Vyšla kniha o Karlu Pragerovi. Taky v ní mám svůj krátký příspěvek. Nejsem si jist, že tam patří, respektive si myslím, že tam nepatří a vydavatele jsem na to opakovaně upozornil. Nicméně tam nakonec je. Zní takhle: Architekturu jsem vnímal od dětství možná trochu intenzivněji než mí vrstevníci. Není to příznak žádných zvláštních schopností, kterými bych se rád pochlubil, ale prostého faktu, že můj táta je architekt a od nejútlejšího věku mi dělal zasvěceného průvodce. Od padesátých letech naše rodina vlastnila chatu u Veselí nad Lužnicí, kam jsem jezdil každé léto od začátku 80. let na prázdniny. Docela dobře si vzpomínám na setkání s kvádrem obloženým keramickým obkladem a s vyasfaltovaným veřejným prostorem v okolí, kam až oko dohlédlo. Výzdoba květináči byla nezbytností. To vše v krásném místě soutoku Lužnice a Nežárky, s nulovou citlivostí k tomuto prostředí, neřkuli k historickému náměstí malého města nedaleko. Už jako úplně malému mi to místo připadalo hodně nepříjemné, se zvyšujícím se věkem tento pocit sílil. V souvislosti s kulturním domem, který pochopitelně navrhl Karel Prager, mě čekaly ještě dva šoky. První nastal v květnu roku 2001. Karel Prager přijel do školy do Liberce představit principy své tvorby. Vybral si pro ilustraci své dva domy, kterých si údajně nejvíce váží. Bylo to Federální shromáždění a kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí. Sotva jsem zaslechl něco o citlivém zakomponování racionální hmoty do krásného prostředí, udělalo se mi zle. Závěrečný šok představovala loňská návštěva a nový kontaktní zateplovací plášť na budově, natřený jásavě oranžovou barvou. To si ani Prager nezasloužil (tahle formulace mě mrzí, chtěl jsem napsat, to si ani tento dům nezasloužil - občas nahrazuji stavbu jménem autora - architekti ví, o čem je řeč). Na příkladu možná ne tak známé realizace ve Veselí nad Lužnicí bych rád vyslovil jednu hypotézu. Pragerovy objekty jsou výrazné, zapamatovatelné, častokrát konstrukčně a stavebně odvážné, testující v Československu nové principy, přístupy, materiály. Zrealizovat je muselo být produkčně a organizačně nesmírně náročné. Jako objekty snesou srovnání se špičkou své doby i v mezinárodním kontextu. Ať už jde o Federální shromáždění, nebo Novou scénu. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že zpracování přilehlých veřejných prostor už takové úrovně vůbec nedosahuje. Chápu, že to bylo v době, kdy o veřejný prostor nikdo moc nestál. Nicméně mám pocit, že Karel Prager ovládal metodu kontrastu k bezprostřednímu okolí. Možná byla v některých případech oprávněná, nejsem zastánce vždy co největšího splynutí s okolní zástavbou, zvlášť když jde o objekt důležité funkce. Ale někdy (respektive velmi často) je třeba nohu z plynu sundat a o kontrast se nesnažit. To Karel Prager neuměl a na příkladu realizace ve Veselí bych rád dokázal, že si to ani neuvědomil do konce svého života (umřel asi týden po té liberecké přednášce). Těžko člověka se značnou absencí citu k prostředí, do kterého realizuje své návrhy, považovat za výborného architekta. Já to tedy nedokážu. Pokud je pro Vás Veselí na návštěvu daleko, zajděte si prohlédnout banku na Smíchově. Pragerův vztah k okolí je na ní taky dobře vidět. Zaplať pánbůh, že k dalšímu rozvoji okolí podle jeho představ už nikdy nedošlo. Více o knize zde: ceskatelevize.cz/porady/10619821880-u-zavesene-knihy/
Posted on: Sun, 01 Dec 2013 17:31:49 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015