Zmapování romské menšiny (záměrně zde nepoužívám termín “komunita”, který chápu jako vyjadřující určitou kompaktnost nějakého celku, neboť romská minorita je výrazně rozdělena po několika liniích, přičemž však nelze hovořit o klasických “cleavages” – viz též níže) je velmi obtížné a jen problematicky proveditelné. Nelze se, na rozdíl od příslušníků jiných národnostních menšin, spoléhat na statistická data zjištěná např. během pravidelných sčítání lidu, neboť Romové se na základě svých negativních zkušeností s administrativními soupisy své populace, které vedly v lepším případě “pouze” k jejich diskriminaci, nyní daleko častěji hlásí k jiné národnosti než romské, nehledě na fakt, že není nutné, aby se občan přihlašoval k jakékoli národnosti vůbec. Barša (1999:276) připomíná, že se na našem území jedná mj. o důsledek akcentace “občanského principu” – nedochází tedy k oficiální registraci příslušnosti jednotlivce k národnostním, etnickým či jiným menšinovým skupinám ani k použití substantiva “Rom” či adjektiva “romský” v oficiálních právních dokumentech (např. v oblasti legislativních norem týkajících se sociální problematiky.) Problémy přináší samotná metodika sčítání obyvatelstva. Kromě toho, že se tato metodika vyvíjí a mění, existuje také jistá sociálně-vědní terminologická nejednotnost, např. u konceptů národa, národnosti, etnické skupiny, etnického původu, rasy, jazyka apod., což má za následek možnou odlišnost výkladu sledovaných charakteristik ze strany respondenta, která může vést ke zkreslení výsledků sčítání. Vliv má také způsob sčítání, formulace otázek a následné zpracování statistických údajů. Zatímco někde je volba národnosti ponechána zcela na respondentovi, v jiných zemích je mu dána na výběr řada možností (ovšem často s tím, že předložený výčet nemusí být úplný) (Kalibová 1999). Národnostní struktura na našem území se zjišťuje od roku 1880, kdy kritériem byla tzv. obcovací řeč (Umgangsprache), první československá republika používala pro zjištění národnostní skladby obyvatelstva koncept národnosti, definované jako kmenová příslušnost, jejímž atributem byl zejm. mateřský jazyk (jehož se týkala otázka), později (při sčítání 1930) byl v definici národnosti odkaz na kmenovou příslušnost vynechán. Po 2. světové válce se způsob sčítání obyvatelstva opět změnil, a důraz byl dán na “subjektivní vědomí příslušnosti k určitému etniku” (Kalibová 1999:93), vyjádřené otázkou subjektivního přihlášení se k určité národnosti. Sčítání v roce 1970 přidalo k otázce na národnost i otázku na mateřský jazyk. V roce 1980 došlo k návratu k samotné otázce na národnost, která byla nyní definována jako “příslušnost určité osoby k národu nebo národnosti podle vlastního přesvědčení” (ibid., s. 94). Sčítání v roce 1991 pak zjišťovalo národnost a mateřský jazyk, a to pomocí tradiční metody sebesčítání. Každý měl možnost si svobodně a podle vlastního přesvědčení zvolit svoji příslušnost k národu. Došlo však oproti dřívějším (poválečným) sčítáním lidu ke značnému rozšíření seznamu zjišťovaných národností, mezi nimiž poprvé od konce 2. světové války nechyběla ani národnost romská. Kromě výše uvedených terminologických nejasností hraje při statistickém zjišťování Romů roli také řada dalších otázek, např. kdo je Rom, koho lze za Roma považovat a kdo by za Roma považován být měl apod., krom toho jsou často mezi Romy zahrnovány i “osoby neromského původu s nízkou sociální a kulturní úrovní, v cizině pak často všechny kočující osoby (tzv. travellers)” (Kalibová 1999:94). Vliv