ZPRÁVA #11: TÝM ODJÍŽDÍ, FINÁLE LLBWS Hned ráno jsme byli vyprovodit naše hráče u autobusu. Všem se podařilo sbalit, případné nedostatky se zjistí až doma. Odjeli brzy po desáté místního času směrem k New Yorku. Rozloučili jsme se i se strýčky Willem a Dickem a tetou Carol. Naši nejmladší členové doprovodné výpravy dostali dva z přebytečných originálních dresů týme Europe-Africa, což Willa s Dickem přimělo rozloučit se s nimi slovy: „See you in 2015!“. K naší obrovské radosti nám na rozloučenou věnovali 2 lístky na finálový zápas světové série na tribunu. Odpoledne jsme dostali zprávu, že autobus s týmem projíždí kolem Citi Fields (stadion New York Mets) plného lidí, později potom přišla SMS o tom, že odbavení proběhlo v pořádku a nastupují do letadla. Další zprávy zatím nejsou. Přistát ve Varšavě by měli v 9:05 domácího času. My jsme během balení sledovali v televizi dramatický zápas o 3. místo mezi Mexikem a New England, který skončil 15:14 pro Mexiko. Pak jsme se už pomalu vydali na stadion sledovat vyvrcholení celé Světové Série – zápas o vlajku vítězů světové série mezi obhájci titulu z Japonska a týmem West z Kalifornie. Zápas měl začít v 15 hodin místního času. S dostatečným předstihem začly obvyklé oficiality, ale z jejich průběhu bylo patrno, že jde o událost mimořádné důležitosti a pro nás nevídaného významu. Hymna byla zpívána naživo. Na hřiště nastoupili patrně vojenští veteráni nesoucí americkou vlajku a ještě nějaké prapory. Řeč předneslo hned několik osobností, z nichž jsme identifikovali pouze guvernéra státu New Yersey, spisovatele Harlana Cobena a představitelku organizace LL Davie Jane Gilmour. Maskot Dugout řádil víc než obvykle. Prostě zápas všech zápasů v této věkové kategorii. Konečně se začlo hrát. Bylo vidět, že oběma týmům jde o všechno a s titulem International, resp. American Champion se nehodlají spokojit. Viděli jsme dramatickou bitvu, dva homeruny, krásné hity, těsné outy, parádní nadhozy…. prostě bylo tam všechno. Drama do posledního outu, respektive nádhernou doubleplay japonského týmu, kterým udrželi vedení 6:4 a stali se vítězi Světové Série 2013. Nebyli zcela bezchybní, ale zasloužili si to. Moc jsme jim to přáli. Mimo jiné i proto, že před stadionem skoro zaplněným americkými občany a jen několika málo cizinci a Japonci to neměli lehké. Na tribuně jsme cítili zřetelnou převahu příznivců týmu z Kalifornie. Místy se mi zdálo (ale jde o zcela subjektivní dojem), že i rozhodčí na domácí metě při posuzování strikezóny myslel maličko proamericky. Japonce nic z toho nezlomilo. Po vítězství zcela nejaponsky projevili emoce a svého kouče několikrát vyhodili do výšky. Teď už máme sbaleno a zítra brzy ráno vyrážíme do Washingtonu na letiště. Dojmy z celého výletu se nám patrně ještě trošku srovnají v hlavě, teď je těch zážitků prostě moc. Určitě to stálo za to. Mohli jsme vidět větší kus Ameriky. Mohli jsme navštívit víc zajímavých míst, která tady v okolí zcela jistě jsou. Vůbec to ale nevadí. Bylo nám potěšením strávit tento turnaj s týmem, který si získal svým vystoupením respekt a uznání. Zúčastnit se LLWS a vidět malý kousek Ameriky jako rodiče Little Leaguers se nám možná (velmi pravděpodobně) už znova nepoštěstí. Pro Američany jsou Little Leaguers něco jako superhrdinové. Skoro každý kluk z celých Spojených států by chtěl být na jejich místě. Většina dospělých mužů (včetně dnešních slavnostních řečníků) zmíní své účinkování v turnajích LL. O vítězství nejde v první řadě. Jak jsme se dozvěděli na začátku turnaje: je zde 15 šampionů a jen jeden vítěz. Být jedním z těch šampionů vůbec není špatné. Hráči si to moc užili. Doufám, že i koučové. Celý tým byl obletován jako opravdové celebrity. Vcelku dobře to zvládali. Jsme na ně moc hrdí. Jak jsme pochopili z příležitostných hovorů s Američany, jde o to, mít co nejvíc „fun“. Je jedno, zda se k tomu dopracujete zážitkem ze zápasu, dobrým jídlem a pitím, výhodným nákupem něčeho, co vlastně nepotřebujete, nebo příjemně stráveným časem kdekoliv. Skoro si myslím, že oni to myslí vážně. Nevím, jestli se takto chovají i k těm, kteří nejsou Little Leaguers (pod tento termín zahrnují nejen hráče, ale i rodiče a fanoušky), ale k nám byli opravdu vstřícní a milí. Cítili jsem se opravdu vítáni. A hráči zcela určitě měli dost „fun“. A my vlastně taky. Američani můžou být spokojení . Toto je poslední zpráva, naše zpravodajství už nebude pokračovat. Naviděnou doma! Moc děkuji těm, kteří nám umožnili tohle všechno prožít. Díky!!!!! Poslední album s fotkami: https://plus.google/u/0/photos/117151685629374895816/albums/5916212656103491249
Posted on: Mon, 26 Aug 2013 02:52:48 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015