Weinberg, Steven - Tváří v tvář Více informací k této knize najdete v detailu Stevena Weinberga zná svět jako jednoho ze tří elekroslabých sjednotitelů (Nobelova cena 1979) i jako autora populárních knih První tři minuty a Snění o finální teorii. Název tohoto souboru článků z let 1985 až 2000 je sice odvozen z pohledu sochy Tychona de Brahe na Hvenu, ale v hloubi textu předmluvy nalezneme, že postoj tváří v tvář nebesům je konec konců opakem postoje přirozeného pro modlitbu. Bůh však není pravým Wienbergovým nepřítelem, jak snadno zjistíme z podtitulu: Věda a její intelektuální protivníci. V postmoderní době zamlžené krizí z rozežranosti a strachem o koryta Weinberg zaujímá naprosto jasné, jednoznačné stanovisko. Beze strachu publikuje své názory či ukazuje, které názory považuje za mylné a proč. Zatímco některé eseje jsou polemikami s postmodernisty a kulturními relativisty, po jejichž bu-bu-bu se odmítl dát na útěk, jiné jsou neobyčejně bohatými náhledy na vývoj fyziky, tedy její historii i objektivní poznání, které přináší. Dodejme, že Weinberg nešetří ani fyzikální velikány. V roce 1897 J.J. Thomson objevil elektron, protože Angličané věřili, že elektrony existují. Němci byli pod vlivem Machových bludů, a tak W. Kaufmann publikoval "jen" ohyb katodových paprsků elektrickým a magnetickým polem. To aby bylo jasno, že Weinberg ví, že vědecká práce je závislá na lidských předsudcích a předpojatostech, ale také ví, že motivace objevu na správných výsledcích nic nemění. Proto se od historických malicherností může čtenář přesunout k fundamentálním teoriím: Když se zabýváme velmi základními jevy, kritérium krásy nabývá na důležitosti způsobem, který neplatí při úvahách o jevech pouze nahodilých. Hned v dalším eseji se zabývá otázkou, čemu věřit, čímž odhalí svou totální nekompatibilitu s myšlením filozofů. Je například neodolatelné věřit v naši vlastní existenci a většina z nás nemůže odolat tomu, aby věřila v existenci okolního světa... Věřili Římané po roce 42, že Julius Caesar je doopravdy Bůh? Lidé věří, protože se pak cítí lépe, lepší, šťastnější. Myslím si ale, že by se člověk měl alespoň pokusit tomuto pokušení (víry) nepodlehnout. Výtečným sjednocením všech výše zmíněných témat je přednáška z konference o Galileovi. Od historických detailů Galileova díla se Wienberg dostane ke vztahu budoucnosti a minulosti v kvantové teorii, odstraňování časupodobných vibrací v teorii superstrun, ztrátě smyslu času při teplotách s dvaatřiceti nulami, aby se opět vrátil k pronásledování Galilea, který měl pravdu bez ohledu na to, zda se rouhal. ... jsme varováni před tím, abychom vložili sílu trestné jurisdikce do rukou jakékoli náboženské autority, která má jistotu v názorech na věci mimo dosah lidské zkušenosti. Poněkud jiného ražení je Weinbergova polemika s nobelistou Ph. Andersonem, který byl vůdčím odpůrcem redukcionistické tendence ve fyzice elementárních částic, což je ideový závoj jeho odporu k vyhazování peněz na stavbu obřích urychlovačů (jichž propagátorem před úřady byl Weinberg). Text však nesklouzne k vyčítání prebend a penízků. Weinberg kritizuje Andersonovo "objevení se" nových jevů, když systém dosáhne dostatečného stupně složitosti. Témata interakce vědy a společnosti, lépe řečeno srážky přírodních věd s humanitními a vědců s historiky vědy shrnují další eseje. Zdá se mi, že většina komentářů o vědě ze strany sociálních konstruktivistů a postmodernistů je motivována snahou pozvednout status komentátora - aby nevypadal jako přívěšek nebo sloužící vědy. Prosazování teorií je sociální proces, avšak výsledek budování konsenzu není sociální konstrukt. A především, nestranný pozorovatel, ať už si říká historik vědy nebo filozof vědy není posuzovatelem pravdivosti a platnosti vědeckých výsledků, i když se na kulaté razítko a flašku do šuplete hodně těšil. Standardní model fyziky není úplný - neplyne z něj, proč jím popisovaná realita obsahuje právě 18 konstant. Teorie strun je nejlepším kandidátem na finální teorii, ale studujeme ji už třicet let, a zatím z ní nevykrystalizovala určitá, experimentálně ověřitelná teorie. Honba za finální teorií je trnem v oku mnoha lidem. Postmodernisté pochybují nejen o objektivitě vědy, ale mají pochybnosti o objektivitě