Výročí. Dnes máme 21.srpen, výročí jedné z neradostných a pro náš národ nešťastných událostí. Na události roku 1968 si pamatuji přesně, nedá se to zapomenout. Z počátku radostná euforie, pak bezstarostnost a sebejistota. Bylo nám tehdy dvacet, studovali jsme a patřil nám svět a moře po kolena. Věřili jsme, že vymoženosti pražského jara budou věčné. Vysmívali jsme se starším a zkušenějším, kteří tvrdili, že může být i hůř – měli zkušenosti, které jsme my, tehdy mladí neměli. Objevilo se heslo “všechno je úplně jinak“. A pak na nás přišel šok. A najednou bylo opravdu všechno jinak. O 20.a 21. srpnu už toho bylo napsáno mnoho, nebudu opakovat. Shodou okolností jsem byl toho roku účastníkem zájezdu, spíše výměnné exkurze, kterou pořádala naše fakulta s podobně zaměřenou školou v Sovětském svazu. Odjížděli jsme začátkem srpna. Cestovali jsme vlakem do Kyjeva, odtud autobusem do Minsku a poté opět vlakem do Moskvy. Na všech těchto místech jsme měli pobyt, nejdelší v Minsku a v blízkém městečku Gorki. Už po přejetí hranic v Čierné při Čope jsme míjeli nádraží plná vlaků s vojenskou technikou, na trati jsme potkávali protijedoucí vojenské transporty. Už tehdy nám všem svitlo, o co jde. Jen jsme se nemohli shodnout, přijedeme-li dříve domů my, nebo oni. Druhá možnost byla dost děsivá. V Kyjevě na nádraží patrolovali ozbrojení vojáci, důstojníci kontrolovali doklady. Už na hranicích nás čekala průvodkyně spolu s nápadně nenápadným starším šedivým pánem v obleku, jehož pravou stranu zatěžovala úplná deska vytvořená ze všech možných vyznamenání a řádů. Prý hrdina Sovětského svazu z Velké vlastenecké války, prý… Byl nemluvný, nic neorganizoval, jen doprovázel. A pokud jsme narazili na budku, měl velkou potřebu telefonovat. Byli jsme zkrátka pod dohledem. Četli jsme jejich noviny plné polopravd, lží demagogie a výmyslů. Zabývaly se převážně Československem. Až jsme se divili, v jak hrozné zemi žijeme, jak plánujeme válku apod. Setkávali jsme se s nevraživostí prostých lidí, zpracovaných propagandou. Pokud se s námi dal někdo do řeči, chtěl vědět, jak takové hrozné věci dopustíme. Snažili jsme se jim vysvětlit, že u nás nebyl stejně, jako u nich není socialismus, ale státní kapitalismus. Snažili jsme se jim vysvětlit, že u nás jde o demokracii a bez ní přece nemůže být socialismus, že socialismus není to, co zažívají oni. Pokud měl někdo z nich tendenci nám naslouchat, onen nenápadný muž s řády rychle zasáhl. Později nás ruská průvodkyně, mimochodem mladá a inteligentní dáma, požádala tak aby to nezaregistroval, abychom v zájmu oněch lid s nimi nediskutovali, že to má pro ně neblahé důsledky. Byli jsme vystavení zvláštní atmosféře. Tlak médií, tlak ze strany dezinformovaného obyvatelstva, otevírání fotoaparátů, pokud onen tajemný průvodce usoudil, že by snímek mohl být použit k protisovětské propagandě (snímky hrajících si venkovských dětí, venkovské tradiční architektury, ale i fotografie z Kremlu nebo Rudého náměstí) spolu s neustálými přednáškami o přednostech a vymoženostech sovětského zřízení a se zprávami o nutnosti chránit světový mír zastavením kontrarevoluce v Československu nás utvrdilo v přesvědčení, že nám bude dopřáno strávit zbytek života za polárním kruhem někde na Sibiři nebo na středoasijských celinách. Bylo proto pro nás příjemným překvapením, když nás po několika odkladech naložili do rychlíku Praha – Moskva a odcestovali jsme známou trasou domů. Pouze jsme registrovali, že vojenské konvoje mířící naším směrem povážlivě houstly. Přijel jsem domů 18. srpna a referoval známým a kamarádům o tom co jsem viděl, hlavně o těch kolonách. Říkal jsem jim, že je musíme každou chvíli čekat, že přijedou. Nikdo nevěřil, vždyť se říkalo, že by to západ nepřipustil a přišel by nám na pomoc, že jsou na to připraveni a že jsou o tom mezinárodní dohody atd. Nebyl jsem schopen je přesvědčit, jak mohutná síla se dala do pohybu. A pak přišel šok. Byli jsme mladí, ale ne už bezstarostní a svět nám přestal patřit. Ale okupace pro mě nebyla až tak velkým šokem, čekal jsem to. Ten opravdový přišel později, když jsem zjistil, jak se někteří, do té doby tvrdí demokraté otočili jako na obrtlíku a zachraňovali (hlavně pro sebe bez ohledu na druhé a svoji pověst) co se dá. A někteří na tom hleděli ještě vydělat. Velmi brzy přišli na to, že ruští vojáci ochotně šmelí s pohonnými hmotami, výstrojí a výzbrojí. No a někteří přitom vydělávali i tak, že udávali ty, kteří dávali najevo svůj nesouhlas s okupací. Ale to už je jiná písnička. Ale šok to byl takový, že jsem se nadosmrti zbavil důvěry v jakékoliv proklamace, ať už osobní či politické. A že těch proklamací, provolání a zaklínání se a odkazů na dějinné události zase dneska bylo! Zase se rojí „zaručení demokraté“ zneužívající toto výročí k mobilizaci proti „nebezpečí ze strany levice“ a zapomínají, že vlastně sami znovu nastolili systém, který se jen málo liší od toho, který následoval po oněch srpnových událostech: systém strachu, že budu za své názory šikanován, nálepkován, že pokud nezměním dostatečně flexibilně názor, přijdu o existenci, systém nepostižitelnosti mocných a jejich kamarádů, systém špiclování a zastrašování na všech úrovních (včetně parlamentu a vlády). Zapomínají, nebo zapírají, nebo si to nechtějí přiznat? Ne, svět nám opravdu nepatří. A opravdu, všechno je úplně jinak. V.P.
Posted on: Tue, 27 Aug 2013 14:20:49 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015