...dneska delší čtení, úryvky z knihy...já bych ji přejmenovala na CO MUSÍTE VĚDĚT...Část 1. „CO neSMÍTE VĚDĚT“ napsal Michael Morrits, u nás vyšla v roce 2012, napsána byla asi v roce 2011. Autor v úvodu, mimo jiné, píše o tom, jak v jeho okolí stále více lidí přichází o práci. Dále budu psát jeho slovy. Viděl jsem akademika v dobrém obleku, jak přespává v autě, protože přišel o dům. Žebráci v Berlíně a v Londýně stojí u popelnic, aby sehnali aspoň něco k jídlu. Zjistil jsem, že mnohá tvrzení, jež novináři a ekonomové pouští do médií, byla nepravdivá a nedávala smysl. Svět se stále více propadá do chaosu. Pátral jsem, proč to tak je, a zjištění, že hospodářství, bankovnictví a politika se hrají s falešnými kartami, nic nového nepřineslo. Zabýval jsem se do hloubky peněžnictvím a vytušil jsem, že klíč ke všemu leží právě tam. Zjistil jsem, že peníze nejsou to, zač jsem je považoval, spíše než platidlo, byly spíše prostředkem k vytváření (ú)tlaku. Jak to banky dělají? Komu patří? Zjistil jsem, že ekonomika, bankovnictví a všechny procesy, jež nějak souvisí s penězi, byly v zásadě úplně jednoduché. Vysvětlení byla komplikovaná pouze proto, aby jim nikdo nerozuměl. Všechno začalo do sebe pomalu zapadat. Je to mnohem jednoduší, než se zpočátku zdálo: celý západní svět patří několika málo rodinám. Toť vše. V západním světě skoro všechny banky i celé státy, včetně médií, politiky, vědy a vzdělávacího systému spočívají v rukou několika málo rodin. Těmto rodinám patří dokonce i počasí, ano, počasí! O tom pak dále. Velká krize Las Vegas. U jednoho stolu sedí muž, kterému právě přeje štěstí: černý oblek, bílé boty, nagelované vlasy sčesané dozadu. Před ním se kupí svazky dolarů a hromady žetonů. Daří se mu, a proto stále více riskuje, shlukují se kolem něho ženy s hlubokým dekoltem, šampaňské teče proudem. Zase má dobrou kartu. Vše se daří až do chvíle, kdy má manažer kasina dítěte štěstěny dost. Dává znamení krupiérovi a do hry se dostávají falešné karty – plán B. Pokud se nejedná o profesionálního hráče, obratem ruky vše zase prohraje. Pokud je profesionálním hráčem, ukončí hru, nechá si proplatit žetony a vytratí se. V tom případě se ale spouští plán C – jsou vysláni rváči. Seberou mu všechny peníze a přinesou je nazpět. Hra je jednoduchá: zisk nakonec vždycky putuje do kasina. Jakýkoliv jiný scénář je výjimkou nebo jsou to idealistické představy. Anglie, Irsko, Španělsko a USA. To jsou státy, kde praskla bublina v obchodu s realitami. Spouštěčem všech problémů těchto států byl trh s realitami. Banky poskytovaly úvěry na nemovitosti, u nichž bylo jasné, že je dlužníci nikdy nebudou schopni splatit. Totiž, velké banky západního světa v 90. letech poskytovaly úvěry bez jistiny každému, kdo o to požádal. Úvěry se přímo vnucovaly - úroky neustále klesaly, půjčky byly pořád výhodnější a banky financovaly nemovitosti až do výše 100%! Žadatel o úvěr nemusel tedy mít vůbec žádnou hotovost, s níž by se na financování nemovitosti podílel. A tak lidé nakupovali: auta, elektroniku, zařízení, dokonce i dovolená se dala pořídit za dluh. Miliony lidí na celém světě přišli o miliony poté, co investovali do tzv. nové ekonomiky. Jednalo se o firmy, které však nevlastnily prakticky nic, žádné licence, továrny či stroje. Žily pouze z barvitě líčených idejí. Profitovaly z rychlého růstu trhu, avšak