Přepsaná pohádka O princezně Marušce: O princezně Marušce Modrou letní oblohou poletovalo hejno ptáků, sluneční zář se na celou zemi usmívalo a příjemně ohřívalo vše, co bylo pod ním. Na paloučku, kousek od zámku, který zel nedozírným bohatstvím, mezi kopretinami pobíhala princezna Maruška, až ji šaty vlály okolo drobných nožek s vysokými pruhovanými punčochy. Maruška si prozpěvovala písničku Letní oblohou svítí sluníčko, tak usměj se na svět Maruško, Maruško usmívala se z každé nové věty, která ji napadala a opouštěla její ústa. Letní šaty kolem jejích nohou tančí s ní a Maruška se radovala z jejího pohybu, když se na své šaty zadívala. Její zpěv uslyšel v zemi krtek, ten přispěchal podívat se za Maruškou, jak ji to dnes náramně sluší a nebyl to jediný návštěvník, který se za princeznou přišel podívat. Kousek od jejích nohou si krtek prohrabal cestičku a usadil se na bobek, hned vedle lišky Bystroušky, Zajdy Ušáka a chytil je okolo ramen a hezky do rytmu jejího zpěvu spokojeně pobrukoval s nimi. Zajda zavrtěl ocáskem, když se mu do něj zakousl nezbedný mravenec, který myslel, že je Zajda jeho potravou, ale nebyl k snědku. Mravenec zaprskal, zahrozil na Zajdu svojí malou pěstičkou a odcupital hledat potravu jinde. Opodál zamával svými křídly motýl, který vše sledoval z nedalekého listí kopretiny. Proletěl před zraky přísedících. Jeho barevná křídla se jim ztrácela z dohledu. V letu jim pomalu mizel za obzorem, kde v nedbale působící chaloupce kul své nekalé pikle na pohled mile vypadající dědeček, který chodíval na procházky se svojí dřevěnou holí. Někdy potkával princeznu Marušku na jejích procházkách a vyptával se jí na podivné věci, že si někdy Maruška říkala, k čemu mu takové informace budou. Vždy se při odchodu, vesele za dědečkem otočila a mile se na něj usmála a než se ji ztratil z dohledu, dlouze mu mávala, ale to už dědeček nezpozoroval. V chaloupce, která nebyla perníková, ale celá zchátralá dřevěná posetá hustým mechem. V komíně hvízdala meluzína, s každým krokem zapraskalo nějaké to dřevo, chaloupka už mnohé pamatovala, a ani tentokrát chaloupka nebyla osamocená, jen nebyla udržovaná, ve které pobíhal dědeček sem a opět támhle. Ani chvíli se nezastavil, ani chvíli neměl nazbyt, kul nekalé pikle, bylo to všude znát. Na jednom místě se zastavil pouze na okamžik, nikde dlouze nevydržel, tu něco přidržel, jinde něco dotáhl, kovovou konví, jinde dolil oleje doušek, než byla mírka oleje plná a on s ní plně spokojen. Nasadil si silné brýle, na uši přiložil veliké klapky, až měl pod nimi hlavu takměř schovanou, prošedivělé vlasy s nakrčeným čelem se šmouhou od oleje mu ochraňovala silná přilba, kterou ještě dědeček měl, ještě když bojoval po boku s Napoleonem, i ona mnohé pamatovala, ale tohle nepatří do našeho příběhu. Dědeček odběhl do vedlejší místnosti, kterou od rohu do rohu, od zadního koutu po hořejší kraj vyplňoval obrovitánský stroj, který měl všechny vývody vedené střechou, z nichž se kouřilo, vřelo i bublalo, až to bylo děsivé. Jinde opět vřela pára, dědeček povolil jeden z ventilů, aby vypustil přebytek páry, až to pístech zahvízdalo, pod tlakem obrovitý stroj poskočil ze země, až žuchl zpět na své místo, kde v podlaze zanechal hluboké praskliny. Budík s tlakoměrem přesahoval ukazatelem plný výkon. Ještě chvíli a bude vše připraveno radostně poskočil dědeček do uši rvoucího hučení pískající páry, radostně si mnul ruce, které měl