V jednoduchosti je krása...čím složitější systémy tím hůř pro duši člověka, zamotá se do toho než bys řekl švec. Vysvětlujte mi to jako tříletýmu dítěti, ba ne, lépe, prostě to žijte a já to od vás odkoukám :-) Zjistila jsem, že jsme posedlí knihama o tom jak žít, návodama, svýma guru Járama a mezitím nám chybí jen jedno jediné a to je prosté přijetí sebe samých takových jací jsme se narodili. Ten vnitřní střed na který se tak rádi odvoláváme, není nic jinýho než náš prcek, ten malej Mišáček, co přišel na tenhle svět tak nahulinkatej a rozkošnej plnej naděje, víry a lásky. Čistě probuzený a vědomý člověk. Dneska za mnou v konzumu stáli dva puberťáci...byli strašně roztomiloučký v těch projevech toho objímání a ocucávání, ale nejvíc mě dostalo jak ta holka s tím klukem mluvila. Jako kdyby jí bylo pět let. "Koupíš mi žvejkaššškůůů? Plllosíím?" :-) Ano, celý život pak už hledáme někoho, kdo nám nahradí milující mámu a tátu a dost se v tom dusíme a plácáme, protože to samozřejmě nikdo udělat nemůže. Z toho pak pramení všechny ty bojůvky a neshody a narážení do zdí našich polámaných dušiček a rozbíjení našich džbánečků a velké utrpení. A přitom by to tak být nemuselo. Vidím to na svých dětech. Vědomí v nich zůstává dál...neženou se do "lásek", protože nemusí. Jsou milované, naplněné a jak samy říkají...Jednou ten pravý nebo pravá přijde. To je krásné vědomí...že někde existuje člověk, se kterým se potkáte a uvidíte se hned. Jako když do sebe zapadnou kolečka. Žádné boje, předělávky, vztekání se a citové vydírání. Rovnost, svornost...přijetí nás samých jací jsme se vším, co k nám patří. Tak jako vnímám své děti. Jako jedinečné entity a dokonalé bytosti s plným a probuzeným vědomím. Vážně nepotřebuju dosáhnout osvícení. Na co? Chci si to tady pořádně užít, zodpovědně ke stvoření, s úctou, respektem a láskou k tomu, co nám bylo svěřeno do opatrování. Čas velkého smutku pominul. Můj džbáneček zase září zlatem, kterým jsem vyspravila všechny puklinky a zase je v něm ta krásná a čistá láska, která se neptá a nenárokuje. Když jsem to dokázala já, dokáže to každý. Je to rozhodnutí. Překonat svůj program a přepsat ho. A každej další den, kdy se vzdáme zodpovědnosti za to udělat to my sami si jen prodlužujeme agonii a utrpení v nelásce a nepřijetí. Není pak žádný div, že se zacyklíme v negativní spirále a všechno se jen dál sere. Jsem ráda, že mým učitelem byly moje děti. Že mi přinesly do života řád a jistotu, že mi daly pocítit jaké to je, když vás někdo miluje nehledě na to jestli máte sto kilo nebo jste za groš kudla. Všude se to hemží zaručenými návody jak žít...nejdřív je ale třeba se uzdravit :-) Z té bolesti a smutku, který v nás zůstal, když nám říkali Buřte! Co to prosím tě děláš, koukej mazat nebo ti nasekám na prdel, že se tejden nezvedneš. Je to tam...a ten človíček v nás pořád čeká, že ho my sami obejmeme a řekneme mu Hej kámo, to je all right! Už se nemusíš bát. Jsem tady a mám tě rád/a! Neudělá to za vás žádnej reiki guru, ani anděl ani terapeut, uděláte to jen a jen vy sami tím, že se konečně přestanete soudit a už na sebe nebudete tak přísní. Staňte se sami sobě takovými rodiči, které jste chtěli mít. Věřte mi, že pak se budou dít zázraky. Protože být jako dítě znamená být přirozeně vědomý a probuzený a nic víc už nepotřebujete. Pak prostě vidíte, že život je zázrak, že je všude kolem nás láska, že náš svět je bezpečné místo, že je tu všeho dostatek pro všechny... A víte jaké je to kouzlo? Děti se rodí dobré...to, co nás utváří jsou síly kolem nás, kterým nedokážeme jako děti vzdorovat. I přes to máme kolem sebe spousty důkazů, že člověk touží po lásce. A zeptejte se týraných dětí...v hlubinách jejich duše je stále láska k tyranům, v hlubinách duše je touha po přijetí, po dobru, po harmonii a po životě z reklamy na Azurit. Ach ano...dívejme se na děti a kráčejme v jejich stopách, protože takové stopy vedou zaručeně do kouzelného lesa, kde žije skřítek s kouzelnou hůlkou a taky Eviánek a Týrex a kde i když prší tak jsou všichni šťastní... Už si to dovolme...už je čas...jezení ucha ;-) Jezení ucha? Jasně...okusování, ožužlávání a jemné projevy náklonnosti...dotyky nám moc a moc chybí, měkká náruče, teplo a bezpečí. Já bych povinně naordinovala všem jedno odpoledne absolutního přijetí a péče. Znovu se stát miminkem a přitulit se k teplému prsu a sát důvěru, a něhu a bezpečí...to by se děly věci... :-*
Posted on: Fri, 14 Jun 2013 07:57:34 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015