TOULKY S ALEXEM A JEEPEM. Kdysi jsem četl knížku od Johna Steinbecka - Toulky s Charleym (Travels with Charley: In Search of America) a docela se mi zalíbila, dokonce jsem jí použil v deváté třídě na nějakou slohovou práci a obšlohnul to i na maturitní práci u Jazyka českého. Tak mi osud přihrál vznešeného psa s ještě vznešenějším jménem Alexander The Great Arteniké, tak tady občas, napíšu, co se nám přihodilo. Stejnak jsem si říkal, že ke stáru začnu už konečně buď psát, nebo znovu kreslit, nebo sochařit. Zatím si tedy kreslím při hodinách němčiny, na sochy zatím nemám ateliér a psát můžu skoro každý večer. Začal jsem tedy oficiálně včera. Fotit a filmovat budu pořád dál. Je dobrý mít něco zarchivovaného. Budu si s Alexem povídat jako s dospělým. Jsou mu tři roky a tak je vlastně podle psích roků dospělý. A taky si myslím, že je potřeba vrátit se ke slovům. Na činy je už stejně pozdě. Na češtinu nehleďte, potom to projede korektor. Možná, že bych na to založil i skupinu? Stránka už existuje, ale je tajná. A proč s Alexem a Jeepem? John Steinbeck měl taky svojí Rocinantu. Začínat budu vždy slovem "Dnes". Ale někdy taky ne. 11.6.2013 Tak opět slyším na levé ucho, ve středu jsme totiž skládali písek, ve čtvrtek cement, potom zapršelo a mě se to všechno dostalo do ucha. Takže jsem byl navštívit zdejšího ušaře, což není jako u nás URL, ale HNO a ten pan doktor Rusbeh Assemi, si rád pokecal v angličtině a strašně dbal na výslovnost, tak jsem mu nechtěl kazit radost a zůstal jsem u ní taky, i když se samozřejmě snažím na všechny mluvit německy. Ale už si dovedu představit jaký to je být hluchý, já byl minulý víkend na nějakém rockovém Festu, a když mi tam někdo něco povídal, tak jsem se musel natáčet tím pravým uchem, na které jsem ještě slyšel. A taky jsem zvyklý si dávat telefon (Handy) k levému uchu a takhle jsem si ho musel přehazovat. Jestli takhle vypadá stáří, že postupně odcházejí orgány, tak potěš pánbu. 12.6.2013 Dnes jsem na jedné zahradě vykopal dětskou houpačku a přesadil jí na druhou zahradu. Alex se porval se svým novým kámošem o hračku a ten mu prokousl ucho a cákalo z něj krve jak z vola. Byl „celej“ od krve. Ale úplně „celej“. Pro ošklivost jsem to nefotil. Chvilku to neteklo, a potom se honili a začalo to nanovo. Zase „celej“ od krve. Opět jsem to pro ošklivost nefotil. Teď spí, ale než usnul, tak jsem mu musel vysvětlit, že se nemá nechat kousat do ucha. Promluvili jsme si taky o lidech, že nejsou jako psy a že někdy odejdou a už se nevrátí. Furt to nechtěl pochopit a koukal na mě, proč to nějak nezařídím. Řekl jsem mu, že už to nezařídím. 13.6. 2013 Dnes jsem se s Alexem hodně naběhal tam a zpět. Odmítl jsem se podřídit diktátu velkého koncernu Fiat, který skoupil moji oblíbenou značku Jeep a začal si myslet, že změní filozofii lidí, kteří si tyto vozy kupují. Je jen pár značek automobilů na světě, jejichž majitelé se na potkání zdraví, buď zamáváním, nebo zablikáním. A majitelé Jeepu mezi ně rozhodně patří. Ale o co jde. Přestalo mi fungovat stahování okénka, které je samozřejmě u Jeepa elektrické už drahnou řádku let. V době, kdy se začal prodávat takzvaný Jeep Grand Cherokee kterého vlastním, v Evropě si musel každý majitel nového vozu za podobné vymoženosti dost připlácet. Takže pouze se tam obrousili dva uhlíky v elektromotorku od DENSO, což je japonský výrobek. Jedu