když se ten nasytil, burzovní kurzy těchto firem se propadly a strhly sebou trh s akciemi. Šok netrval dlouho, všichni totiž vycházeli z předpokladu, že ceny nemovitostí porostou i nadále. A právě tohle byla ona zásadní chyba – omyl, se kterým velké banky počítaly! Je nemožné, aby hodnota určitého zboží nekonečně stoupala. Konstantní nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by klesaly. Stále větší objemy peněz v oběhu, které vznikaly následkem poskytování úvěrů, však způsobily, že peníze ztrácely na hodnotě, inflace rostla, až se nakonec srovnala s domnělým zvyšováním hodnoty. Životní náklady i mzdy rostou, ovšem ne ve stejné míře. Když ekonomika stoupá strmě vzhůru a do oběhu jde stále více peněz, neproporčně stoupají ceny vůči platům, proto se konzumenti, aby si udrželi stejnou životní úroveň, zadlužují. Potom se začíná šetřit, lidé méně nakupují a zde se motor ekonomiky zadrhává a vynechává. Média nabádají k dalšímu konzumu, lidé by rádi, ale už to nejde, chybí peníze. Náhle se motor zastaví nadobro. Stále více dlužníků už nedokáže udržet pod kontrolou své půjčky, už si je nemůže dopřát. To je okamžik, kdy bublina splaskne. Tohoto bodu jsme dosáhli na podzim 2007. Několik let předtím bylo jasné, že se blíží konec, ale velké banky přesto vesele poskytovaly úvěry a nutily menší instituce, aby činily totéž, protože by je jinak postihl masivní odliv klientů. Popsaný princip známe pod názvem letadlo nebo pyramida. Když roku 2002 neustále přibývalo nesplácených úvěrů, rozjelo se čilé obchodování právě s těmito závadnými úvěry. Kvůli velké míře rizika, se s vysokými náklady prodávaly kompletní balíky z jednoho státu do druhého – banky prodávaly nekryté úvěrové pohledávky svých klientů jiným bankám. Obchodovaly s dluhy! Jak to fungovalo? Když si např. rodina v Kentucky vzala od Bank of America úvěr na dům, najednou dlužila tyto peníze, dejme tomu, Deutsche Bank. Jestliže rodina v Kentucky předtím měla svou kontaktní osobu ve filiálce své domovské banky, pak se už neměla na koho obrátit, protože Deutsche Bank v Kentucky žádnou pobočku nemá! A jak je možné, že se takový bláznivý obchod uskutečnil? Protože banky si svá pravidla určují samy. Žádná banka nevěděla, co ve skutečnosti koupila, kolik úvěrů bude nesplatitelných. Nevěděla ani to, zda dům je obydlen, či zda vůbec stojí! A teď čti pozorně! V USA se realitní úvěry ve skutečnosti vztahují jen na budovu a ne na vlastníka. Proto si Američané, kteří se dostali do platební neschopnosti, prostě sbalili svých pět švestek, opustili své čtyři stěny a začali znova někde jinde – bez dluhů z minulosti. U nás nemá dluhy dům, nýbrž ten, kdo si bere úvěr. Záchranné balíčky. Odhad nedostatečně krytých úvěrů se vyšplhal až na 300 miliard eur. V roce 2003 třeba i spolková vláda věděla, že banky vymámily pro sebe na pokrytí úvěrových ztrát stovky miliard a že suma narůstala. A banky i nadále rozdávaly půjčky na koupi nemovitostí. V pondělí 15. 9. 