovu práci jako úplnou frašku. A i další dva význační fyzici jeho důvěryhodnost naprosto zpochybnili. Byli to německý profesor Richard Gans a doktor Antonio Rodríguez z Argentiny. Právě s nimi se Richter v poslední fázi své kariéry setkal v kanceláři ministra Mendeho. Došlo tu k ostrému názorovému střetu. Richter však při konfrontaci zcela selhal a svou pozici neobhájil. Vzápětí ho přestal podporovat i prezident a o dva a půl roku později bylo jaderné zařízení v Bariloche ve vší tajnosti demontováno. Přístup na ostrov však zůstal nadále zakázán a ještě v létě roku 1953 každou noc osvětlovaly nebe i široké okolí silné reflektory. U místních obyvatel i u turistů to vyvolávalo dojem, že laboratoře jsou stále v provozu. Sám Ronald Richter však z tajuplného ostrova v tichosti zmizel a nikdy se tam už nevrátil. Sen vyprchal Začátkem prosince 1952 otiskly newyorské Timesy článek s titulkem „Perónův jaderný sen vyprchal“. Později vyšlo najevo, že záznamové přístroje byly zapojeny špatně a některé nebyly připojeny vůbec. Argentinské naděje na ovládnutí termonukleární fúze se tedy rozplynuly. Argentina měla tehdy zajímavé možnosti a působení evropských vědců a konstruktérů bylo velkým přínosem. Nikdy toho ale nedokázala využít. Richter usiloval o slyšení v argentinském Kongresu. Zákonodárci mu však jen stručně oznámili, že na žádné vysvětlování nemá právo, a dokonce na něj nechali uvalit vazbu. Po 5 dnech byl propuštěn a pak už natrvalo žil v domku na okraji Buenos Aires. Není známo, zda se po zbytek života zabýval nějakou vědeckou prací. Zemřel roku 1991.
Posted on: Tue, 01 Oct 2013 23:14:23 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015