ve špinavých rukavicích od oleje a všeho toho maziva. Spěšně prohlédl velikou hadici z jednoho konce ke druhému, jestli je v pořádku, ta byla nasměrována na jednom konci do veliké prázdné nádrže a její druhý konec byl vsazen do země, u kterého ústí vedlo, kdo ví kde. To věděl jen dědeček a zkuste se ho zeptat, možná vám to poví, ale ruku do ohně bych za to nedal, to bylo pouze jeho tajemství... Naposledy dědeček doběhl ke zdroji svého vynálezu, klekl si před něj, jakoby v nějakém rituálu se předklonil a oběma rukama pevně uchopil za veliké kolo, zadržel dech, pára mu orosila silné brýle, přes které už i tak nic neviděl, jen věděl co udělat chce a to taky udělal. Otočením kolesa proti směru hodinových ručiček jím pomalu otáčel, skřípalo to, ale jeho malý svět ozubených koles, kol i kladek se hnul, tím správným směrem jakým měl. Otáčel jím tak dlouze, než se kolo zaseklo v místě, kde byla zarážka, plně otevřené pro sběr... Dědeček se vítězoslavně zazubil, vše bylo na dobré cestě. Ohromný vynález vydal tak obrovskou sílu, až to pomalu začalo vysávat všechen vzduch okolo. Země se v základech otřásla, až dědeček ztratil rovnováhu, upadl zadkem přímo na jednu z hadic, která se mu zaryla mezi půlky, ty prudce sevřel, až sotva vydal hlásku, který mu vyrazil překvapením všechen dech z plic. Zavyl jako pes na měsíc při úplňku. Před očima se mu setmělo, zatřepal hlavou, aby se zbavil z očí slzy, ušmouranou rukavicí otřel sklo brýlí, zahleděl se na hodinky, vše bylo podle plánu... ...Tou dobou byla zrovna Maruška, na zámku zrovna plavala v bazénu ne tak kdejakém, všude se to blýskalo. Toto provozovala třikrát denně, po dobu několika let. Oslepující zář drahého kamení a kovu, příchozím svítila do očí, takovou silou, že si při vstupu do plaveckého salonu, musel každý vzít silné sluneční brýle. Ani slunce nemuselo celé dny svítit, pod nedozírným bohatství celé Marušky království, bylo jako za dne. Bazén vykládaný zlatem a diamanty, ze stropu padal do jeho okraje vodopád mincí s lesknoucími se diamanty, který poháněl velký větrný mlýn se zlatými lopatkami. To si jen tak někdo dovolit nemůže. Až po samotný okraj, byl bazén naplněn mincemi, takové hodnoty, že i sám strýček Skrblík, byl podle princezny Marušky pouhým žebrákem z ulice. Po okraji bazénu stál na podstavci svatý Václav na koni, (který záhadně zmizel z jejího bazénu, poté se objevil na Václavském náměstí v Praze, tak záhadně, že si toho nikdo nevšiml a to jej nakládalo více než padesátka lidí a nikdo z tázaných o ničem nevěděl. Tato tradice záhadných loupeží se bohužel dodržela do dnes). Ale zpět k naší pohádce... Zrovna se naše princezna Maruška zakuckala, když jí při plaveckém stylu kraul, cvrnkla větší mince do pusinky. Pod jejím tělíčkem se zdvihla vlna mincí, která přetekla přes okraj bazénu, až do žlábku, kde odtekla a s cinknutím se ztratila z jejího dohledu. Nad plýtváním mincí se nemusela princezna zabývat. Její odtok byl vyveden tak, kde u odpadních nádrží ve spodních částech místnosti, mělo službu několik zaměstnanců, kteří vyplavené peníze vraceli za pomocí širokých lopat zpět na běžící pás a ten přebytečné mince vracel zpět do bazénu oním vodopádem. …V tom se to stalo. Země se malinko zachvěla. Maruška nedbala prvnímu drobnému záchvěvu sebemenší pozornost. Podruhé byl záchvěv o mnoho silnější, až se princezna zalekla a zpod hromady mincí ve vynořila, když se potápěla, až ze sebe vykoktala