2008 se newyorská pobočka investiční banky Lehman Brothers doslova zalkla vlastními závadnými úvěry. Politici dělali, jakoby o ničem nevěděli. Koncem týdne vystoupila na veřejnost se svým projevem s tragickým výrazem v obličeji a po „obtížných a těžkých“ vyjednáváních hluboce pohnutá Angela Merklová s Peerem Steinbruckem – dva herci, kteří hráli skvěle své role starostlivé kancléřky a rozzlobeného ministra financí. Oznámili, že proto, aby zabránili škodám, připravili bankám záchranný balíček ve výši neslýchaných 500 miliard eur! Podobné záležitosti se odehrávaly v celém západním světě. Státy byly nuceny vydávat peníze – které ovšem neměly – na záchranu bank! Všechny země jsou ohromně zadlužené a příjmy z daní pracujících nestačí ani na pokrytí úroků. Mimochodem, celý rozpočet Německa dělal pro rok 2008 něco kolem 283 miliard eur, to byla částka, kterou mohl stát za celý rok utratit, a výplata každého eura byla přepečlivě naplánována, tak kde by paní kancléřka vzala 570 miliard na garanci, že stát v případě zhroucení bank uhradí všechny vklady střadatelů? No jedinou cestou je další zadlužení se bankám. Pokud by šly banky ke dnu, potom by si vláda u jiných bank vzala úvěr ve výši 570 miliard eur, abychom si sami sobě vyplatili své vlastní našetřené peníze. Špatný obchod? Ano, pro nás, ne tak pro banky, neboť ty by přišly úroky k dalším penězům. Vyšlo by levněji, kdybychom se uspořených peněz vzdali. Prezident Roosevelt řekl: „V politice za nic nemůže náhoda. Pokud se něco děje, klidně se můžete vsadit, že právě tak to bylo naplánováno.“ V létě 2008 zachránila americká vláda před krachem tři velké banky – Bear Stearn, Fannie Mae a Freddie Mac, zatímco jiné malé banky nechala zkrachovat. Na podzim 2008 začala klopýtat čtvrtá americká banka Lehman Brothers, banka větší než kterákoliv z dosud zachráněných. Proč jí nikdo nepomohl? Poněvadž vlastníkům této banky patří i všechny další americké banky, nejschůdnějším řešením pro ně bylo poslat nemocnou banku do konkurzu, protože se tak mohli zbavit veškerých prodělků. Bance předtím podstrčily vadné úvěry jiných bank a potom ji shodili z útesu. Krach sice strhl do záhuby mnoho drobných střadatelů, ale výsledný efekt se dostavil: Zmizela velká část prodělků a svět upadl do stavu strachu a zděšení a dostal svou lekci: nikdo nemůže beztrestně nechat padnout velkou banku! Ze situace nyní těžily všechny ostatní banky. Pilně se balily záchranné balíčky, do bank se sypaly peníze – a nikdo neprotestoval. Jen tak mimochodem, největší pojišťovací společnost na světě je francouzská skupina AXA, italská Generali a německá Allianz, americká AIG je až čtvrtá v pořadí. Tak a pokračujeme v tom, jak banky umí „čarovat a kouzlit“. V roce 2009 bylo bankám povoleno, aby založily tzv. Bad Banks = špatné banky. Jednalo se o obrovské skládky, na nichž se směly shromáždit tzv. špatné úvěry. Banky se zbavily svých prodělků a najednou měly čisté účty. Například Commerzbank směla v Bad Bank zlikvidovat více než 15 miliard, Dresdner Bank téměř 40 miliard. A teď pozor! Ve vlastnictví Dresdner Bank se nacházela i rozsáhlá sbírka uměleckých děl, jež po koupě připadla Commerzbank (ta koupila před likvidací špatných úvěrů Dresdner Bank). Jeden ze skvostů sbírky, L‘ homme qui marche, od Giacomettiho, byl 3. 2. 