do servisu Jeep do Wuppertalu, což je takový to město v Německu proslulý jednou z nejstarších zavěšených lanovek, sloužících jako regulérní městská doprava, kde mě posledně příjemně překvapili, že mi díly co jsem potřeboval, dvě takový malý hadičky do chladícího systému, dodali byť za 30 Euro hned druhý den. Ale asi jsem tam narazil na jiný lidi, a Ti mi tvrdili, že musím vyměnit celý mechanismus stahování okýnka za 208 Euro. Ne že nejsem magor, který kupuje do starého křápu jenom nový díly, ale tohle mi přijde jako mrhání. Stačí se podívat, kde je problém, a ty uhlíky vyměnit. Jenže ouha, samotný je nemají a navíc v Německu není zrovna Jeep rozšířená značka, tak jako v Čechách, takže mnohdy nemám komu mávat, a pořád mě nutili vyměnit celý díl. A ten prodavač, mě potom zmerčil, jak se vyptávám nějakých mladých kluků ze servisu, jestli se jim tam neválí uhlíky za pár Euro a opět mi začal vysvětlovat, že se k Jeepu samotný věci takhle neprodávají. Musel jsem mu říct, že to je nejen proti matce přírodě, ale i proti celé filozofii značky JEEP. A potom jsem se podíval nad něj a tam bylo logo FIAT. Pochopil jsem, že tady neuspěji a vydal se hledat jinde. Alex se mnou všechny cesty absolvuje, má vzadu takový velký pelech a občas když mu je smutno tam vzadu, tak proleze po straně vedle speciální mříže, která má kupodivu zabraňovat tomu, aby se pes dostal do prostoru pro cestující, a já ho nechám sedět buď za mnou, nebo dokonce vedle mě. Pokud je tam volno. Nakonec jsme najeli asi 10 kilometrů a našli obchod, nebo spíše dílnu, kde uhlíky prodávají a zakoupili jsme je za pouhých 10 Euro a to jsme dostali ještě „grátis“ dva další zadarmo. No levný to nebylo. Nakonec jsem si uhlíky vyměnil, ale nebyli to ty pravý, takže vydrželi jen chvíli a ubrousili se, tak jsem si je vyměnil ze zadního okýnka za řidičem, takže to nestahuji, než seženu ty, co tam opravdu sedí. Složitý, příště to natočím. Zborka a rozborka. (Nikdy jsem na vojně nebyl, mám modrou knížku, která je ve skutečnosti zelenomodrá, spíš zelená). Alex je samozřejmě miláčkem všech, co do takového přátelského servisu přijdou, já si tam sice za brblání majitele opravuji všechno sám, ale on je vždy nakonec rád, že mi může ukázat, jak všechno dovede, takže mi spájel drátky od těch uhlíků. Alex je každému kamarádský, nechává se od všech drbat, a vždy zbystří, když se v servisu objeví nějaká ženská bytost. Prostě jenom hledá ženskou ruku, ty umějí psy drbat prý nějak lépe. Třeba nějakou najde. On je strašně vybíravý a já se mu nedivím, a výběr nechávám na něm, on bude přece nejvíc drbaný. 14.6.2013 Bylo na čase vyprat Alexovi pelech co má v autě. Je ze dvou dílů, polštáře a velký ohrádky. Je to z látky, do které se moc nezabodávají chlupy, ale stejně se tam zabodávají. Nejhorší je tu ohrádku narvat do pračky, ale povedlo se. Dnes mě čeká zakopat dětskou houpačku na zahradě, takže Alex bude lítat okolo a potom se půjdeme vykoupat. Uši a zuby, to zase bude komedie. Stavba „velealtánku“ pokračuje. Dříve si lidi taky stavěli obydlí a šlo to. Ale tady v Německu, většina lidí žije v nájemních bytech a jen málo jich má vlastní byt. Anebo, je tady druhá kategorie, samozřejmě méně početná co ty nájemní domy vlastní. No a potom půjdeme vypucovat auto od hlíny, co se dovnitř vysypala, když jsem převážel tu houpačku. Takže furt něco. Ucho se Alexovi