Právo nezletilého dítěte na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech III.ÚS 3007/09 ze dne 26.08.2010 Právo nezletilého dítěte na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené Mgr. Hanou Šimonovou, advokátkou se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, arozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, se ruší. Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, v rozsahu výroku I, II, V, VI a VII se ruší. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práv její nezletilé dcery zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i jejích práv dle čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst.1 ačl. 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly v řízení o nařízení ústavní výchovy nezletilé, určení výživného a zbavení rodičovské zodpovědnosti, vyjma výroku o zbavení rodičovské zodpovědnosti otce. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 0P 179/2005 se podává následující. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2002, č. j. Nc 337/2001-145, byla nezletilá Petra (jedná se o pseudonym) svěřena do výchovy matky (stěžovatelky). Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 6. 2008, č. j. 0 Nc 4/2008-39, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá z péče matky odňata a předána do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (Klokánek Brno); dalšími rozhodnutími uvedeného soudu bylo posléze předběžné opatření prodlužováno a usnesením ze dne 24. 2. 2009 bylo změněno tak, že nezletilá (po své repatriaci z Itálie do České republiky dne 13. 2. 2009) se svěřuje do péče Dětského domova v Poličce. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, rozhodl Okresní soud ve Svitavách tak, že 1/ nařídil ústavní výchovu nezletilé, 2/ stěžovatelce a otci nezletilé nestanovil výživné na účet dětského domova, 3/ zastavil řízení o určení výživného otci nezletilé, 4/ zbavil otce nezletilé rodičovské zodpovědnosti a 5/ omezil výkon rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky tak, že „není oprávněna za nezletilou … podávat podání na orgány státní moci a správy, v řízení před těmito orgány ji zastupovat; není oprávněna spravovat její majetek, pokud v budoucnu nějaký získá, není oprávněna odepřít souhlas k vyšetřovacím nebo léčebným úkonům nezletilé ve zdravotnických zařízeních, není oprávněna s nezletilou opustit území České republiky a stýkat se s nezletilou mimo zařízení, ve kterém je nebo bude umístěna“. Podle odůvodnění rozsudku vycházel soud při nařízení ústavní výchovy nezletilé zejména z toho, že i přes nařízené předběžné opatření (ze dne 24. 6. 2008) vyzvedla stěžovatelka v červenci 2008 nezletilou ze zdravotnického zařízení, kde byla umístěna na odd. dětské psychiatrie, a uprchla s ní do ciziny; od té doby byla nezletilá střídavě v péči matky nebo otce a byla umísťována do různých zařízení sociální péče v Lichtenštejnsku a Itálii. Podle soudu oba rodiče svým chováním výchovu dítěte narušovali, resp. ji vážně ohrožovali; u otce soud jakékoli podmínky pro vytvoření vhodného výchovného zázemí neshledal, a ani matka, jež se v době řízení nacházela „někde ve Švýcarsku“, nemá podle soudu jak z materiálních důvodů, tak pro svůj psychický stav (duševní poruchu, potvrzenou závěry znaleckého posudku ze dne 24. 6. 2008) podmínky pro výchovu nezletilé. Co do vyživovací povinnosti rodičů soud uvedl, že jsou mu známy pouze majetkové poměry stěžovatelky z července2008, aani majetkové poměry otce „nejsou dobré“ (žije v karavanu apod.); k osobním a majetkovým poměrům nemohl soud žádného z rodičů vyslechnout, neboť oba byli neznámého pobytu. Z podrobně rozvedených důvodů soud dospěl k závěru, že u otce nezletilé jsou dány důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti; ohledně zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky k nezletilé vyšel zejména z toho, že „zejména od července 2008″ řádně nevykonávala své rodičovské povinnosti a narušovala zájem nezletilé na řádné výchově, když nezletilou (přes nařízené předběžné opatření) odvezla do ciziny, pobývala s ní v uprchlických zařízeních a ač věděla, že se o nezletilou její otec nikdy nezajímal a nemá k ní citový vztah, předala mu ji v prosinci 2008 do výchovy; to přitom, že jí byl znám zdravotní stav dítěte, jakož i skutečnost, že neumí italsky (sama posléze odjela do Švýcarska). Přesto, vzhledem k silné citové vazbě mezi stěžovatelkou a nezletilou, nerozhodl o zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky, nýbrž ji pouze omezil v rozsahu, reflektujícím též okolnost, že stěžovatelka za nezletilou činila různá podání (žaloby), v jejichž důsledku jí vznikla povinnost platit na nákladech těchto řízení již více jak 300 000 Kč; v zájmu nezletilé a z předchozích zkušeností též soud omezil stěžovatelku i v jejím právu odepřít souhlas k vyšetřovacím či léčebným úkonům nezletilé. Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání opatrovníka otce nezletilé proti výroku o zbavení jeho rodičovské odpovědnosti soud uvedl, že se otec o nezletilou od jejího narození nezajímal a nijak (ani výživným) nezajišťoval její péči; poté, co mu stěžovatelka nezletilou předala v Itálii do péče, po krátké době ji i přes její zdravotní problémy a s tím související omezení opustil na pro ni neznámém místě, čímž ji vědomě vystavil nebezpečí ohrožení jejího zdraví; o nezletilou se ani poté již nijak nezajímal. K odvolání opatrovníka stěžovatelky proti nařízení ústavní výchovy nezletilé odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně o opuštění nezletilé oběma rodiči, přičemž i po vydání dítěte z Itálie zpět do České republiky opět zůstala bez pomoci a zajištění výchovy jak ze strany otce, tak ze strany stěžovatelky. Ačkoli se v průběhu odvolacího řízení i stěžovatelka vrátila do České republiky, a v odvolacím řízení projevovala zájem se o nezletilou postarat, odvolací soud s přihlédnutím k dříve prokázaným skutečnostem dospěl k závěru, že z dosavadního chování stěžovatelky nelze vyvodit, že by byla schopna (a měla skutečný zájem) řádnou péči o nezletilou zajistit. Odvolací soud posléze shledal správným i stěžovatelkou napadený výrok o jejím omezení ve výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé. Stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma soudům zejména vytýká, že nezletilá nebyla v průběhu řízení před nimi osobně vyslechnuta, ač jí toto právo s ohledem na stupeň jejího vývoje a rozumové a volní vyspělosti zjevně přísluší; naplnění tohoto práva přitom nelze dovozovat z toho, že nezletilá v průběhu řízení před soudem prvního stupně „o věci hovořila s příslušnou pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany“, neboť nešlo o „výjimečný případ“ ve smyslu § 100 odst. 4 o. s. ř.. O schopnosti nezletilé, jakož i o její zdravotní způsobilosti vypovídat, pak podle stěžovatelky svědčí, že byla bez potíží vyslechnuta u Zemského soudu ve Vaduzu (1. 10. 2008), stejně jako i její dopisy adresované soudu, které však byly v řízení zcela pominuty. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč návrhu, který vznesla v průběhu odvolacího řízení, aby nezletilá byla vyslechnuta, nevyhověl. Porušení svých rodičovských práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se soudy též dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, zdali bylo nařízení ústavní výchovy nezbytné a opodstatněné, resp. zda byla k dispozici jiná výchovná opatření, jež zákon o rodině předjímá. Soud prvního stupně zasáhl do jejích práv i tím, že jí pro účely tohoto řízení ustanovil opatrovníka, ačkoliv místo jejího pobytu v zahraničí bylo soudu známo; jeho zásadní pochybení shledává též v tom, že pro závěr o její údajné závažné duševní poruše vzal za rozhodný toliko znalecký posudek MUDr. A. Š., vypracovaný nikoli pro účely tohoto řízení, ale pro účely řízení jiného (trestního), přičemž znalec nebyl v řízení soudy ani vyslechnut. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že své závěry o majetkových poměrech otce nezletilé a zejména pak o tom, že stěžovatelka „nemá zájem zajišťovat péči o nezletilou“ a že „nemá ani podmínky pro zajištění této péče“, opřel o nedostatečně zjištěný skutkový stav a neučinil žádné úkony potřebné pro zjištění stavu věci skutečného a „aktuálního“. V této souvislosti namítá, že odvolací soud nedoplnil dokazování ani o (jí navržené) další důkazy, jmenovitě osvědčení odborného lékaře A. N. (k jejímu psychickém stavu) a výslech svědků A. F. (k její péči o nezletilou po dobu jejich pobytu v Lichtenštejnsku a Švýcarsku), a to aniž by svůj postup jakkoliv zdůvodnil. Odvolací soud se podle stěžovatelky též nevyjádřil k jejím tvrzením, vzneseným při jednání soudu dne 8. 