má také např. fakt, že Romové často nechápou pojem národnosti a ztotožňují jej se státní příslušností. Mimo to část Romů nechce být za Romy z nejrůznějších důvodů považována (a proto se vědomě hlásí k jiné národnosti). Tato situace vede k tomu, že naše statisticky získané informace o počtu Romů jsou značně neúplné a zkreslené. Je tedy nutné uchýlit se k jiné metodě zjišťování počtu – ke kvalifikovaným odhadům. Srovnáme-li výsledky censu v roce 1991 se statistikami z r. 1989, které vedly odbory sociální péče bývalých národních výborů, dojdeme k rozdílu více než 120 000 chybějících Romů na území ČR, což při jejich demografických charakteristikách samozřejmě není možné. Kolik Romů na našem území opravdu žije je tedy nutno pouze odhadovat. Podle Říčana (1998:34) lze uvažovat přibližně o 300 000 Romech, Bratinkova zpráva odhaduje jejich počet na 200 000, další odhady se pohybují mezi 200 000 – 400 000. Odhady počtu Romů se všeobecně liší (a to nejen u nás, ale i ve světě), a “dokumentují spíše metodologickou bezradnost než skutečný početní stav romské populace” (Kalibová 1999:99). Jeden z nejuznávanějších odborníků na romskou problematiku, J.-P. Liégois (1994), odhadl počet Romů v ČR v rozmezí 250 000 – 300 000, přičemž horní hranici tohoto rozmezí lze podle demografů a romistů považovat za mírně nadhodnocenou, což je ovšem obvyklou praxí. Pro účely této práce se budu držet nejčastěji uváděné hodnoty cca 200 000 Romů v ČR. Romskou populaci v ČR nelze, jak již bylo zmíněno výše, chápat jako homogenní a nestrukturovanou komunitu, přestože v rámci majoritní populace se tato tendence projevuje ve většině případů. Na území ČR však žije několik skupin tzv. Romů, mezi něž patří několik desítek, maximálně pak stovek rodin českých a moravských Romů patřících k původnímu romskému obyvatelstvu usídlenému v Čechách a na Moravě již po několik staletí a téměř fyzicky vyhlazenému v době druhé světové války. Další významnou subetnickou skupinou jsou tzv. slovenští Romové, kteří přišli na území dnešní ČR po druhé světové válce a kteří tvoří cca tři čtvrtiny romské populace u nás. Nejvíce izolovanou skupinou ve vztahu k majoritě i k ostatním Romům tvoří tzv. Olašští Romové (Vlachika Roma), kteří se od zbytku romského etnika liší např. svými zvyky, způsobem obživy apod. a kteří tvoří asi 10 % Romů v ČR. Početně nejslabší romské subetnikum na našem území tvoří tzv. Sintí – němečtí Romové (Holomek 1999). Dalším problémem je pak přetrvávání kastovního systému uvnitř romské populace (srov. např. Hübschmannová 1999b), což přispívá k jejich společenské, zejména pak sociálně-ekonomické marginalizaci. Ani na Slovensku v současnosti neexistují oficiální informace o etnickém složení populace, neboť podle slovenské (podobně jako podle české) legislativy by takovéto údaje byly v rozporu s lidskými právy, a nahrazují je data o národnostním složení obyvatelstva SR. Rozdíl, jak uvádí Vaňo (2001b), spočívá v tom, že zatímco údaje o etnicitě jsou získávány na základě posouzení jinou osobou, informace o národnosti jsou založeny na dobrovolné sebeidentifikaci. Problémy, které jsem zmínil v souvislosti se statistickým a demografickým zjišťováním počtu Romů, platí ve stejné míře v ČR i na Slovensku. Objevuje se zejména strach ze zneužití statistických informací a z diskriminace romské minority, a to i u ne-Romů; samotní Romové si pak vědomě volí příslušnost k jiné než romské národnosti, jistě i pod vlivem toho, že bylo dlouhodobě vedeni k tomu, že “žádná cikánská nebo romská národnost neexistuje” (Šúryová 