celkem zahojilo, nebylo to na šití. Nemá se nechat kousat do ucha. Ale on je taková povaha. Někdo po něm vyjede a on stojí a neuteče. Někdy z jeho povahy rostu, ale vím ze zkušenosti, že nemá cenu někoho povahu předělávat. Buď se s tím smíříte, jaký kdo je nebo se z toho osypete. Tak nemohu vynechat jeden postřeh. Psy to obecně v Německu nemají lehké. Podle jakéhosi zákona či vyhlášky, mohou chodit venku pouze na vodítku, a to všude. Neexistuje, že by, jste si je mohli někde pustit na volno. Existují sice takzvané vyhrazené zóny o velikosti okresního fotbalového hřiště, které bývají ohrazené, ale těch je opravdu málo a navíc je nesmysl, aby tam někdo pustil tolik psů najednou bez vodítka. Okamžitě by se do sebe pustili. Proč? Vysvětlím. Nikdo své miláčky, samozřejmě až na výjimky, a ty jsem potkal z těch pětiset psů asi tři, netrénuje. Tréning poslušnosti, tu asi neznají. Takže každodenní situace, já jdu někam s Alexem, samozřejmě bez vodítka, když mě zastaví nějaký policista, dělám, že nerozumím německy, on zase neumí anglicky. Sorry, odcházím. Policista by měl znát aspoň trochu jeden světový jazyk. No ti v naši v Čechách na tom taky nejsou s cizím jazykem nejlépe, co si budeme povídat. A proti nám jde jiný pes a vede si ho na vodítku pán. Alex poslušně ťapká vedle mé levé nohy, a když se blížíme k sobě, vrr haf, haf, cizí pes proti Alexovi okamžitě vystartuje. Alex nic, jdeme dál. Občas se na majitele, který se snaží udržet na vodítku svého psa, blahoskvolně usměji, jako že je asi někde chyba. Jak asi vypadá situace, když se potkají dva psy na vodítku, nemusím vysvětlovat. Vrr haf, haf. Když nás někdo zastaví a ptá se na rasu psa, a to je kupodivu velmi často, kromě toho že musím vysvětlit, že se jedná o sto let starou německou rasu loveckého psa, musím ještě vysvětlovat, že se Německo mezi světovými válkami nenazývalo Německo, ale Výmarská republika. Takže odpověď je Weimarana neboli Weimaraner. Samozřejmě chvála jak je to hezký pes, to Alex opravdu je, jak je vychovaný, někdy bych ho přetrhl, jak se jmenuje a tak dále. Zvláštní skupinou, jsou ale turecká menšina, ty se vesměs bojí psů. Ale jak. To že před ním prchají děti, ale to doslova, s křikem od nejmenších, které začnou okamžitě brečet, to už jsem si zvykl, ale už mě ani nepřekvapila třída dospělých holek, neurčitého věku, protože byli celé zahalené, které začaly před námi, kteří jsme šli pokojně v parku se vykoupat a aportovat doslova uskakovat a skovávat se jedna za druhou. A to se mnohdy stane, i když ho mám na vodítku, když třeba jedeme do města na kolečkových bruslích. Trochu jsem si zadělal auto od hlíny, jak jsem převážel tu dětskou houpačku, kecám stejnak ho pořád pucuji, a tak si vždy dojedu k velké myčce, kde můžete za 1 Euro luxovat auto třeba celý den, protože se lux po vhození žetonu vypíná, až když opustíte stanoviště a čip pod vámi lux vypne. Takže ne jako v Čechách, kde utratíte majlant, než si vypucujete aspoň koberečky. I když jsem to často dával vypucovat Ukrajincům na Floru. A já tedy luxuji a pucuji auto a Alex polehává kolem, nebo sedí vevnitř, on je srab a bojí se luxu. A vidím přes přední sklo, že před Jeepem postává nervózně takový menší asi třicetiletý Turek a něco mi ukazuje. Aha, říkám si zase rve do automatu Euro a přitom by mohl pochopit podle dvou drážek, že je to na žetony, a já si vždy