2010 v aukční síni Sotheby’s vydražen za 74,4 miliony eur. Stručné shrnutí finanční krize: Velkobanky poskytovaly úvěry chudákům, ačkoli věděly, že ti je nebudou moci nikdy splatit. Malé banky, aby se neocitly mimo hru, byly nuceny dělat totéž. Skrze poskytování úvěrů stouply ceny nemovitostí a vznikla bublina. Jakmile splaskla, přišli lidé o své úspory a domovy. Malé banky zanikly a pohltily je velké banky. Daňový poplatník, který přišel o své úspory, musel navíc ještě převzít ztráty větších bank. Na jejich vyrovnání si musel stát vzít od banky nové úvěry, jež nikdy nebudeme schopni splatit. Ale jednou pro vždy z nich budeme platit úroky. Co to vlastně jsou peníze? Peníze dnes určitou hodnotu mají, zítra mohou být bezcenné. Měny přicházejí a odcházejí. Jsou pouhým prostředkem k získání moci. Vývoj peněz přeskočíme, to známe, víme, že obchod začínal směnou a k té se vrátím. Jednou ze surovin směnného obchodu byla sůl, vedle vody nejdůležitější potravina. A teď něco z jiného oboru: naše tělo téměř celé tvoří voda a sůl, obě látky jsou pro nás nanejvýš důležité. Přesto se většina lidí nechá obalamutit bezcennou průmyslově vyráběnou solí – potravinou, která nese označení kuchyňská sůl, ale se solí nemá vůbec nic společného. Sůl obsahuje všechny chemické prvky přesně v poměru, jak se vyskytují v lidském těle. Průmysl však z ní filtruje pro své vlastní účely všechny prvky pryč. Až nakonec ponechá pouhé dva: sodík a chlor NaCl. Pokud je člověk celý život do sebe sype, kompletně si rozvrací chemické procesy a reakce v organismu. V dobré víře si pak nic netušící lidé do těla se solí vpravují i fluor, tento „zázrak“ v boji proti zubnímu kazu je však jed s vyšší toxicitou než je olovo. V chemických laboratořích se s ním manipuluje za přísných bezpečnostních opatření. Stejná látka, jež se přidává do zubní pasty – fluorid sodný NaF, má např. silné účinky jako insekticid nebo jed na krysy. Zpět k papírovým penězům. Lístky se kdysi mohly kdykoliv vyměnit za mince. V tomto okamžiku se zrodily bankovky, dnes označované jako papírové peníze. Ve skutečnosti však bankovka není peníz, protože nemá vlastní hodnotu. Je to pouze závazek, či příslib peněz. Okamžik zrodu bankovek byl zároveň okamžikem zrodu bank. Papírky se ještě roku 1914 v USA jmenovaly gold certificates – zlaté certifikáty. Na padesáti dolarové stvrzence stál nápis: 50 Dollars in Gold Coin – payable to the beder on demand, tedy: tomu, kdo předložil tento příslib (v časově neomezené lhůtě), bylo na požádání vyplaceno 50 dolarů ve zlatě. Když začala 1. světová válka, najednou se na dolaru psalo: Redeemable In Lawful Money At The United States treasury Or at the Bank of Issue – tedy směnitelné za legální zlato. Po 2. světové válce se lístky ze dne na den proměnily v peníze a to tak, že se opět proměnil nápis: Legal tender for all debts, public and private – zákonné platidlo pro všechny závazky, státní i soukromé. Depozitní peníze Pojem stříbrný a zlatý standard je nám znám. Proto jej přeskočíme, neboť dozrál čas pro další velký převrat a tím je: bezhotovostní platební styk. Věděla jsi, že 93% peněz, jež jsou v roce 2011 na tomto světě v oběhu, ve skutečnosti neexistuje? Jedná se pouze o čísla na papíře, platíme něčím, co vůbec neexistuje. Ostatně i Ty, se svou prací, na této sumě podílíš. No a? Možná nám to je fuk, a přijde nám platební karta praktičtější, ale fuk nám to nebude nejpozději do okamžiku, kdy dosud zdaleka nekončící světová krize vstoupí do dalšího kola. Banky nám totiž nebudou schopny vyplatit naše peníze, protože je prostě nemají a nikdy nebudou mít. Proto kancléřka Merkelová byla v roce 2008 nucena vydat falešné prohlášení, že jsou všechny vklady pojištěné. Bylo nutno se vyvarovat toho, že střadatelé přijdou do banky a budou se domáhat všech svých peněz. Najednou