vůbec, přivítali by něco hřejivějšího a méně určitého, než je moderní věda. Zde je možná na místě zmínit, že Weinberg se označuje za Kuhnova přítele, ačkoliv s ním nesouhlasí. Kuhn tvrdí, že se věda neblíží objektivní pravdě, protože ji nedokáže definovat. Podle logického vzoru: Neumíme-li rozlišit krávu od bizona, znamená to, že kráva neexistuje. Není nad názorný příklad! Nedokáže-li filozof definovat pravdu, je to jeho chyba. Ale právě jako farmář obvykle pozná krávu, my vědci obvykle poznáme pravdu, když na ni narazíme. Weinberg se nebojí ani postmodernismu ani sociálního konstruktivismu, obává se spojení protivědecky smýšlejících intelektuálů se silami náboženského smýšlení mimo univerzity. [A právě k tomu dochází stále silnějším obdivem evropských intelektuálů k islámskému fundamentalismu.] Není se čemu divit, redukcionismus odstranil většinu tradičních důvodů pro víru v boha. Václav Havel uvedl rozleptávání náboženské víry jako důvod svých vlastních výhrad vůči většině vědy. [Že se nám doma také více nechlubil svým nábožným zanícením?] Po dalších dvou esejích dochází i na veleznámé téma Sokalovy mystifikace. A. Sokal napsal parodii na moderní intelektuálštinu, proložil ji třeskutě nesmyslnými citáty guruů postmoderny a sociálního konstruktivismu a odeslal časopisu Social Text - v oboru významnému periodiku. Jeden z vydavatelů napsal k předmluvě k tomuto číslu, že mnozí fyzikové byli mystikové... A potom bác ho, Sokal napsal do časopisu Lingua Franca článek, v němž se doznával k vykonstruované nemyslnosti článku a vyvodil, že byl přijat proto, že "vypadal dobře a lahodil ideologickým předsudkům vydavatelů". (Ani postmodernisté nefungují postmoderně.) Je nasnadě, že Weinberg se do následné vřavy s chutí přidal na straně svého bývalého studenta! Sokal vybral klenoty ducha: Teoretik feminismu Luce Irigaray odsuzuje matematiky, že nepoužívají prostory s hranicemi, přestože o problematice existuje obrovské množství literatury. Dodávám, že Irigarayová je žena, alespoň předgenderově řečeno. [Napadá Vás, proč zrovna prostory s hranicemi? Já jsem už na dva nápady přišel, ale pište, třeba vymyslíte lepší!] Zpět k Weinbergovi, nepřekvapí, že také leccos slízl, ale nebál se oplácet. (Wise) bohužel našel spoustu chyb ve věcech, které jsem neřekl. ... To, že pro objevy fyziky je irelevantní jejich kulturně-historické pozadí je pochopitelně hrozba "agendě" Wiseho (historika vědy). Koho společenskovědní maratón unavil pookřeje při zkoumání počátků vesmíru, chaotických fluktuacích vakuu a jeho nenulové nulové energii. Opět rozsáhlé práce ve kterých je Weinberg na nože s kdekým. Podobného zrna je i Weibergův milenijní článek o historii fyziky ve dvacátém století. I v závěru má autor sílu znovu se vrátit k postmoderně: Nikde nejsou stopy Kuhnovy nesouměřitelnosti paradigmat. Zajímavé bezesporu je, že v roce 1965 Kuhn protestoval, když Fayerabend používal jeho práci jako důkaz iracionality ve vědě. Nejvýznamnější proklamací Weinbergova ateismu je přednáška Vesmír podle plánu, z ní je také citát, který přítomné věřící patrně nepotěšil: S vírou nebo bez víry, dobří lidé konají dobro a špatní zlo. Ale aby dobří lidé konali zlo, k tomu potřebují víru. Dle Weinberga je celkový morální vliv církve otřesný. Morálnímu tónu náboženství prospěl duch doby více než duchu doby prospělo náboženství. ... Nejsem proti dialogu mezi vědou a náboženstvím, ale jsem proti konstruktivnímu dialogu. Jedním z velkých výdobytků vědy je přinejmenším to, že inteligentní lidé nemusí být nábožensky založení - možná je to pro ně dokonce nemožné. Toho bychom se neměli vzdávat. Závěrečných pět a půl utopií pak ve velkém stylu zdařilou sbírku uzavírá. Připojena je i precizní bibliografie prvotisků publikovaných článků a rejstřík. Úplným závěrem snad citát (který se mi nevešel do úvodu): Přírodní zákony, tak jak jsme je dosud dokázali odhalit, jsou neosobní, není v nich ani náznak existence nějakého božského plánu nebo zvláštního postavení lidských bytostí. Každý z esejů v této knize tak či onak zápolí s potřebou postavit se tomuto obrazu čelem, tváří v tvář. Vydala Aurora v roce 2004. Psáno pro Futurologii.
Posted on: Tue, 08 Oct 2013 13:49:45 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015