Co-co se to dě-je? hek. Na stropě se rozezvonil lustr posetý diamanty, který nevěstil nic dobrého. Při třetím a ještě silnějším otřesu se princezně pod nohama vytvořil gejzír mincí, stoupající až ke stropu plaveckého salonu, ten sebou strhl lustr s diamanty, mlýn i podstavec se svatým Václavem na koni, který začal padat zpět do bazénu. Cítila, kolem sebe velký tah. Studený vzduch vytvořil vír. Dívala se bezmocně, jak se její bohatství přímo před jejíma očima ztrácí do hlubiny, až vše pohltila temnota, která spolykala všechny peníze i cennosti. V prázdném bazénu jen samotná Maruška plácala svýma ručkama, jako kapr na souši. V marné snaze zachytit poslední minci, která jí proklouzla mezi prsty vše zmizelo nenávratně v hlubině... …vítr stránky času odvál k nedaleké chaloupce, kde dědeček netrpělivě postával a pokuřoval ze svojí fajfky u nádrže, kde se měl každou chvíli z hadice začít sypat poklad, právě uloupený z bazénu princezny Marušky. To napětí dědeček nevydržel a vlezl žebříkem do nádrže, sklonil se přímo k ústí hadice, přisunul si brýle na čelo a jedním okem, jakoby hleděl dalekohledem do ústí hadice nahlédl. V tu chvíli mu přímo do oka vletěla mince, která jako jedna z prvních opustila její ústí. Dědeček se prudce otočil, když ten čin nečekal, předklonil se a přímo do zadku, který měl u hadice mu vletěl i s podstavcem svatý Václav i s koněm. Na okraji louky bylo slyšel jak dědeček zavyl, až vyplašil hejno vrabců vysedávajíc poblíž chaloupky. Ta bolest bědoval dědeček, válejíc se po zemi a svými pěstmi tloukl do podlahy. Mince mu v oku zůstala. A stolici? Na tu si chvíli nesedl. Mince nevypadla, ani žádným záhadným kouzlem nešla z oka dostat, ta bude muset být v jeho oku navěky, jak se později ukázalo, tak se i stalo. Nádoba se pokladem zaplňovala a ve vedlejší místnosti to z kotle střelilo takovou silou, až chaloupka poskočila ze země. Okolo šla bába kořenářka. Při ráně, která vyšla z dědečkové chaloupky se usmála a sama pro sebe pravila. á náš dědeček měl k obědu hrachovku dál nevnímala co se okolo chaloupky děje, zamyslela nad svými myšlenkami, pohodila nůší na zádech a pokračovala svou cestou. Dědeček poskakoval jako střelený zajíc do vedlejší místnosti a měl plné ruce práce, hašením uhlíků, kterých už byla podlaha plná. Kotel nafouknutý, až to v něm praskalo, vypadal, že každou chvíli povolí a rozletí se po celé chaloupce. Dědeček se rychle natáhl k ventilu a snažil se jím otočit, aby vypustil přebytečnou páru. Bylo to takříkajíc v pravý čas, ale na to co se přihodilo, bylo až moc pozdě. Při dalším otřesu, který nadzvedl chaloupku i s celou loukou, z níž vystřelil tlak nahromaděné páry i s uloupenými mincemi, kamaráda naší princezny Marušky. Do výše několika stop ze svého domečku, jako střela k nebi vyletěl krtek. Ten měl po obědě zrovna siestu a ve svém pyžamu usínal v pelíšku při luštění křížovky, když se mu toto neštěstí přihodilo. Dopadl zadkem na pevnou zem v tlapce stále držel tužku. Pyžamo na sobě legračně roztrhané, zezadu zakmital ocáskem na hlavu mu dopadala roztrhaná křížovka i nemnohé mince. Ohlédl se směrem ke svému domečku, ze země se jen kouřilo, po domečku zbyl pouze vydlabaný kráter, dokola něj na zem dopadala hlína. Podíval se směrem k chaloupce dědečka, který před ní zmateně pobíhal a hasil kolem chaloupky oheň a sbíral všechny popadané mince. Jak krtek dědečka uviděl, do oka dostal tiky, na čele se mu zatřpytil pot a v