by totiž pochopili, že tam žádné nejsou. Pouze ti první u bankomatů by si pár bankovek snad vyzvedli. Peníze na našich účtech nikdy neexistovaly a nikdy existovat nebudou, máme je jen ve svých hlavách a na kousku bezcenného papíru. A kde se oněch 93% vymyšlených peněz vzalo? A kde je oněch 7% skutečných peněz? Banka si vytvoří peníze, jež ovšem nemá, a poskytne je na dluh. Většina lidí o peníze v hotovosti nestojí. Banka je proto vůbec nemusí mít. Stačí, když sumu X připíše na úvěrovou smlouvu a zanese do počítače. Tuto sumu X potom dlužník převede jinému důvěřivci na jeho účet a ten může pak následovně virtuálně srovnat své pohledávky. Depozitní peníze takhle mění vlastníky, aniž by existovaly skutečné peníze. Tím, že sumu peněz někdo přijme jako úvěr, jsou tyto teoretické peníze probuzeny k životu jen v účetní rovině = tvorba úvěrových peněz. Popsaný proces tak povyšuje bankéře na úroveň Boha, jemuž jedinému byla dříve vyhrazena schopnost, nebo zázrak (s)tvoření. Banka dnes nemusí mít rezervy, nemusí mít úvěry ničím kryté, jak tomu bylo dříve. Úvěry tedy nevytvářejí jen nové peníze, je tu ještě něco jiného, inflace. Eura od svého zavedení ztrácejí rok od roku asi 10% své hodnoty. Po deseti letech budou tedy mít jen třetinovou hodnotu. Nejde totiž o čísla, ale o kupní sílu, co za své peníze dostaneme. Před deseti lety bychom za své peníze dostali třikrát tolik, pokud uvažujeme v eurech. Během deseti let, pokud jsme své peníze neinvestovali do skutečných hodnot – zlato, stříbro, nemovitosti, umělecká díla, jsme ztratili dvě třetiny jmění. Tomu se v odborném názvosloví říká inflace. Ve skutečnosti to není nic jiného než loupež. A kdo je zloděj? No přece banky. Skrze poskytování nových úvěrů vytváří inflaci. Bankám je to jedno, jakou hodnotu mají peníze, umí si vytvářet stále nové. Ale kdo nevlastní banku, má problém, aby si udržel životní standard, musí vydělávat stále více. No jo, ale tady něco nesedí, míra inflace se stále pohybuje mezi jedním a dvěma procenty. Ano, tak se to oficiálně vyhlašuje, není to ale pravda. Jedná se o poněkud nepřesný nástroj ve výpočtu, s jehož pomocí se měří tzv. index spotřebitelských cen. Při určování míry inflace se vychází z všeobecného vývoje cen, jenže v košíku jsou zahrnuty i výrobky jako počítače, mobily, cesty do exotických zemí, které jsou rok od roku levnější atd. Tyto věci ovšem neslouží denní potřebě, nemají ve spotřebitelském košíku co pohledávat. Takto lze kamuflovat nepřetržitý nárůst nákladů za energie, pohonné látky, dopravu, potraviny, kulturu atd. Tento trik používali i komunisté. Hlásali také, jak je nízká inflace, jenže ta byla nízká proto, že zlevnily lokomotivy, apod. zkrátka věci, které člověk k běžnému každodennímu životu nepotřebuje. Pro výpočet inflace se používá ověřený vzorec: růst objemu peněz mínus hospodářský růst = inflace – znehodnocení peněz. A teď počítejme: Deutsche Bundesbank ve své zprávě za květen 2007 hovoří o 14 % nárůstu objemu peněz, k němuž došlo během 1. čtvrtletí 2007. Odečteme hospodářský růst 3,1% a máme 10,9%. Ale Spolkový statistický úřad vypočítal mezi roky 2006 a 2007 nárůst inflace o 2,2%. Takže statistický úřad nám něco nalhává. Narůstá množství odpadu, ztrácíme vztah ke kvalitě a hodnotě. Chceme vytvořit dojem, že si můžeme dovolit víc než dříve, a toto čistě konzumní uvažování roztočilo nekonečnou spirálu, protože poptávka po levných produktech vedla k laciné výrobě. A ta je možná jen v zemích s nízkými platy, tedy tam, kde jsou lidé vykořisťováni a drženi na práci jako otroci. Proto jsme zavaleni věcmi z Asie. Tím jsme přišli o pracovní místa. Henri Ford řekl: „Je jenom dobře, že lidé nerozumí měnovému systému, neboť kdyby ano, měli bychom tu revoluci už zítra ráno.