Výňatek, ve kterém papež František zodpovídá poslední tři otázky italského žurnalisty: „Nejprve se mne ptáte, zda Bůh křesťanů odpouští tomu, kdo nevěří a nesnaží se věřit. Předesílám – a je to zásadní věc – že milosrdenství Boha nemá hranice, pokud se k Němu obrací srdce upřímné a zkroušené, a pro toho, kdo nevěří v Boha, spočívá tato otázka v poslušnosti vlastnímu svědomí. Jít proti svědomí je hříchem i pro toho, kdo nevěří. Naslouchat a poslouchat svědomí totiž znamená přijmout rozhodnutí vzhledem k tomu, co se prezentuje jako dobro nebo jako zlo. A na tomto rozhodnutí závisí dobrota a zloba našich skutků. Za druhé se mne ptáte, zda tvrzení, že neexistuje žádné absolutno a tudíž ani absolutní pravda, nýbrž jenom řada relativních a subjektivních pravd, je omyl či hřích. Předně musím říci, že bych ani s věřícím nemluvil o „absolutní“ pravdě v tom smyslu, že absolutno je nevázané a zbavené jakéhokoli vztahu. Pravda podle křesťanské víry je totiž Boží láska k nám v Ježíši Kristu. Pravda je tedy vztah. Tím spíše platí, že také každý z nás pravdu chápe a vyjadřuje osobně, přičemž vychází ze svých dějin a kultury, ze situace, v níž žije apod. To neznamená, že pravda je proměnná a subjektivní, naopak. Znamená to, že se nám dostává vždycky a jedině na cestě a v životě. Neřekl snad sám Ježíš: „Já jsem cesta, pravda a život“? Jinými slovy, poněvadž pravda v posledku tvoří jediný celek s láskou, vyžaduje její hledání, přijetí a vyjádření pokoru a otevřenost. Je tedy třeba správně si rozumět, abychom vyšli z nesnází (absolutního) protikladu, a tuto otázku hluboce přeformulovat. Myslím, že to je dnes absolutně nezbytné pro nastolení onoho klidného a konstruktivního dialogu, o kterém jsem mluvil v úvodu svého listu. V poslední otázce se mne ptáte, zda se zánikem člověka na této zemi, zmizí také mysl schopná přemýšlet o Bohu. Velikost člověka zajisté spočívá v tom, že může myslet Boha. A to znamená žít ve vědomém a odpovědném vztahu vůči Němu. Vztah však existuje mezi dvěma skutečnostmi. Myslím si však a je to má zkušenost, kterou v minulosti i nyní mnozí sdílejí, že Bůh není idea, plod lidské mysli, byť ten nejvznešenější. Bůh je skutečnost s velkým „S“. Ježíš ji zjevuje jako Otce nekonečné dobroty a milosrdenství a tento vztah k Němu žije. Bůh je tedy nezávislý na našem myšlení. Ostatně, i kdyby měl život člověka na zemi skončit – a z hlediska křesťanské víry je tento svět tak, jak jej známe, v každém případě určen k zániku – člověk existovat nepřestane a spolu s ním, způsobem, který neznáme, také vesmír, který byl stvořen spolu s ním. Písmo mluví o „novém nebi a nové zemi“ a tvrdí, že na konci, který nás někde a někdy přesahuje, ale po kterém ve víře toužíme a který očekáváme, bude Bůh „všechno ve všem.“
Posted on: Sat, 14 Sep 2013 08:37:04 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015