tlapkách praskla pod jeho silou zlostí tužka... Krtek obíhal chaloupku směrem, aby jej dědeček neměl v dohledu, takovou rychlostí, že i sám dědeček, kdyby sebevíc chtěl, tak by měl co dělat, aby krtka zastavil nebo jen zahlédl. Moje penízky! Jsem bohatý! Ha oloupil jsem všechno bohatství světa, které mám jen já, hahaha. Kdo je teď bohatý, he? Bohatství princezny Marušky je teď jen moje! dědeček se smál smíchem šílence, když probíhal chodbou, směrem k nádrži. Plnou náruč právě uloupeného bohatství objímal, jako milenku a samým štěstím, přišel k nádrži, která byla až po okraj zaplněná mincemi do nádrže skočil a na všechny strany do všech koutů rozdával pusinky. Oslepen sám sebou dědeček přehlédl, že v místnosti je ještě jeden nevítaný návštěvník, který všechno jeho počínání sledoval s takovým odporem a zlostí, že se musí za každou cenu, kterou dědeček, provedl princezně Marušce a jemu domečku pomstít. Do vedlejší místnosti dovedl krtka hluk, právě dobíhajícího motoru toho čarodějného stroje, který dědeček stvořil pro sebe zbohatnutí, až k samotnému jádru onoho zdroje. Krtek si dílo pozorně prohlížel. Pohled mu spočinul na kole, které bylo na zarážce spuštěno pro sběr. Musím jej přesunout o jedno políčko, to se budou dít věci. A teď… otočíme zašeptal do větru krtek, kde bylo vepsáno plně otevřeno pro sběr na plný výkon, nebezpečí životu K tomu abych kolem otočil budu potřebovat větší sílu krtek na to a rozhlížel se po místnosti, kde pohledem hledal nějaký předmět, který by mu posloužil jako páčidlo, do kterého by se musel zapřít, aby vynaložil páku a svojí silou kolem otočil. To je ono co hledám!, vítězoslavně našel krtek to co hledal, když krtek zahlédl silnou železnou tyč opřenou za nohou stolu, kde bylo hodně věcí, které sám, ani krtek neznal k čemu všemu slouží. Vzal silnou tyč, kterou dal mezi okolo tak, aby měl velikou páku a tyčí i kolem mohl otočit, tak jak sám chtěl. Snažil se do ní zapřít co co krtkovi jen šlo a otočit kolem, ale ať se snažil sebevíc, tak mu síla nestačila. Bezradný krtek, hledal další způsob, ale ten se nalezl sám, do místnosti přišel zaslepen štěstím dědeček. To trapné ticho, kdy vystrašený krtek, který celým svým tělíčkem visel a třásl se na tyči, silou aby jí otočil, pohlédl do očí právě příchozího dědečka. Ten jeho pohled vycítil a upřeně se zahleděl do očí vystrašeného krtka. Dědeček brzy vystřízlivěl ze svého chvilkového štěstí. Vzteky se mu nahromadila krev do hlavy, až mu celá zrudla, začínal zuřit z toho co právě chtěl povést krtek. Ne, to ne!!! zařval dědeček, a natáhl ruce na krtka, chtíc ho odtamtud co nejrychleji dostat, než bude pozdě. Krtek ani chvíli neotálel a skočil dědečkovi přímo do klína, kde vší silou dědečka kousl. Dědeček dnes neměl svůj den a to ještě nebylo všechno, co se mu dnešního dne přihodilo. Ruce mířily do klína, nohy srazil k sobě takovou rychlostí, až ztratil balanc a svým, už tak dnes nateklým zadkem dosedl na tyč, kterou krtek dal mezi kolo. Ta bolest, která jeho tělem projela, byla zničující. Brýle se mu zarosila pára ze stoje, který dědeček uvedl svojí nemotorností do chodu otočením kola. Dědečkovo uf vystřídala bolest a vztek zároveň. Krteček se tak zaradoval, ale dědečkovo lítostné zvolání néééé bylo ještě hlasitější... Ze zámeckých ložnic přispěchal sám Sherlock Holmes, do plaveckého salonu, kde na kolenou klečela Maruška a nad ztraceným bohatstvím plakala. Sherlockem odhodlaný, daný