zajedu ke stěně, kde je ten automat na žetony, protože tam můžu rozložit ty tisíce krámů, co vozím sebou. Tak se mu jdu vysvětlovat, že je lux na žetony a ne na Eura a on mi zděšeně něco ukazuje. Koukám, ano metr od automatu na žetony leží v pohodě Alex a dívá se tím svým nezaměnitelným pohledem. A Turek ukazuje dál. Já říkám, ano to je můj pes je hodný, klidně si kupte žeton. A on, že je velký. To je mimochodem dost častá argumentace od Turků, že je pes velký. Rovnou říkám, nejsem rasista, naopak, nejsem šovinista, naopak jsem velmi internacionální, ale musím si zjistit, co s těmi psy v Turecku dělají, že z nich mají takovou panickou hrůzu. Vím, mají tam velké nepokoje, denně se to tady řeší, ty obrázky zraněných lidí při demonstracích obletěli svět, ale to že se tolik bojí psů, to mi vrtá hlavou. Tak už jsem to po chvilce hledání na internetu zjistil, tady se zase dokazuje, že většina náboženství jakmile sklouzne k fundamentalistické fázi, je pro každou společnost škodlivá. Takže mezi oddanými muslimy panuje mýtus, že psi jsou nečistí. Proislámské magistráty zabíjejí v Turecku zatoulané psy a městští pracovníci loví, mučí a zabíjejí psy po stovkách. 16.6.2013 Tak jsem si přečetl zprávy ze své domoviny, kde se to hemží jenom politickými skandály, kde se motají generálové, milenky, výrazy jako psy, falešní psy, venčení a žrádlo pro psy, což spíše patří do zemí jižní Ameriky, někam do Bolívie nebo Argentíny. Teď abych neurazil nějakou zemi. Tak jsem alespoň rozhodl na základě těch konspiračních výrazů, udělat něco pro Alexe a tak jsem kartáčkem vydrbal jeho oba obojky a vodítka a jal se jim udělat údržbu. Myslím tím ty hlavní jinak jich má asi dalších pět, a to nepočítám ty starší, co jsme dali do útulku. Ty co nejvíc používáme jsou od německé firmy HUNTER, ne že bych jim dělal tady reklamu, ale jsou prostě co znám nejlepší. Má tedy dva hlavní, jeden na denní nošení je černý se švýcarskými kříži a druhý hnědý je pouze na výcvik. Ten první je černý i s vodítkem může i do vody, a my se chodíme koupat teď skoro denně tak je nejvíc nošený. Kdysi jsme ho zakoupili v setu s vodítkem, ale z obojku vyrostl, ale vodítko zůstalo stejné. Takže teď nosí ten novější větší a ten jeho starší bratříček zůstal i se starou známkou, na které jsou dvě telefonní čísla, které si už nevolají u jedné kamarádky v Praze. No jen tak pro případ, kdyby se to první telefonní číslo rozhodlo zavolat tomu druhému telefonnímu číslu, ale to už nikdo nepředpokládá. A ten druhý hnědý je tedy speciální na výcvik, ale ten zase nemůže do vody. Je z nějaké speciální sobí kůže a je opravdu měkký ale velmi pevný. Doslova jsem je tedy vymáchal opět ve speciálním oleji od firmy HUNTER, který je vyroben z opět z nějakých bobřích olejů a skoro spotřeboval celou lahvičku. Trochu mě to uklidnilo, i když si myslím že politická situace v Čechách nemůže nikoho, komu na té zemi záleží chladným. Pro tohle jsme opravdu ty komunisty nevyháněli. Čeká mě teď nový úkol pomoci kamarádce s výcvikem Irského setra, takže jsem si ve Facebookové skupině "Vše o loveckých psech", jejíchž jsem členem podal dotaz, jestli má někdo zkušenosti s povahou Irského setra. A jestli mám na něj jít jako na výmaráka? Dostal jsem celkem velmi rychle odpovědi, jednak na takzvané zdi a i v soukromé zprávě. Je vidět, že v některých skupinách panuje vzájemná pomoc. Kéž