Svatý František (2) – víra, apoštolát, ekumenismus (část 3) Sv. František a apoštolát versus současný ekumenismus Z výše řečeného vyplývá, že sv. František by nikdy neakceptoval jakýkoliv věroučný kompromis s odvoláním na lásku, pokoru a poslušnost. On stál zcela na evangelijních pozicích ve smyslu hlásat radostnou zvěst po celém světě a kázat pravdu evangelia, ať je to vhod či nevhod. Současný ekumenismus, který vyvěrá z deformované definice Církve a nesmyslných představ o možnostech dialogu mezi vírami, by považoval za jidášovskou zradu Ježíše Krista. On se totiž skutečně vnímal jako rytíř Krista Krále a nikoliv jako moderátor. Misii a apoštolát považoval za primární úkol řádu a tato služba byla v jeho době velmi aktuální. Na tomto místě chci připomenout, že v časech sv. Františka nebyl u existujících mnišských řádů vnější apoštolát obvyklý. Základem působení mnichů bylo především osobní zachovávání přikázání a evangelních rad. Mnišská komunita nikdy primárně nepomýšlela na to, že by mnich byl povinen po způsobu apoštolů působit aktivně navenek. Řehole sv. Benedikta mnicha osvobodila a skryla světu, přičemž nevyžadovala činnost vůči světu. V začátcích západního mnišství bylo mezi mnichy kněží poměrně málo – většina z nich byla bratry laiky – a pokud se mnich knězem stal, tak tito kněží-mniši nekázali ani ve svých klášterech, protože jejich úkolem bylo především žehnat a sloužit mši svatou. Mnišská komunita měla kněze pro vlastní bohopoctu a jako celek byla především zavázána chórovou modlitbou a prací. Na začátku 12. století se vedly určité spory ohledně práva řeholních kněží veřejně kázat. Např. opat Rupert z Deutz (zemřel kolem r. 1130) napsal apologii mnišstva s názvem „O životě vpravdě apoštolském“ zde uvádí: „Knězi, který jest mnichem, je posvěcením na kněze sice uděleno právo kázat a křtít, ale i když ho to činí apoštolům ještě podobnějším, přeci jen je podstata apoštolského života mnicha v tom jen prostě zachovávat tři sliby, čímž následuje Krista.“ Apoštolát ve formě kazatelské činnosti řehole sv. Benedikta neznala a mniši jen velmi výjimečně vykonávali učitelský úřad Církve, a pokud ano, tak za zdmi kláštera. Existovaly spíše ojedinělé případy, podmíněné jistým mimořádným dobovými okolnostmi, kdy mniši jako např. sv. Bernard z Clairvaux veřejně kázali k úžasu celého světa. Navíc tehdejší kanonické právo skutečně mnichů zapovídalo kazatelský úřad dle staré zásady „úřadem mnicha je nikoliv učit, ale plakat (vést kající život)“ Například papež Alexandr II. (1061 – 1073), který sám byl původně mnichem v klášteře v Cluny, nařídil „V souladu s ustanoveními sv. Benedikta přikazujeme, aby mniši zůstávali v klášteře, a zakazujeme, aby procházeli vesnicemi a městy a žádáme, aby žádným způsobem lidu nekázali.“ Přesvědčení sv. Františka o misijní činnosti řádu však vyvěralo z jeho obrácení, kdy jeho touha po rytířství byla Bohem přetavena v cosi, co bychom nazvali touhou být vždy „heroldem svého Krále“. Měl dva příklady: Veřejnou činnost Ježíše Krista Misijní úkol apoštolů Spor o kazatelskou činnost, tedy o jurisdikci a způsob, jak kazatelství věroučně uhlídat, byl žhavý právě od druhé poloviny 12. století a na půdě Církve vyvrcholil založení řádu sv. Františka a sv. Dominika. V této činnosti samozřejmě měl předchůdce, jako byl např. sv. Norbert z Xantenu (1082 až 1134 – zakladatel premonstrátů) či Robert z Arbrisselu (1050 až 1117 – potulný kazatel a teolog z Bretaně a zakladatel královského ženského benediktinského kláštera v Fontevrault). Na konci 12. století se objevuje s požadavkem kazatelské činnosti Petr Valdes obchodník z Lyonu (zakladatel bratrstva chudých z Lyonu známých jako valdénští), kteří, byť se zpočátku vymezovali vůči nauce sekty Katarů (Albigenští), nakonec se v ní téměř rozpustili. V době sv. Františka se tedy řešila otázka kdo a za jakých podmínek může konat veřejnou kazatelskou činnost, která je jedním z principů apoštolátu vůbec. Zkušenosti s potulnými kazateli byly nedobré, zvlášť s propuknutím albigenských herezí dualismu, které byly na západ zavlečeny z „ortodoxního“ východu, od tzv. Bogomilů. Každý, kdo chtěl veřejně kázat, musel mít tuto službu od