úkol vyřešit se ihned pustil do práce, přistupoval pomalým krokem přikrčený, v rukou svírajíc velikou lupu, kterou zkoumal dno bazénu, hledajíc nějakou záchytnou stopu, nebo alespoň její náznak, v ruku druhou u svých úst, rty svíral fajfku. Po vydechnutí kouře zamlaskal, když vychutnával nahořklou příchuť lahodného tabáku, sám stanul u zaceleného velikého otvoru v podlaze bazénu. Díval se k princezně okem, které bylo přes čočku lupy neskutečně veliké, v níž bylo mnoho žilek propletených a silných, což znázorňovalo, že Sherlock dlouho nespal a podepisovala se na něm daň únavy vyčerpáním. Vaše veličenstvo, můžete na chvilku? poprosil princeznu, aby se ráčila podívat co právě našel. Zajímavé prohrábl si bradku, sklonil se k veliké stopě u dna bazénu, které zakrývala nedbalá pokrývka, tak aby jej oko nezahlédlo, ale ne oko zkušeného muže, jakým byl právě Sherlock, ten rukou začal po oněm dnu hladit a pokrývku sněti odmetat tak, až odhalil velké víko, běžným pohledem téměř neviditelné. To se začalo pomalu otevírat. Sám se zalekl, když trhnutím ruky, Sherlock očekával, že jej něco za zápěstí ruky stáhne dovnitř s napětím očekával co se bude dít. Z jejího jícnu vyšlo jen dlouhé táhlé slovo néééé Odkud jsem ten hlas slyšela? zašeptala Maruška. Opatrně Sherlock i s Maruškou nahlížejí do černého jícnu zejícího v podlaze bazénu. Sherlock i s princeznou Maruškou do níž nechápavě zírají. S pomocí lupy se zadíval na okraj otvoru v podlaze, kde jeho oko spočinulo na něčem co upoutalo jeho pozornost. Vytáhl z kapsy svého kostkovaného těžkého kabátu pinzetu, se kterou něco nabral v jejím okraji. Pevně ten předmět sevřel a posunoval směrem ke svému velikému oku pod lupou. Koutkem svých tenkých úst se vítězně pousmál. Předmět stále svírajíc pinzetou dal před oči princezny. Její pohled zármutku vystřídal pohled úžasu, kterým střídavě koukala na předmět v Sherlockově ruce a jemu do očí, jenž Sherlock pravil. Bingo! Mince, ústí ve dnu bazénu zející kdo ví kam, podivné zvolání. To je naše vodítko, kudy se vaše cenné bohatství ztratilo. Bude to chtít patřičné vybavení a za nedlouho se můžeme vydat ke zdroji toho všeho… Ani to Sherlock nestihl doříct, jen se podíval do očí princezny Marušky a síla neviditelných rukou je oba strhla sebou do jejího jícnu a nad jejich hlavami se podlaha nadobro uzavřela... Ani se Maruška nenadála a i s Sherlockem jela dlouhou tmavou rourou, která se zdála být nekonečná. Tah vzduchu je táhl, až na samotný začátek konce. Bylo v ní mnoho smyček a obratů, nekonečných spojů rour, přes které, když přejela jejich zadnice, vždy to poskočilo. Chvílemi byla Maruška dole, jindy nahoře. Hlava se jí točila. Sherlock se snažil vykoktat, jehož oko stále pod drobnohledem lupy zaostřilo do dáli, když poskočil zadkem na spoji roury Už, už vidííím světlo! blíž-íííme se k vý-chod-ůůů, a ůůů mu u úst zůstalo až k samotnému začátku konce roury, když mu nohy vyletěly, až k hlavě, jak rychle svištěl dolů a stále nabíral na rychlosti. Dohonil princeznu a své nohy zaklínil kolem jejího pasu, který nehodlal za žádnou cenu pustit. Maruška uviděla v dáli před sebou malé světýlko, tak jako předpověděl Sherlock. Za okamžik se světýlko změnilo v něco blyštivého, co bylo Marušce hodně povědomé a rychle se k nim přibližovalo. Konec roury se blížil, každým coulem. Závan větru nebyl tak zkažený, jako tomu bylo cestou sem, ale i tak příjemný dvakrát nebyl. Okraj roury byl