9.2009, apři svém rozhodování rovněž nezohlednil zdravotní postižení nezletilé, které vyžaduje péči, jež nařízená ústavní výchova poskytnout nemůže. Ku podpoře názorů o porušení práv nezletilé i práv svých posléze stěžovatelka odkázala na právní závěry, podávající se zejména z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/08, sp. zn. II. ÚS 568/06, II. ÚS 838/07, jakož i Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitkám stěžovatelky uvedl, že nevyslechl nezletilou proto, neboť mu její stanovisko bylo dostatečně známo jak z jejích dopisů, adresovaných soudu, tak ze zprávy jejího opatrovníka. Stanovisko nezletilé, ať by bylo jakékoli, by navíc nebylo za daného skutkového stavu pro nařízení ústavní výchovy rozhodující, neboť ani její přání by nemohlo obstát oproti zjištěním soudu, že rodiče nezletilé nejsou schopni zabezpečit řádnou výchovu. K výhradě stěžovatelky, že jí nebyl zajištěn spravedlivý proces, soud uvedl, že stěžovatelka byla přítomna odvolacímu řízení a využila svého práva vyjádřit se ke všem zjištěným skutečnostem; s jejími relevantními námitkami se pak ve svém rozhodnutí vypořádal. Okresní soud ve Svitavách k ústavní stížnosti uvedl, že po návratu nezletilé Petry do České republiky se snažil zjistit před jednáním její názor prostřednictví pracovnic OSPOD a dostalo se mu sdělení, že si nezletilá přeje být umístěna v Dětském domově v Poličce. Soud posuzoval i jiné výchovné možnosti, avšak dotázaní příbuzní, jakož i jemu známé osoby, jež by mohly výchovu zajistit, se odmítli na výchově nezletilé podílet. K námitce nezákonného ustanovení opatrovníka stěžovatelce soud uvedl, že se v r. 2008 pokusil doručit stěžovatelce písemnosti prostřednictvím Českého konzulátu v Bernu, které však stěžovatelka odmítla převzít, a od 2. 12. 2008, kdy jí nebyl v Lichtenštejnsku přiznán azyl, nebyl pobyt stěžovatelky znám. V replice na zaslaná vyjádření obecných soudů setrvala stěžovatelka na tvrzeních, předestřených již v ústavní stížnosti. Zdůrazňuje přitom, že soudkyni, jež v nyní projednávané věci rozhodovala v prvním stupni, byly již dříve (od roku 2005) známy skutečnosti, za kterých bylo vůči ní zahájeno řízení o „zbavení jejích rodičovských práv“ a o omezení její způsobilosti k právním úkonům, stejně jako události, jež předcházely jejímu odjezdu z České republiky v červenci 2008, jakož i to, že v rámci azylového řízení v Lichtenštejnsku se podrobila spolu s nezletilou psychiatrickému vyšetření, jehož výsledky vyloučily možnost psychického onemocnění jejího i nezletilé; tyto skutečnosti však soud v řízení zcela ignoroval a činí tak i nadále. V řízení o nařízení ústavní výchovy pak – aniž by nezletilou vyslechl – vzal za její vyjádření pouze „lživé zprávy od sociální pracovnice OSPOD“ a ač nezletilá soudu opakovaně dopisy sdělovala svá přání, rozhodl v rozporu s nimi. Podle stěžovatelky byl kontakt na ni soudu znám, a to prostřednictvím jejího advokáta ve Vaduzu, který jí „předával veškerou poštu“, a i od 2. 12. 2009 mohly být na jeho adresu zasílány všechny písemnosti soudu; její „komunikační adresa i telefon“ pak byla soudu známa i od nezletilé Petry. K vyjádření odvolacího soudu uvedla, že i v řízení před ním byla „ignorována existence dcery“, která o řízení „nebyla ani informována, natož k jednání pozvána a vyslechnuta“, a odvolací soud při „zesměšňování její osoby“ v řízení jí předestřená tvrzení o „pravdivém stavu věci“ ignoroval, a obdobně naložil s jejími důkazními návrhy. Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud za podmínek ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od jeho konání upustil. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a to ve spojení s čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 38 Listiny. Je přitom namístě především zdůraznit, že stěžovatelkou dovolávané právo nezletilé na spravedlivý proces náleží pouze nezletilé a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může. Co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) dovolávat pouze ona Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, i pro ně platí, že bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům (srov. sp. zn. II.ÚS 393/05, II.ÚS 1818/07). Pro danou věc je proto podstatné, že však ve vztahu k nim nelze vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka (jako matka dítěte) dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je pak namístě vztáhnout právě ke stěžejní výhradě, že v řízení nebyla nezletilá Petra vyslechnuta a do jeho výsledku nebyl adekvátně zakomponován její názor k odnětí z péče své matky a nařízení ústavní výchovy, stejně jako ku stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, neboť nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo i způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, obstojí, jelikož takovými – ústavněprávně relevantními – pochybeními stěžovatelčino řízení a jeho výsledek postiženo bylo. Rozhodným pro závěr, že stěžovatelka byla postupem obecných soudů zasažena ve svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, je právě výše předjímaná (jakožto primárně relevantní) okolnost, že její nezletilá dcera, účastník řízení o jehož umístění do ústavní výchovy v tomto řízení (především) šlo, nebyla v řízení vůbec slyšena, ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Právo dítěte být slyšeno v každém řízením, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené výslovně v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i v § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř., poskytuje dítěti možnost, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství; jinými slovy zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi. Přitom se samozřejmě nepřehlíží, že konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jež je zde nejvyšším imperativem, přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04, III. ÚS 2150/07). Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů, a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01). Z toho plyne, že za neoprávněný zásah není možno považovat jen takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální i materiální rovině (srov. sp. zn. I. ÚS 471/97, sp. zn. II. ÚS 837/07). Ve vztahu k požadavku osobního slyšení dítěte uvedl Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1945/08, že „vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí představuje nejen zásah do soukromého a rodinného života, ale do jisté míry i zásah do osobní svobody“, přičemž „jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat zásadně nelze“. To pak platí „především pro zařízení zřizovaná orgány veřejné moci, tedy především ústavní zařízení, která mají (nutně) vlastní režim, který vnucují (v souladu se zákonem) svým chovancům“. Ústavní soud proto zdůraznil, že „v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje (sp. zn. Pl. ÚS 45/04, N 60/36 SbNU 647; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008;usák aj.)“ a „zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv“. Ústavní soud proto neshledává důvodu, pro který bylo v řízení před soudy obou stupňů, zejména pak před odvolacím soudem, nezletilé Petře odepřeno (i přes její výslovný požadavek) právo na slyšení, zejména jestliže se sama ocitla v situaci, kdy zde nebylo blízké osoby, jež by se o ni postarala a citlivě ji (s ohledem na dané okolnosti) seznámila s tím, jaká výchovná opatření budou v její věci přijata (nález sp. zn. II. ÚS 828/07 a nález sp. zn. II. ÚS 1945/08). Toto pochybení je akcentováno – a v daném řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky se stává relevantním – tím, že nepřehlédnutelným způsobem zasáhlo i do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, což se zjevuje zřetelně v okolnosti, že v odvolacím řízení (vedle nezletilé v té době starší 15 let) intenzivně o provedení výslechu dítěte usilovala, a aniž pro to byly obhajitelné důvody, jí nebylo vyhověno. Je totiž třeba mít též na zřeteli, jak bylo výše naznačeno, že rozhodováním o výchovných opatřeních vůči nezletilému dítěti je zasahováno rozhodným způsobem i do práv jeho rodičů na respektování soukromého a rodinného života, neboť tímto zásahem jsou i oni ve svých právech objektivně dotčeni. Úvaha odvolacího soudu, že názor dítěte byl zjištěn jinak než osobním výslechem před soudem, resp. že tak jako tak by nemohl zvrátit rozhodnutí, jež bylo posléze přijato, tedy z pohledu výše vyložených ústavněprávních principů nemůže obstát. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ostatně odvolací soud závěr, že návrhu na výslech nezletilé nelze vyhovět, nikterak explicite neodůvodnil. Bylo též již řečeno, že nešlo jen o opomenutí „přání“ dítěte, nýbrž i o pominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci. Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež zakládá důvod, aby Ústavní soud do řízení před obecnými soudy (kasačně) zasáhl. Jelikož zjištění, že v řízení nebylo řádně vyslechnuto nezletilé dítě, ač se tak stát mělo, je samo o sobě pro to dostatečným důvodem, nezabýval se již Ústavní soud ostatními námitkami stěžovatelky, neboť jejich posouzení by na přijatém závěru nemohlo ničeho změnit. V této souvislosti je však třeba připomenout, že v novém řízení před soudem prvního stupně může stěžovatelka své důkazní návrhy, jejichž neprovedení bylo též v ústavní stížnosti vytýkáno, znovu ke svým tvrzením uplatnit, a obecné soudy pak danou věc posoudí i se zřetelem k té procesní (resp. ústavněprávní) kritice, již stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti. Nezbývá než uzavřít, že v řízení před Okresním soudem ve Svitavách a zejména Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích bylo porušeno základní ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, arozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, v rozsahu výroků, jež se týkají stěžovatelky, tj. výroků I, II, V, VI a VII, podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. srpna 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Posted on: Wed, 07 Aug 2013 13:43:42 +0000