2001:473, srov. též Kalibová 1999). Projevilo se to zejména úbytkem občanů SR, kteří se při sčítání lidu v r. 1991 na Slovensku přihlásili k romské národnosti. Zatímco sčítání z roku 1980 indikovalo téměř 200 000 Romů, o jedenáct let později se k romské národnosti oficiálně přihlásilo jen asi 76000 lidí. Opět, vzhledem k odlišným demografickým charakteristikám romské populace, zejm. pak reprodukčního chování, je tato situace nepravděpodobná. Podobným nereálným extrémem jsou však i odhady počtu slovenských Romů, které se uvádějí v rozmezí 500 000 až 800000. Vezmeme-li za základ výsledek censu z roku 1980, který je pravděpodobně nejpřesnějším a nejpodrobnějším údajem o slovenských Romech (tj. cca 200 000 lidí), a připočítáme-li k němu možnou chybu způsobenou nezachycením Romů plně integrovaných do majoritní společnosti, která podle kvalifikovaných odhadů nepřesahovala 15 %, můžeme tvrdit, že v roce 1980 žilo na Slovensku maximálně 230 000 Romů (Vaňo 2001b). Pokud by mělo být slovenských Romů v současnosti 500000, znamenalo by to, že Romové tvořili v posledních dvaceti letech značnou část (až 2/3) přirozeného přírůstku obyvatelstva. Podle výsledků demografické ex post prognózy nelze tedy v případě Slovenska souhlasit ani s odhadem J. P. Liégoise, podle něhož žije na Slovensku 480 000 – 520 000 Romů, nýbrž lze považovat za horní hranici počtu Romů na Slovensku číslo nižší, necelých 380 000 (Vaňo 2001b). Podobně jako v ČR, i na Slovensku existuje značná diferenciace romské populace, zejm. pak subetnická (usedlí Romové – tzv. Rumungri, polo/kočovní Olaši, malé množství Sintí), jazyková (používání kromě romštiny také slovenštiny, resp. maďarštiny), dále pak diference dle velikosti obce původu (město, venkov) a příslušnost k určitému regionu Slovenska a v neposlední řadě, podobně jako v ČR i jinde, přináležitost ke kastám (Vašečka, M. 1999, Vašečka, M. 2000, Vašečka, M. 2001). II. Soužití s majoritní populací II. 1. Sociální distance Ve vztahu majoritní populace vůči romské menšině lze nalézt v ČR i v SR řadu společných znaků. Jedná se především o časté stereotypně negativní vnímání této minority jako nějakým způsobem “problémové”, což vedlo k utvoření sociální distance mezi majoritou a minoritou. Ta je samozřejmě spojena s xenofobií a interetnickým napětím, jehož následkem se pak logicky staly (latentní i explicitní) interetnický konflikt a xenofobie (srov. Frištenská 1999). Podle řady autorů je negativní vztah k Romům v majoritní společnosti “zakořeněn” (Večerka 1999:419), přičemž řada příčin této averze má “souvislost s předpokládanou asocialitou Romů” (ibid.). Romům je vytýkána především kriminalita, časté je přesvědčení většiny, že “se Romové snaží vyhýbat poctivé práci, snaží se žit příživnicky, usilují o zneužívání sociálních dávek a když pracují, jsou nespolehliví, neukáznění a odborně nezpůsobilí, a tím nepoužitelní pro značnou část možných pracovních profesí.”(ibid.) Dalšími negativními aspekty jsou údajné zneužívání sociálních sítí a výhod z nich plynoucích, pocit majority, že Romové nechtějí akceptovat většinovou kulturu (např. svojí častou školní absencí či třeba jinými reprodukčními zvyklostmi) nebo přesvědčení, že se Romové “dosud nevzdali použití fyzické síly jako argumentu” (Večerka 1999:420). Majoritní populaci dále vadí romská hlučnost, špatné sousedské vztahy, nízká kvalifikace, lenost, nečestnost či prostituce. (Srov. např. Sekyt 2001, Večerk
Posted on: Thu, 04 Jul 2013 21:33:31 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015