jasně viditelný, jak jej osvětlovalo světlo a zář mincí v nádrži. Jediné „hek se vydralo Marušce z pusy, když dopadla na blyštivou hromadu jejího právě ukradeného bohatství, jenž se pod jejím nárazem zvedlo a rozkutálelo se a přelilo jako mořská vlna, přes okraj nádrže. Sherlock skončil o kousek za princeznou. Překulil se na bok a dlaněmi si hladil svůj zadek, který jej pálil a v popálených místech mu doutnal kabát, jenž se vznítil a začal mu hořet. Vodu, vodu Holmes začal panikařit, postavil se na nohy a utíkal do vedlejší místnosti hledat něco, kde by si zachránil zadnici, před upálením. Zastíněn svým doutnajícím zadkem nevnímal co se kolem něho děje. Jen jeho pohled upřel na káď s vodou, do které smočil zadek, jejíchž voda se přelila přes okraje kádě. Ta konečná úleva a chlad prošel Holmesovým tělem. Rukama se zapřel do okrajů kádě a oči mu šly v sloup. Tvář mu zalil pocit uspokojení a úlevy a jeho dlouhé ááách který si hezky mezi rty vychutnal, než začal pomalu otevírat oči, když slyšel v místnosti nějaké cizí zvuky a klapot nohou dobíhající princezny Marušky. Jejich pohled se zahleděl do rohu místnosti, kde zády k nim stál dědeček a rozkrokem tloukl do stolu. Dědeček vycítil, že není v místnosti sám s krtkem, podíval se po nových návštěvnících. Ta trapná chvíle, kdy dědeček hleděl střídavě ze Sherlocka a na Marušku. Pomalu mu začalo docházet co se děje. Ve tvářích se začervenal. Nově příchozím se naskytla nevídaná podívaná, kdy v úrovni dědečkových kalhot a stolu vyklouzla krtkova ruka, kterého se dědeček snažil setřást. Trvalo dlouho, než jim došlo, co se děje. Krtek na ně zvolal Nestůjte tam jako moulové! Dědečka neudržím dlouho! To už se dostal ze sevření a vyběhl k dědečkovu obličeji a malými ručkami jej tloukl do tváře, jako o život. Sherlock vyskočil z kádě, a co nechtěl, na mokré podlaze mu uklouzla noha, rukou převrhl káď i s vodou a dopadl jak dlouhý, tak široký na zem a po mokré podlaze si to šinul přímo pod nohy dědečka, kterého převrhl na sebe. Pohotová princezna Maruška zachytila krtečka v letu, ještě než stihl dopadnout na zem, ten se na princeznu podíval a usmál se. Poděkoval princezně a dal ji na líčko sladkou pusinku, která byla plná vděku... Při pádu na zem se stačil ještě dědeček přetočit, aby nedopadl na záda. Ruce dal k sobě a silou i veškerou svojí váhou dopadl na hrudník Sherlocka, tomu vyrazil dech. Jako ve zpomaleném záběru, se při nárazu na Sherlockův hrudník z dědečkových úst uvolnila zubní protéza, ta při dopadu na zem, začala kolem sebe okamžitě kousat všechno, co jí přišlo do cesty. Mokrý Sherlockův kabát vzal za své a pod ostrými tesáky, zely jen díry veliké na pěst. Jen tak tak Sherlock uhnul hlavou, když se protéza chtěla zakousnout jemu do obličeje, který si spletla s dřevěnou nohou stolu. Sherlock v mžiku na nohou a vynaložením veškeré své síly se nohou napřímil a do protézy, kousající nohu stolu, která se otočila proti jemu znovu zaútočit, v poslední chvíli provedl kop, protéza i s nohou stolu proletěla oknem chaloupky, kde už nenatropila tolik škody a úhony. Dědeček, zaúpěl a zlostí se vrhl na Sherlocka. Z pohledu Marušky to vypadalo, jakoby s Sherlockem tančil. Dědečkova bezzubá propadlá čelist se vrhla ukousnout nos Sherlocka, ale to dobře dopadlo a jen Sherlocka noc ožužlal. Sherlock se snažil dostat z dosahu dědečka, ale ten se jen tak nedal a Sherlocka svými pažemi objal kolem těla a vší silou mu