“ Množení peněz přes dluhy zaručeně funguje, říká se jim také úvěrové peníze. V splátkách se kromě půjčené sumy platí ještě úroky. Zúročí - li se 1 euro 5% za rok, tak za 35 let z něho bude 8 eur. Protože i samotné úroky podléhají zúročení, říká se tomuhle systému systém složených úroků. Protože se úročí i úroky, neroste celkový objem peněz rovnoměrně, nýbrž stále rychleji. Hyperinflace Ta vzniká, když se inflace a růst množství peněz vymknou kontrole a nelze je zastavit. Aby se zaplatily úroky za stávající úvěry, berou se nové půjčky a tím narůstá i množství peněz v oběhu. Při hyperinflaci lze jen přihlížet, jak peníze ztrácí hodnotu. Je to tajfun, který všechno serve, nezbude zhola nic, a vyhne se jen bankám. Během posledních deseti let v euro zóně oficiálně stoupla o 130%. Ve 20. letech 20. století koloval vtip, že je lepší objednat si najednou hned dvě piva, neboť riziko, že to druhé zteplá, je menší než to, že za půl hodiny bude další pivo stát dvakrát tolik. Vtip ukazuje, co se dělo v té době v Německu a Rakousku. V letech 1922 a 1923 činila míra inflace v Německu 30.000% za měsíc. Největší bankovka v Rakousku měla hodnotu 500.000 korun. Zaměstnanci na začátku 20. let dostávali mzdu 2x denně. Po první výplatě utíkali všichni domů, aby ženy mohly rychle nakoupit, dříve, než budou peníze bezcenné. Známý je obraz ženy, která zatápí v kamnech s pomocí celých svazků bankovek – bylo totiž levnější je spálit, než za ně koupit topivo. 24. 10. 1929 byl tzv. černý pátek. Jednalo se o největší burzovní krach, miliony Američanů přišlo o veškeré své jmění. Zisky několika málo jedinců však byly přímo závratné. Následky tohoto krachu byly zhoubné. Následovala bída, hlad, neklid a chudoba, následně pak vyústily ve fašismus. Hitler, Mussolini a Franco prý věděli, kudy z bídy. Namísto toho byla válka. Protože jsme se, za druhé světové války vzdali zlatého standartu, v soudobém peněžním systému se bankrotu nelze vyhnout. Hyperinflace vede vždy k měnové reformě, tedy k náhradě staré nefunkční měny za novou. Stát se pak může nadechnout, jeho dluhy zmizí. Protikladem k inflaci je deflace. To citelně klesají spotřebitelské ceny, tedy zboží je levnější, a hodnota peněz stoupá. Při měnové reformě v Německu v roce 1948 byla přepočítána říšská marka za novou německou marku v poměru 100 : 6,5, ale všechny typy soukromých dluhů v poměru 10 : 1. Měl - li člověk na účtu 1000 říšských, dělalo to po přepočtu 100 německých. Žádná deflace a žádná měnová reforma se nekoná ve prospěch lidu! Když banky tak vehementně odmítají zlatý standard, můžeme tušit, jak velkou moc má zlato. Podle hodnocení expertů bylo dosud vytěženo asi 165.000 tun zlata, přibližně polovina z tohoto množství jsou šperky. Ročně přibývá asi 2.300 tun nově vytěženého zlata. Odhady na další množství ekonomicky těžitelného zlata jsou asi 47.000 tun. Budeme – li těžit dnešním tempem, budeme ho těžit dalších dvacet let. Připočteme 53.000 tun, které by