by tomu tak bylo i v reálném životě. Ten Irský setr je dvouletý pes a to už jsem trochu poznal, že je rozdílnější než ten můj výmar, který byť anglické krve jde do každé práce jak magor, vyloženě ho to baví, ale tenhle setr, je asi jemnější a bude to asi trvat déle, jak vidím, a asi tam bude znát jakákoliv absence předchozího smysluplného výcviku poslušnosti. Je hned poznat, že je hravý, ale je tam také poznat, a to je obecné, absence sociálních kontaktů mezi psy. Což je velký německý problém, jak se ti psy vodí na vodítku a pánové zabraňují i sebenevinnějšímu očuchávání. Tak jsem byl po dlouhé době navštívit jednu hospodu, kde jsem byl ze začátku každý den, která se jmenuje Wirtshaus a sídlí na Mummstraße a zahrál jsem si tam s Němci karty. Hospoda byla tedy prázdná a tak jsem tam hrál s jednou servírkou, co znám už dlouho a jejím kamarádem. A jak jsem jim říkal na začátku, že obyčejně vyhrávám, a taky jsem vždy vyhrál. Hrály jsme hru Prší, ale tady tomu říkají Mau Mau. Ale Eso tu je normální karta, naopak osma funguje jako eso, když si lízneš z balíčku, že nemáš kartu a lízneš si správnou, můžeš jí tam hned hodit. Na sedmu se tedy berou dvě, a nedohrává se, když někdo vyhraje, hra končí. Seděli jsme venku na zahrádce, a přišel mě tam jeden Turek poprosit, jestli si může pohladit Alexe. Alex se tam válel bez obojku pod stolem, okolo jeli policajti, kterým se tady říká spíše Troublemakeři, chvilku se zastavili, koukali na mě, tak jsem dal Alexovi obojek a připnul ho na vodítko. Tak koukali, ani nevylezli z auta, a za chvíli odjeli. Takovej hezkej, vlahej večer. 17.6.2013 Jen co se uklidnil stav vody na Českých řekách, přehnala se přes zemi Českou další povodeň, tentokrát politická a smetla sebou premiéra a potažmo celou vládní garnituru. Sám premiér, měl mít dávno tolik politické a lidské soudnosti, že se měl vzdát úřadu a ne se zařadit mezi už dnes široký zástup politiků, které mají nehezký titul "Persona non grata". To že se dostal do spárů mocichtivé ženy, je jeho lidským ale i politickým selháním, a je mi velice líto, že jeho sebereflexe je tak mizivá. Ale existuje něco jako zrcadlo a měl se napřed podívat do něj a zjistit, jestli si ho ta žena nevybrala jenom pro jeho funkci a jestli, kdyby byl obyčejný úředník, měl by u ní stejnou šanci. Má co chtěl. Možná se na něj po čase zapomene jako na hulváta Mirka Topolánka, nebo na jelimánka Stanislava Grosse, ale rozhodně bude mít prvenství v tom, že zprávy o České republice vypadají, jakoby jste je vsadili do senzací o převratu do Bolívie, Argentiny a to ještě do třicátých let. Generálové, milenky, psy, falešní psy, to všechno v zahraničí vytváří dojem, že jsme země, kde se běžně prohánějí po ulicích drogový narkobaroni v černých esúvéčkách s černými skly, střílí po sobě z kalašnikovů a obyvatelstvo se krčí před zamřížovanými železnými vraty paláců a žebrá o skývu chleba. Takový je totiž názor většiny cizinců na Českou republiku. Žiji teď sice v cizí zemi, ale stále jsem a cítím se Čechem, protože si tuto vlast před dávnými dobami vybrali moji předci jako svojí vlast, kde se jim bude dařit dobře. Několikrát se velmi zklamali, jak za okupace, tak i následně po okupaci a to co vybudovali za několik generací pro Českou zemi, není rozhodně zanedbatelné. Proto mi stále záleží na tom, aby se zemi, kterou považuji, ač se to někomu, může zdát po tom všem šílené, za svoji vlast dařilo. A proto by se podobní holobrádkové jako Nečas a celá ta zkorumpovaná bandička, měla na chvilku ponořit v pytlích do Vltavy, potom vytáhnout a přes ty pytle jim nasázet pár ran holí. Tak to totiž po léta dělali moji předkové s podobnými lapky, jako jsou ti dnešní vykukové. 