Církve schválenu a mít k tomuto poslání patřičné vzdělání. Zde rovněž hledejme důvod, proč sv. František přijal jáhenské svěcení, aniž pociťoval povolání ke kněžství. Jeho pojetí kazatelské činnosti, jakožto misie k odpadlíkům či pohanům, však nebylo touhou po společenské exklusivitě. I středověcí kazatelé či myslitelé totiž podléhali elitářským choutkám a toužili stát se slavnými a úspěšnými rétory, aniž by slova, která tak rádi pronášeli, byla odrazem jejich osobního života. Sv. František vždy kazatele řádu nabádal, aby si byli vědomi, že to není jejich zásluha, že někdo pod dojmem slov, skutečně změní svůj život. Říkával jim: „proč se vy kazatelé nadýmáte, když to podstatné, konají ve skrytu, v modlitbě a odříkání moji tiší a prostí bratři.“ Sv. František totiž neviděl podstatu ve vzdělání či schopnosti formulovat myšlenku, to byly pouze prostředky. Za zřídlo milostí pro obrácení světa považoval autentický katolický život uprostřed něj. V řeholi z roku 1221 o tom píše: „Všichni bratři mají kázat svými skutky“ A dále… „Prosím s láskou, kterou je Bůh, všechny bratry, kazatele, řečníky, kněze i laiky, aby se snažili ve všem být skromní, aby se nevychloubali a neradovali se ze svého úspěchu, ani uvnitř se nevyvyšovali z dobrých slov a skutků, a vůbec ze žádného dobra, protože to mluví, činí a působí Bůh v nich skrze ně, podle výroku Páně: Neradujte se, že se vám i duchové poddávají.“ Sv. František, kromě stálých cest po pyrenejském poloostrově, několikrát podnikl delší misijní cesty, protože toužil po mučednické smrti. Toho by jistě nedosáhl, kdyby chtěl vést mezináboženský dialog a hledat styčné body mezi vírami v naukové oblasti. Pozornost sv. Františka byla samozřejmě upřena k saracénům, které chtěl přivést do Církve Kristovy. Své misijní výpravy pojímal jako křižácká tažení. Již v letech 1213 až 1215 prošel Lombardií a jižní Francií, aby se dostal na území španělsko-marocké říše, kde chtěl ke katolické víře přivést marockého kalifa. Nemoc mu však znemožnila dosáhnout tohoto cíle. Podruhé se vypravil na východ v roce 1219 a po boku křižáckého vojska pobyl u Damiety. Jako jeden z mála účastníku výpravy se dostal na území nepřítele a byl přijat sultánem Al Kamilem (1180 – 1238) ze sunnitské dynastie Ajjúbovců, který si jím nechal vyložit katolickou nauku. Sv. František na základě katolické víry měl svou řekněme evangelní strategii, jak pohanům hlásat Kristovo učení. Nikdy nehovoří o islámu jako příbuzném náboženském systému a užívá pojem Saracén ve smyslu pohanského lidu východu. V řeholi z roku 1221 přesně popisuje, jak má vypadat kontakt s pohany. „První způsob je, že nebudou začínat hádky a spory, nýbrž budou ochotně poddáni všelikému zřízení lidskému pro Boha a tak životem ukazovat, že jsou křesťany“ Jak lze z tohoto citátu soudit, že by snad měl sv. František na mysli, že se mají bratři přizpůsobit falešné víře? On říká, aby jejich svědectví bylo na daném místě katolicky autentické a moudré, tedy podřízené Božímu záměru. Dále pak praví: „Druhý způsob je, že jim, podle Boží vůle, budou hlásat Slovo Boží, aby uvěřili v Boha Otce všemohoucích, Syna a Ducha svatého, – Stvořitele všeho, Vykupitele a Spasitel – Syna, aby mohli být pokřtěni a stát se křesťany, protože nenarodí-li se kdo znova z vody a Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího. Tato a jiná slova dle vůle Boží jim mohou zvěstovat, neb praví Pán v evangeliu: Každý, kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však by se styděl ze mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve své slávě a Otcově a svatých andělů “ Je evidentní, že si současní moderní františkáni pletou „strategii s letargií“, když se účastní ekumenického dialogu, který vůbec neaspiruje na obrácení jinověrců ke katolické víře a jejich začlenění do Církve. Je to projev nenávisti vůči zbloudilým duším, a tento přístup je otřesným svědectvím fundamentální krize současné hierarchie. Následuje kapitola: Svatý František (část 4) – chudoba. - See more at: stjoseph.cz/svaty-frantisek-2-vira-apostolat-ekumenismus/#sthash.TBD7ZQTs.dpuf
Posted on: Wed, 04 Sep 2013 13:17:32 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015