za současné techniky bylo nehospodárné těžit, dojdeme k celkovému objemu 265.000 tun. Více zlata na planetě není. Nikdy tedy nemůže ztratit svoji hodnotu. Zlatý kov nepodléhá inflaci jako peníze. V roce 1922 se vůdčí národy světa dohodly na kompromisu, že zavedou poloviční zlatý devizový standard, což znamenalo, že Anglie a USA přistoupí na krytí svých měn zlatem, jehož měly opravdu dostatek. Proto byl dolar a libra považovány za jediné solidní měny a ostatní státy to pak nutilo k tomu, aby všechny své mezinárodní transakce a byznys prováděly v těchto měnách. Jenže v roce 1942 proběhla měnová reforma v Německu, následovalo Rakousko, 1925 splaskla realitní bublina na Floridě, 1926 zakolísala Anglie a vzdala se svého zlatého standardu, jelikož údajně neměla dostatek zlata ke krytí razantně se propadající libry. Je to ale nesmysl, stačilo změnit kurz, podobně jako se přepočítalo na jakoukoli jinou měnu. Roku 1929 došlo ke krachu na Wall Street, o němž francouzský politik Jacques Rueff roku 1933 řekl: „Je dobře známo a opakovaně se prokázalo, že zlatý devizový standard byl rozhodujícím způsobem odpovědný za hospodářskou krizi třicátých let.“ V roce 1933 byla nezaměstnanost v USA 25%, hospodářství bylo na dně. Místo poznání, že příčinou je tisk bezcenných papírových peněz a odklon od mezinárodního zlatého standardu, odpovědnost padla právě na zlato. Místo toho, aby se někdo přesvědčil, že v oběhu bylo příliš mnoho zlata, se tvrdilo, že je ho naopak příliš málo. Prezident Rooswelt pak tedy zlato jednoduše zakázal. A pak nastalo, co už známe: v novém zákoně o soukromém vlastnictví, z roku 1933, se psalo, že držení většího množství drahého kovu v hodnotě vyšší než 100 amerických dolarů, je ilegální. Občané byli nuceni ho odprodat americké centrální bance FEDu za zákonem stanovenou cenu, tedy tu nejnižší, takže FED shrábl desetitisíce uncí levného zlata. A protože lidé nemohli kupovat zlato, kupovali alespoň akcie – tzn. dosud nevytěžené zlato, nebo údajně kdesi bezpečně uložené zlato. Někteří spekulanti přišli k obrovským ziskům. A proč tyto akcie získávaly tak na hodnotě? Protože prezident Roosewelt cenu zlata, poté, co všechno soukromé zlato vybral, zvedl z 20,67 amerických dolarů na 35 za unci. Jak výhodné pro FED. Náklady na těžbu zlata díky deflaci klesaly. Zisky těžebních společností závratně stoupaly. Zatímco se akciový trh všeobecně propadal do hlubin, akcie se zlatem strmě stoupaly. Až dosud stálo na dolarových bankovkách, že mohou být kdykoliv vyměněny za pravé peníze = zlato. Od roku 1934 už ne. Od toho okamžiku se cáry papíru považovaly za peníze a lid to musel akceptovat. Ředitel Bank of England v roce 1937 napsal: „Moderní bankovnictví vyrábí peníze z ničeho. Tento postup je možná ten nejpodivnější vynález v dějinách lidstva. Bankéřům patří Země. Připravil – li by je o ni někdo, ale zároveň jim ponechal moc vytvářet peníze, obratem ruky by jich měli zase dost na to, aby si ji koupili nazpátek. Zanikne – li však toto právo, potom zmizí všechny velké majetky, i moje. A ony by také měly zmizet, pak by byl totiž svět šťastnější a lepší. Pokud však chceme být otroky bank a ještě si chceme hradit sami i náklady na své otroctví, potom banky nechejme, ať si vyrábějí své peníze dál.“
Posted on: Tue, 24 Sep 2013 20:48:41 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015