18.6.2013 Tak koukám, že můj postřeh občas někde vyvolal rozporuplné reakce, ono je to nakonec dobře. Alespoň to dost jasně ukazuje polaritu společnosti. Lidi na jedné straně vynášejí ještě doteď kýble bahna ze svých sklepů, ale politici si už brousí zuby, jak ovládnou Parlament. Nějak rychle zapomněli na povodeň, a média je v tom výrazně podporují, to má Bořek pravdu. Poslat na pomoc povodním Hradní stráž, sice patří do úsměvných historek, ale co takhle kdyby nafasovali všichni v Parlamentu na dva dny holínky, rukavice a kýble a jeli se nechat odvézt svými panskými kočími, někam kde je to potřeba ještě po povodních uklidit. Jestli mi bude někdo oponovat, tak připomenu, že i členové Anglické královské rodiny také přiložili za války ruce k dílu, a speciálně současná královna šla příkladem. Nebo jsou snad naši politici něco víc, než členové anglické královské rodiny? No a nakonec mě to vedlo k tomu, že jsem se po dlouhé době rozhodl napsat dopis, a když už dopis tak rovnou prezidentovi, a když prezidentovi tak otevřený. Psal jsem ho po půlnoci, takže je datovaný na 19.6.2013. 19.6.2013 Petr Dolejš Koch: Otevřený dopis Miloši Zemanovi 19. června 2013 Vážený pan Miloš Zeman prezident České republiky Vážený pane inženýre, je mi velmi líto, že musím psát tento dopis právě Vám, ale jste legitimně zvolený prezident České republiky a tudíž byste měl vědět, co se děje v zemi, kde zastáváte nejvyšší státní funkci. Asi Vám nebudu říkat, že zde není všechno v pořádku, nakonec dost jste o tom hovořil ve svých předvolebních prohlášeních. Předem Vám prozradím, že jsem Vás nevolil, a to z mnoha důvodů, a ty se nakonec ukázali opodstatněné. Byl jste dlouho v ústraní politiky, ale to bylo způsobené tím, že Vás Vaši straničtí kolegové při předchozí volbě podrazili. A také chápu, že jste chtěl svoji politickou kariéru ukončit právě na postu prezidenta. Ale, můj dojem je, že jste nechtěl být prezidentem, ale prostě jste jenom chtěl to místo, chápeme-li pojem prezident v širším kontextu. A od toho se odvíjí spousta důležitých věcí. Způsob vedení Vaší předvolební kampaně, lidé, které jste si k tomu přizval, jasně hovoří, že je ve Vás pořád zakořeněno komunistické myšlení, a že teď pod rouškou demokracie budete dál vykonávat jejich dílo. Nicméně já Vám ten úřad přeji, ale musíte si uvědomit, že dalším působením v tomto úřadě dále devastujete, především politicky, kulturně ale i ekonomicky tuto zemi. Je to pouze na Vás, jestli si na svá bedra vezmete všechny tyto aspekty a jestli Vám nevadí, co Naší zemi způsobíte. Lidé v této zemi byli po století zkoušeni z věrnosti k češství, a je až s podivem, přesto jak se k nim tato vlast mnohokrát v minulosti zachovala, že si tuto věrnost udrželi. Má rodina patří také k této velké většině. Ale přesto jsme ani na chvíli nezapochybovali v lásce k této vlasti, jež nám, činila tolik příkoří a nespravedlnosti a to vlastními lidmi této země. A nyní přicházíme k meritu věci, není chyba v tomto národě jako v celku, ale je chyba v jednotlivých lidech této