V uličce pendreků a červených baretů Lukáš Marvan 16. 11. 2013 Sedmnáctý listopad 1989. Byli jsme domluveni s Hankou Marvanovou a Pavlem Jéglem z Nezávislého mírového sdružení, že půjdeme na studentskou demonstraci k výročí zavraždění Jana Opletala nacistickým režimem. Ani jeden z nás už tou dobou nebyl studentem. Byli jsme členy Nezávislého mírového sdružení (zkráceně NMS), které prosazovalo zavedení náhradní vojenské služby, humanizaci tehdejší Československé lidové armády a snažilo se zastávat těch několika mladých lidí, kteří odmítli nastoupit povinnou základní vojenskou službu z důvodů svědomí a byli za to opakovaně zavíráni do vězení. I někteří z nás byli za svou aktivitu zavíráni do vězení. Například už zmíněná Hanka, či Jana Petrová nebo Tomáš Dvořák. Mě, který byl v NMS teprve několik měsíců, si StB (státní bezpečnost) zatím oťukala jen na jednom výslechu. Stáli jsme trochu otráveně v hloučku studentů a vtipkovali, že nás ty povolené demonstrace ani nebaví (tuším, že to byla teprve druhá, komunistickým režimem povolená demonstrace do té doby). A taky byla zima, sychravo. Posléze (už si ani nepamatuju, co se říkalo v prohlášení řečníků), dav převážně mladých lidí zhoustl a začalo přibývat energie. Rozhodnutí, že se půjde se svíčkami na Vyšehrad se nám líbilo, protože byla vážně zima a my se mohli zahřát chůzí a taky nám zvedlo náladu, že průvod uvidí a uslyší víc lidí. Užívali jsme si spontánní atmosféru, povídali si a rázovali Prahou. Na Vyšehradě zas nějaké to řečnění a pak dohadování, jestli se má jít nebo se nemá jít na Václavák. Vyhrálo jít. Tak se šlo. Nábřeží bylo krásné jako každý večer, lidé nám mávali z jedoucích tramvají i z oken domů a my jako už nějakou dobu měli pocit, že se ta hranice zase trochu posouvá směrem ke svobodě. Cestou jsme probírali dopis, který jsme chtěli poslat úřadům, žádající propuštění čerstvě na několik let znovu odsouzeného mladého člověka, otce rodiny, který se provinil jen tím, že odmítl vzít do ruky zbraň. A vida, na Národní Třídě kordón policajtů (přesně řečeno příslušníků Sboru Národní Bezpečnosti). A oni, ti hoši v těch bílých helmách a nevzhledných uniformách SNB, nás pustili dál. Ó…. Byli jsme téměř v první řadě, když nás zastavil druhý kordón a ten daleko za námi se zase zavřel. Objevily se i obrněné transportéry s takovými divnými radlicemi na hrnutí lidí a divní esenbáci s červenými barety na hlavách. Zastavili jsme se. Lidé zpívali, lepili na asfalt svíčky, klekali si, sedali a mě začalo tak nějak divně mrazit. Stáli jsme a čekali, co bude. Bylo takové zvláštní mrtvo, ale ne ticho, lidé pořád něco volali a zpívali. Shodli jsme se, že už nás to moc nebaví, ale nějak nebylo kudy odejít. Pak se ozval křik a nářek a dav kolem nás bleskově zhoustl, že by nepropadl špendlík. Viděl jsem, jak nás ze všech stran tlačí a jak do davu vepředu vbíhají ti červení bareti s tasenými obušky, rozzuření a rudí v obličejích, jako by byli něčím zfetovaní a mlátí kolem sebe, jako bychom jim tuze, tuze moc ublížili. A davem, který smrtelně zpanikařil, probíhaly vlny tlaku těl, až lidé sevřeni viseli ve vzduchu a dav jimi smýkal sem a tam. Nestál jsem už na zemi, ale na něčích nohách. V ruce jsem svíral dlaň Hanky, která úplně zmizela, z masy těl jí nekoukala ani hlava, jenom ta ruka, co jsem držel. Začalo řinčet sklo, pravděpodobně výloh, které nedokázaly odolávat tlaku těl. Pavla jsem taky neviděl. Čekal jsem ještě jednu vlnu, při které nevyhnutelně spadnu na zem a lidé mě v panice a strachu udupou. Slyšel jsem, jak Hanka kdesi dole křičí… Pak ale tlak trochu povolil. Viděl jsem, jak lidé pomalu postupují podloubím u jazykové školy (dnes je tam ten pomníček s rukama do „viktorek“). Objevila se Hančina hlava a za námi i Pavel. Pomalu jsme se sunuli oním podloubím v naději, že se přece jen dostaneme ven. Pak nějaká holka plačtivě vykřikla: „Voni jsou tu taky!“. A skutečně u ústí podloubí stáli policajti a každému, kdo procházel, jednu pořádnou ubalili obuškem „na pamětnou“. Když jsem přišel na řadu já, esenbácká mlátička se zarazila a asi pro zpestření mi strhla z obličeje brýle a mrskla jimi o zeď. Pak jsme byli volní. Pavel si držel pravou půlku obličeje. Vyprávěl nám, že když ho chtěl esenbák třísknout, uhnul hlavou a praštil se o zeď, až se mu před očima zajiskřilo. Otřesení, jsme se vydali pěšky na Pavlák, kde jsme si v kavárně hotelu Kriváň, nebo jak se tenkrát jmenoval, dali kolu. Byli jsme v šoku. A když se druhý den roznesla fáma, že při demonstraci zemřel student jménem Martin Šmíd, naprosto jsme tomu věřili. Spíš jsem se divil, že tam nezemřelo víc lidí. Pak jsem měl nějakou dobu v tlačenicích na demonstracích strach. Říká se tomu posttraumatický syndrom. Naštěstí přešel během několika týdnů. A pak se děly věci, které jsem si představoval jen v těch nejbláhovějších snech. A ještě dnes mi připadá zázračné jak se děly rychle a skvěle. Lukáš Marvan Spisovatel a básník divnejsvet.cz/Myslime-si/V-ulicce-pendreku-a-cervenych-baretu/
Posted on: Sat, 16 Nov 2013 22:49:29 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015