stlačil hrudník. Sherlock volnou rukou, začal pátrat v kapse roztrhaného kabátu po čemkoli co by mu mohlo pomoci dědečka přemoci. V duchu se modlil, jestli dědečkova zběsilá zubní protéza neprokousala i jeho kapsy. ááá zajásal Sherlock, když rukou nahmatal v kapse nějaký předmět, který dal před obličej dědečka. Ouvej, opět vedle. Zvětšovací sklo lupy zaostřilo detailně obličej dědečka, který se nosními dírkami, plné chloupků vrhal proti sklu lupy. Vypoulenými oči pohlédl do zvětšovacího skla, jehož výrazu se Sherlock zalekl. Rychle ruka vystřelila zpět do kapsy. Sevření dědečkových rukou bylo tak silné, že už Sherlocka začala opouštět jeho síla. Ve své kapse nahmatal malý předmět, který mu málem vypadl z ruky. Jen tak tak jej zachytil za jeho konec a na poslední chvíli jej sunul k obličeji dědečka, nebo přímo k nosu dědečka. V prstech svíral svoji poslední záchranu. Sherlock pinzetou mířil přímo k dědečkovu nosu. Oko dědečka upoutal ten pohyb, který vycítil úmysl Sherlocka. Začal svůj stisk povolovat, kde veškerou svoji iniciativu přebral Sherlock, který přenesl svoji váhu do volné ruky ve které svíral pinzetu, nebezpečně se blížící proti nosu dědečka. nenene prosil dědeček, ale to nepomohlo k tomu co se chystal Sherlock udělat. S pinzetou v dědečkově nose sevřel vší silou chloupky v nose a tahem k zemi, šel i dědeček tím pohybem s ním. omlouvám se prosím! prosím! omlouvám se za všechno co jsem napáchal a všechny škody jakkoli vynahradím! prosil fňukající dědeček o smilování. Vytrpěl si dost! princezna Maruška ukončila jejich počínání. Dědečku tobě já přikazuji, aby jsi vše navrátil do původního stavu v jakém vše dříve bylo! všechny cennosti do poslední mi dopravíš svojí vlastní silou do mého bazénu odkud jsi mi je uloupil a k tomu ti nepomůžou žádné tvé vynálezy. Jako hanbou ti v tvém oku zůstane mince, aby tě každý poznal a byl před tebou na pozoru!“ princezna pokračovala ve výkladu dál. „Sherlock osobně na tebe dohlédne. Potom mi zmiz navždy z očí. Vykazuji tě ze svého království a nikdy, opakuji nikdy mi nechoď na oči!!! Dědeček se rozplakal a jako poslušný chlapec přikyvoval každému slovu princezny. Dlouze potáhl nudli u nosu, ale to už byla princezna na odchodu držíc ve svém náručí krtečka, který se na princeznu usmál a dlouze ji objal. Sherlock jak dostal od princezny nařízeno dohlížel na dědečka, aby vše navrátil do původního stavu. Bazén princezny Marušky byl brzy opět zaplněn všemi uloupenými mincemi, až se zdálo vše, tak jako tomu bylo před tím. To se na zámku začalo připravovat na velikou slavnost na počest záchrany bohatství princezny Marušky. Ta všem jako velikou odměnu upekla dobré a křupavé vánočky s rozinky. Krteček byl princeznou odměněn řádem hrdiny království a dostal jako náhradu za svůj zničený domeček chaloupku na rozlehlé zahradě zámku s množstvím krásně křupavé zeleniny. Zámkem se rozléhal smích a radost ze všech jeho koutů, který doléhal až k lesu kde se naposledy k zámku otočil dědeček, který opouštěl království princezny Marušky. Zamračil se a přes zatnuté zuby procedil jen sám pro sebe Ještě jsem s tebou neskončil princezno! Já se vrátím a budu tentokrát lépe připraven! v oku se mu zaleskla mince, podíval se před sebe a vyšel vstříc novým zítřkům, spřádat plány na pomstu proti princezně Marušce... petihvezdickovesny.estranky.cz/
Posted on: Sat, 09 Nov 2013 04:53:16 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015