země. Až s Vaším nástupem do funkce prezidenta, jsem si to plně uvědomil. Právě lidé jako Vy, po léta morálně devastují tuto zemi a tím jí způsobují kulturní a ekonomické škody. Prostým faktem, tím jak se na nás dívají v ostatních zemích. Podnikatelé z ciziny se obávají přinášet do naší země tolik potřebné investice, protože si prostě nejsou jisti svými investicemi, a už vůbec ne jejich návratností, a my jako národ přicházíme o všechno, co s tím souvisí. Naše země nemůže tedy logicky rozkvétat, protože, Vaše osoba a nejen Vaše osoba jsou překážkou v jednání se zahraničím, leda, že by byl na vás někdo zvědavý z čisté zvědavosti. Vytvořili jste panoptikum, a ne reprezentaci země. Reprezentaci politickou si představuji jinak, ale pocit, že je mi trapně za svého prezidenta a nejen za něj, je nepřenositelný. Nebudu se tady rozepisovat jako tehdy Václav Havel v dopise Dr. Gustávu Husákovi o všech špatných aspektech, co trápí prosté lidi, ale i inteligenci a umělce. Nemyslím si, že jsem toho hoden, ale myslím si, že Vám osobně zbyla špetka inteligence, a že víte, o čem hovořím. Opravdu úřad prezidenta není místo pro šaškárny toho typu jaké nám předvádíte, a pro mě v historii budou představovat pojem Prezident pouze tři muži, a Vy mezi nimi nejste a nebudete. Jediné logické řešení je, abyste na základě všech těchto skutečností v sobě našel tu sílu a odvahu a nějakým důstojným způsobem v rozumné době sám odstoupil a postaral se o to, abyste mohl mít důstojného nástupce. Způsob, jaký pro to zvolíte, nechám čistě na Vás, jste velmi moudrý muž a nebude Vám proto činit problém tento krok zorganizovat a uskutečnit. Jak se zachovají ostatní politici, který mají také nemalý podíl na devastaci tohoto národa nevím, pravděpodobně se svých postů budou držet do poslední chvíle, co to bude možné. Omlouvám se Vám ještě jednou, jakou formu jsem zvolil, ale pozorně jsem naslouchal mnoha lidem, svým přátelům, svým studentům i své rodině a dospěl jsem jednoznačně k závěru, že Vám to už musel někdo napsat, protože Vy byste k tomu sám nikdy nedospěl. Příliš dlouho jste čekal, než se uvolní místo na Vašem vysněném Hradě a teď už okolo sebe máte jenom lidi, kteří Vám budou, ve všem přitakávat a novinářům nenasloucháte. Nevykonal jsem pro tuhle zemi příliš, ale vždy jsem se snažil, abych pro Českou republiku přinesl co nejvíce pozitivního. To bylo vždy prvořadé, ve všem co jsem konal. Svobodné volby jsou sice v této zemi zavedeny, ale lidé Vašeho typu, znechutili mnoha slušným lidem jít k volbám a někoho volit. Proto je možné, že se i v demokracii dostanou k moci všichni ti lidé v Parlamentu a v Senátu, který je doslova prolezlý korupcí a zlodějinou. Omlouvám se, ale nedá se to jinak nazvat. Když se před třiadvaceti lety změnil režim a komunisté odešli, nešel jsem záměrně do politiky, protože jsem konečně po pěti letech mohl začít vykonávat svoji práci, kterou jsem studoval. A mylně jsem předpokládal, že se této práce chopí s nadšením lidé, kterým jde skutečně o tuto republiku a nejen o vlastní prospěch. Byla to velká chyba, a proto se stalo, že jsme pro své děti připravili zemi, kde se nedá dýchat. Nemyslím svobodně, ale bez toho, abyste odněkud, a to bohužel z nejvyšších míst necítili hnilobný zápach. Petr Dolejš Koch.
Posted on: Wed, 19 Jun 2013 21:44:32 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015